V pasti

Ten sotva osmiletý černovlasý kluk tehdy ještě nemohl chápat, proč ho jeho matka právě s pláčem objala a zlomeným hlasem mu říkala, že na něj bude myslet, nikdy na něj nezapomene a vždycky pro ni bude jejím malým... jak jen se vlastně kdysi jmenoval? Tak daleko jeho paměť bohužel nesahala.
Danzou se na něj ještě jednou podíval a pak pohled zdravého oka stočil k papírům, které mu před chvílí podal člen speciální jednotky ANBU Root, jehož tím úkolem a celou tou bublinou okolo pověřil. Práci naštěstí odvedl čistě a pečlivě.
Jeho jméno znělo Hotaru, světluška. Zženštilé, ušklíbl se Danzou a pokračoval ve čtení.
Hotaru studoval na Akademii. Byl vždy tichý a moc se neprojevoval, co se výsledků týká patřil mezi ty nejlepší, ale ani to ho z nějakého důvodu nedostalo do středu pozornosti. Nepocházel ani z jakkoliv významného klanu, a tak nikomu nevadilo – možná si toho ani nevšimli – když jednoho dne zmizel. ANBU uměli dobře zahladit stopy o něčí existenci.
Jeho otec pracoval jako poměrně neznámý a nevýznamný hrnčíř. Jednoho dne nešťastnou náhodou zjistil, že jeho žena v minulosti z vlastních důvodů pracovala jako prostitutka, což znamenalo, že to, co dosud pokládal za vlastního potomka, s ním nikdy nemělo nic společného – konec konců mu vždy vrtalo hlavou, proč si není se synem skoro v ničem podobný. Každopádně, to zjištění zapříčinilo, že se v muži vzedmula vlna vzteku a ženu i s dítětem vyhodil z domu. Když nešťastná matka skončila znovu na městské dlažbě, bez pomoci, bez někoho, na koho by se mohla obrátit, bylo jasné, co jí zbývalo. Potřebovala tedy alespoň nějaké peníze pro Hotara. Na sebe už ani příliš nemyslela. Hlavně chtěla synovi zajistit důstojný zdroj obživy a splnit mu sen stát se ninjou.
A pak jednoho dne přišla poslední rána v podobě muže v masce. Zaťukal na dveře zrovna ve chvíli, kdy vařila miso polévku a čekala, až se Hotaru vrátí domů. Z toho, co jí muž řekl, se jí udělalo špatně a chvíli si myslela, že si z ní jen dělá legraci. Opak byl pravdou. Ten člověk v opičí masce za ní přišel proto, aby ji zavedl k Danzouově kanceláři... aby dala synovi sbohem.
Zatímco se Danzou zaobíral odstavcem textu, který pojednával o chlapcových schopnostech, jeho dosažených výsledcích a hlavně, o jeho postradatelnosti v normálním světě, žena před jeho pracovním stolem ho propalovala nenávistným pohledem. Ten odporný had Danzou využil její tíživé finanční a rodinné situace a vzal jí to nejdražší, co měla. Přitom si chtěl její mlčení zachovat poměrně tučným obnosem peněz, které bohužel zoufale potřebovala. Jak ubohé...
Když se hledali noví nástupci do ANBU Root, vždy se postupovalo od dětí v Akademii a jedním z předpokladů byly nejen dobré výsledky, ale také určitá neviditelnost, jež by zajistila co nejmenší počet na povrch vyplouvajících otázek o dítěti, které tak najednou zmizelo – v podstatě bylo vymazáno ze světa.
Úspěšnost takového postupu při vybírání nových členů nebyla stoprocentní. Někteří jedinci se zasvěcovacím metodám vzpírali natolik, že byli nakonec navráceni do běžného života. Hotaru naštěstí nebyl ten případ, protože očividně patřil mezi ty snadněji ovlivnitelné a tvarovatelné osobnosti. Danzou byl spokojen.
„Odveďte ji,“ mávl rukou. Dva ANBU došli k ženě a jeden z nich jí jemně položil ruku na rameno a řekl:
„Je čas jít.“ Hotarova matka si otřela slzy do rukávu a naposled políbila syna na čelo.
„Sbohem, Hotaru.“
Když se za trojicí zavřely dveře, Danzou mohl věnovat pozornost svému dnešnímu cíli. Zavolal nějakého bíle oděného muže a přikázal mu, aby nový přírůstek provedl po sídle, přidělil mu jméno a udělal zdravotní prohlídku. Pak je oba poslal pryč.

Hotaru kráčel tmavou chodbou a stěží stíhal dlouhé kroky svého průvodce. Jen občas minuli nějakého člověka, ale nikdo si jich stejně nevšímal. Hotaru nevěděl, co se to s ním vlastně děje. Proč tak najednou někdo přišel a oddělil ho od ostatních? Proč?
Člověk v plášti se najednou zastavil a pomalu otevřel nějaké dveře – Hotaru si jich předtím vůbec nevšiml. Vešli dovnitř, kde bylo tak jasné a bílé světlo, že ho na chvíli oslepilo a musel usilovně mrkat, aby si zvykl. Stáli v místnosti, která by se dala nejlépe přirovnat k laboratoři. Bylo tu spoustu neznámých přístrojů, zkumavek a dalšího náčinní. Muž, který byl až do té chvíle k Hotarovi zády, se konečně otočil a pokusil se přátelsky usmát.
„Ty jsi Hotaru, že?“
„Ano.“
„Moje jméno znát nepotřebuješ – všem lidem, které tady potkáš, budeš říkat pane, výjimkou je samozřejmě Danzou-sama. Teď dostaneš své nové jméno, které máš za povinnost si uchovat jako svoje vlastní a původní, vykonávat pod ním příkazy a zapomenout to předchozí. Rozumíš?“
„Ano... pane.“
„Hodný kluk,“ povzdechl si muž a přešel k malému pultu, na kterém ležela tlustá kniha, a začal v ní pomalu listovat. Když už to mohlo trvat okolo deseti minut, znovu bichli zavřel a vrátil se k černovlasému chlapci.
„Od teď jsi Sai. Zapamatuj si to.“
„Sai,“ zopakoval. Nelíbilo se mu, ale věděl, že nemá cenu bojovat proti zákonům tohohle... světa.
„Dobře, přejdeme k testům. Sundej si boty a stoupni si na váhu. Pak tě změřím a uděláme nějaké fyzické testy...“

***

Sai se rozespale zvedl z postele a unaveným pohledem se ze zvyku podíval na místo, kde u něj doma, tam nahoře, bývalo okno. V tomhle jeskynním komplexu, nebo co to vlastně bylo zač, se bohužel žádného slunečního svitu nedočkal. Ten lékař mu včera říkal, že mu to bude nějakou dobu vadit, ale že si zvykne – jako každý.
Po nekonečných vyšetřeních, kdy musel plnit i na první pohled naprosto absurdní úkoly, se pak vydali na prohlídku jeho nového domova. Sai viděl svůj pokoj, jídelnu a umývárny. Už tehdy ho praštilo do očí, jak je tam všechno šedé a neosobní. Začalo se mu stýskat po matce a všech těch barvách, které vždy viděl na tržištích, když s ní chodil nakupovat. Tady dole to vypadalo, jako kdyby existovaly jen dvě tři barvy. Bylo mu zle.

Když si srovnal myšlenky, došel k prádelníku a vyndal z něj šedé triko a šedé kalhoty. K tomu boty černé barvy, které stály u dveří. Pokusil se rozcuchané vlasy upravit alespoň rukou, protože hřeben nechal doma. Neměl čas si s sebou cokoliv vzít. Navíc mu pokus o zkrocení čupřiny ztěžoval i fakt, že nikde v pokoji se nenacházelo zrcadlo. Možná to bylo proto, aby... aby zapomněli vlastní tvář i identitu.
Opatrně otevřel dveře. Chodba byla tmavá přesně tak, jak si pamatoval. Snažil se rozpomenout, jakým směrem to vlastně včera šli – chvíli bloudil, nakonec ale naštěstí došel ke dveřím jídelny. Tam se u dveří uklonil všem lidem v bílém plášti, oslovoval je pane – jak mu bylo včera přikázáno – a po vší té formálnosti si konečně mohl vzít talíř s ne zrovna chutně vypadající kaší. K tomu sklenici vody. Nebylo možné si přidat. Chlapci spolu nesměli mluvit. Každý seděl zvlášť.
Po snidani se vydal k místu, kde se měl setkat s mužem ze včerejška.
„Dobré ráno, pane,“ pozdravil ho bezvýrazným hlasem. Vlastně si ani nebyl jistý, jaká je denní nebo noční doba. Bude těžké si tu zachovat zdravý rozum – od včejška už neměl absolutní ponětí o čase. Nedokázal to místo, kde se nacházel, vnímat jinak než jako vězení. Kdyby aspoň mohl na někoho z ostatních promluvit – byli tam skoro určitě o dost déle a možná by se i stali přáteli. Ale když se je snažil oslovit, tak se dočkal jen několika reakcí, které rozhodně nebyly pozitivní – buď sklopili oči a tiše se mu omluvili, ignorovali ho, obešli, nebo si toho všiml některý z dozorců a Saie napomenul. Cítil se čím dál tím hůř a pomalu se začal uzavírat do sebe, se svou vlastní fantazií a myšlenkami.
„Pojď se mnou,“ zavelel muž před ním a znovu ho vedl zdánlivě nekonečnou budovou. Zastavili se přede dveřmi ve slepé uličce. Na štítku připevněném na dveřích byl malým písmem vyryt nápis Cvičební místnost č. 23 – Sai si okamžitě vybavil něco jako tělocvičnu, se žíněnkami, kruhy a dalším náčinním, jen nedokázal pochopit, proč by tam tím pádem byl tak nízký strop – celá budova působila zvláštně křehkým, smrsknutým dojmem.
Když vešli, nestačil se divit. Místnost byla osvětlená jedinou svíčkou, která vrhala zlatavé světlo na několik nesourodých nádob.
„Tvým úkolem je přenášet v té malé nádobě vodu z níže postaveného vědra do toho výše postaveného, aby z něj neustále mohla voda téci dolů tímhle,“ ukázal na nějakou trubičku, „a tím udržoval roztočený vodní mlýnek. Jasné?“
„Ano, pane. Ale proč... proč mám dělat takovou zbytečnou práci? Vždyť to vypadá nekonečně – pořád budu muset dodávat do horní nádoby vodu, abych kolo udržoval roztočené...“
Ani ne sekundu nato ucítil ve tváři ostrou bolest a trochu se zapotácel. Nečekal, že mu jeho dozorčí vrazí facku. Přitom neudělal nic špatného – jen se zeptal!
„Je zakázáno klást hloupé otázky a stavět se proti výcviku. Od doby, co jsi tu, je tvojí povinností absolutní poslušnost. Mimochodem, slyšel jsem stížnosti, že se pokoušíš mluvit s ostatními – jakékoliv navazování kontaktu je přísně zakázáno, při porušení budeš buď od ostatních při jídle distancován, nebo budou dávky jídla omezeny. Teď tu zůstaneš a budeš svědomitě plnit svůj úkol do doby, než tě večer vyzvednu a odvedu na večeři. Nesplnění úkolu rovná se trest. Rozumíš?“
„Ano, pane,“ uklonil se Sai. Z nějakého důvodu ho pálily oči, měl na krajíčku. Musel si přiznat, že toho muže naproti sobě začal během těch dvou dnů považovat za alespoň nějakou oporu v tom černém světě. V tu chvíli naprosto přišel o iluze. Zblázní se z toho?
„Tady máš balíček, abys to tu ten den vydržel,“ hodil mu dozorce krabičku z hnědého papíru obvázanou bílým provázkem. Pak se rozloučil a zavřel za sebou dveře. Ozvalo se otočení klíče v zámku.
Sai se zhroutil na zem a snažil se zastavit proud slz. Seděl tak dlouhou dobu, než se konečně odhodlal roztřesenými prsty otevřít balíček. Bylo v něm trochu jídla, vody – a ještě něco. Z nějakého důvodu se Saiovi zrychlil tep, když v dolní přihrádce zahlédl něco podivně známého. Rychle krabičku vysypal a ke svému údivu našel pergamen, štětec a inkoust. Vrhl zmatený pohled ke dveřím. Že by přece jen...? Nechápal to. Ten muž neměl jediný důvod mu pomáhat a krom výsledků ze zdravotní prohlídky nevěděl o jeho povaze a zájmech zhola nic. Zařídil to Danzou? Nebo jeho matka? Netušil. Ze všeho byl ještě zmatenější než předtím, ale i to v tu chvíli přehlušil malý plamínek – ne nepodobný tomu, který osvětloval místnost – který mu jemným světlem zaléval srdce a dodával mu alespoň trochu naděje. Sai rychle všechny kreslící potřeby zase ukryl pod jídlem a krabičku zavřel. Nevěděl proč, ale najednou měl chuť dělat třeba i takovou nesmyslnou práci, stále se opakující, zdlouhavé a vyčerpávající přenášení vody z jednoho místa na druhé. V tu chvíli mu rutina nevadila, ale jak dlouho to ještě bude muset dělat? Kolik dní, let a měsíců? Teď má o čem přemýšlet, ale bál se, že jestli to tak půjde dál... možná přijde o všechnu insiraci, o city i o osobnost.
Musí si udržet vlastní názor.

Později toho dne se znovu ozval klíč v zámku a dveře se konečně otevřely. Muž v plášti jen mávnul rukou a Sai za ním poslušně doběhnul.
„Plnil jsi úkol?“
„Ano, pane!“ Černovlasému byla změna přístupu a naprostá oddanost, kterou projevoval, proti srsti, ale usoudil, že je to jediný způsob, jak tu žít v klidu.
„Dobře. Jdeme na večeři. A pamatuj na to, co jsem ti říkal.“ Sai přikývl a už poněkolikáté ten den se ponořili do tmavých chodeb sídla.
Ten večer už se mu nezdálo jídlo tak hrozné jako ráno. Pomalu začínal rozumět unaveným tvářím chlapců v místnosti. Skoro všichni byli přibližně v jeho věku, ale byli tu nejspíš i mnohem starší – odhadoval je tak na šestnáct sedmnáct let. Největší a nejděsivější rozdíl mezi těmi dvěma skupinami byl poměrně viditelný – zatímco ti mladší se chvílemi tvářili znechuceně, vyděšeně nebo ospale – občas ke svému úžasu zahlédl i náznak pobavení –, ti starší neměli ve tvářích nic. Jako kdyby jim někdo odlil masku. Neměnnou, bez emocí a pocitů. Mrazilo ho z toho.
Nakonec se zvedl a naznačil tak svému průvodci, že je po jídle. Když odnesl talíř, vyšel za ním ven a nechal se mužem vést až ke svému skromnému pokoji.
„Umyješ se a půjdeš spát, jasné? Na zítra budeš potřebovat hodně síly na další úkoly. Nesnaž se ponocovat, protože se provádějí namátkové kontroly a kdo bude přistižen, že nespí, toho veřejně potrestáme. Takže dobrou noc, a... a omlouvám se za tu ránu,“ dokončil proslov světlovlasý muž v plášti a zavřel dveře. Saie ta omluva šokovala. Po dnešku už nečekal žádný projev citů k „chovanci“, a přece něco? Stejně za to byl rád. Jako ty lidské trosky v jídelně nechtěl skončit za žádnou cenu.
Rychle se vyplížil na chodbu a vešel do umývárny, aby se alespoň opláchl – po několika hodinách nošení vědra byl úplně zpocený. Překvapilo ho, že kromě něj v místnosti nikdo nebyl. Buď byli ostatní rychlejší, nebo se jeho pokoj nacházel ve vzdálenější části komplexu, což by znamenalo, že riziko noční kontroly se trochu zmenšilo – Sai si chtěl totiž vyzkoušet své nové kreslicí náčiní. Aby byl upřímný, důvod toho, proč byly pergamen a pero v jeho obědové krabičce, nedokázal pochopit, ale vzhledem k tomu, jak divně se choval jeho dozorce... ne, neuměl to uchopit. Bylo to prostě moc divné. Naštěstí pro něj, protože měl během nekonečných dnů naplněných nesmyslnou a mozek vymývající prací o čem přemýšlet, a tak věřil, že až se z toho místa dostane ven, jeho osobnost bude co nejméně poškozená.
Na chvíli si ještě vyndal svůj nově nabytý majetek a kreslil. Snažil se o různé tvory a zvířata. Ve světle dohasínající svíčky se mu povedlo vytvořit tygra, hada a několik myší. Přemýšlel, že kdyby byl na Akademii, dalo by se z toho vytvořit krásné nové jutsu... s tou myšlenkou plamen definitivně zhasnul a Sai uklidil svoji práci pod postel, přikryl se peřinou a pokoušel se usnout. Právě včas, protože se chodbou k jeho pokoji začaly blížit kroky...

***

Prudce se probudil.
Zrychleně dýchal a z očí mu z neznámého důvodu tekly slzy. Zase. Znova se mu zdál ten sen, který se opakoval už nějakou dobu – nedokázal ji bohužel ani přibližně určit. Věděl akorát to, že už není ten malý vystrašený kluk, který se sem kdysi dostal. Vyrostl, ale nemohl se na sebe ani podívat a tak odhadnout, kolik mu vlastně může být let. Vzpomínky se mu za ty nekonečné dny začaly slevát dohromady, do jednoho dlouhého, nekonečného dne plného dřiny. Bojoval vytrvale za to, aby si zachoval vlatní vědomí a rozum. Neustále věřil, že se mu to skutečně povedlo, že není úplnou loutkou v Danzových rukou. Už věděl, kam se dostane, až ho pustí zase zpátky na zemský povrch, a to jeho úsilí ještě zvýšilo. Jen jednu věc ztratil... nebo ji zakopal hodně hluboko pod povrch, jako kdyby ji musel chránit před vším zlým. City. Většinu psychické bolesti už přestával vnímat, ale některé emoce mu zůstaly. Věděl, že toho bude muset ještě hodně vydržet, ale už se těšil – ano, těšil se, strašně moc! - až konečně zase uvidí na povrchu věci, které už mu tak dlouho chyběly a jež se mu objevovaly ve snech. Slunce, mraky, domy, trávu, lesy... a ještě jednu ženu. Měl pocit, že ji odněkud zná – byla to snad jeho sestra? Učitelka z Akademie? Nebo snad... matka?
Radši to nechal být.

Když se oblékl do nového úboru, které mu dal jeho opatrovník – tentokrát byl černý – vydal se k jídelně. Už nějakou dobu chodil sám, každý se tak nějak naučil orientovat ve zdánlivě stejných chodbách. Sai cítil, že jeho kroky jsou energičtější než obvykle. Tušil totiž, že už tu nebude dlouho. Nejspíš se konečně dostane k nadzemnímu cvičišti a pak k plnění misí. Ať už to bude cokoliv, byl rád, že se z toho klaustrofobního prostředí konečně dostane. Sice by si někdy chtěl víc popovídat se svým dozorcem, který – jak si později uvědomil – na něj byl nejmilejší ze všech přítomných vychovatelů, ale věděl, že to je nemožné už ze samorné podstaty jejich postavení a rolí.
Když dojedl, zabloudil pohledem k čekajícímu muži v bílém plášti.
„Dobré ráno, pane,“ uklonil se s naprostou samozřejmostí.
„Saii, pojď za mnou,“ řekl jen muž a vykročil do chodby. Sai měl pocit, jako kdyby v jeho hlase zachytil známku lítosti nebo smutku, ale přesně to určit nedokázal – sám měl s vlastními emocemi problémů dost.
Zastavili se před bílými dveřmi, jež se svou barvou odlišovaly od všech ostatních v celém komplexu – ty byly vesměs hnědé a černé.
„Tady se rozloučíme,“ podíval se na Saie muž a podal mu nějaké papíry.
„Tohle předej Danzovi-sama... a...“
„Ano, pane?“ muž se k němu sklonil, aby ho slyšel jen on.
„... a dávej na sebe pozor... ten pergamen, štětce a inkoust posílala tvá matka... nádherná žena. Na Akademii jsme ji všichni tajně milovali,“ pousmál se smutně a poplácal Saie po rameni.
„Tak už běž.“
Černovlasý ninja si ani neuvědomil, jak se dostal na druhou stranu dveří a začal vystupovat po zdánlivě nekonečném schodišti. Konečně se mu to začalo všechno zase po těch letech spojovat – jeho minulost, sny, obědová krabička se skrytým dnem... po nekonečně dlouhé době se na povrch vydralo zrnko radosti. Došlo mu totiž, že jeho matka je pořád naživu, že ji třeba jednou potká...
Ani netušil, jak strašně marná je jeho víra.

Když vešel do kanceláře, Danzou si ho znovu změřil pohledem. Bylo to neuvěřitelné, pozorovat ty neskutečné změny osonosti, které mu tu každý rok ukazovali jako výsledky nějakého podivného laboratorního pokusu. Byly tu zhroucené trosky i silné charaktery, které to všechno přestály a staly se tak dokonalým materiálem pro další výcvik. Třetí skupinou byli ti, kteří si zachovali skoro všechno ze svého předchozího života, ale to bylo tak vzácné, že se na to skoro nedalo přijít.
Do které asi patří skupiny, napadlo ho při pohledu na Saie. Klidně mohl splňovat nároky i té poslední.
„Saii, dneškem jsi oficiálně dokončil podzemní výcvik ve věku patnácti let, což je úctyhodné. Podle toho, jestli budeš podávat dobré výsledky i nadále, tak tvůj výcvik na zemském povrchu bude trvat jen jeden rok, v horším případě se přetáhne na dva roky. Pak už tě bude čekat oddaná služba Rootu a plnění misí. Na starost tě bude mít on,“ ukázal na člověka tentokrát v šedém plášti, který se jen beze slova uklonil. „Rozuměl všemu?“
„Ano, pane!“ potvrdil Sai a v další chvíli už následoval svého dalšího dozorce. Při vycházení schodů si naštěstí pomalu zase zvykl na světlo, takže vyjít znovu na Slunce mu nedělalo takové potíže. Když se dostali ven z budovy a Sai se mohl opět nadechnout čerstvého vzduchu, dostal pocit, že mu bylo vráceno něco, co mu na nekonečně dlouhou dobu někdo ukradl. Získal klamný pocit navrácené svobody, který se ale rychle vytratil, když s mužem v šedém plášti došli k jiné budově. Všechno to vypadalo skoro jako kopie podzemí – žádné barvy, žádná osobitost. Už si na to zvykl.
Následující rok už uběhl rychle. Sai se neustále zlepšoval a naučil se uplatňovat svou vlastní techniku, o které kdysi snil v posteli a s cárem papíru v rukou. Ale to byla minulost a on dostával možnost se dívat už jen dopředu. Zatímco během tvrdého tréninku v lesích a na loukách už začali ztrácet vlastní uvažování i ti vytrvalejší, kteří přišli z podzemí, Sai stále bojoval o svobodu svého myšlení, i když zbytky citů musel bohužel definitivně zadupat do země. Podzemí byla jen příprava – tohle byl boj. I přesto ale každý večer kreslil obrazy a skládal je do pouzder, která mu nakonec začal přidělovat samotný dozorce. Bohužel Sai nedokázal jednu věc – dávat jim jména. Čekal, až nastane příležitost, kdy v něm někdo city znovu probudí a on ty stovky děl konečně pojmenuje.

A jednoho dne přišel nový přelom. Konečně on a několik dalších dokončilo výcvik. Byli rozděleni do dvojic a Sai tehdy potkal chlapce s netypickou barvou vlasů. Zjistil, že si jsou myšlením dost podobní, že oba bojovali za svoje vlastní názory; za to, aby se jim nikdo nemohl dívat do hlavy.
Stali se z nich přátelé, potom skoro bratři. Sai doufal, že to on bude tím, díky komu bude zase moci pojmenovávat své obrazy.
Jenže to se nestalo.
Jednoho dne jeho bratr prostě zmizel.
Byl pryč.
Pryč.

Znovu osaměl. Sám plnil mise, sám usínal v pokoji, sám jedl, sám si po-... ne, neměl si s kým povídat. Tehdy už se málem vzdal vlastní vůle, aby mohl zapomenout. Naštěstí na poslední chvíli přišlo vysvobození v podobě žádosti o někoho, kdo by zaplnil prázdné místo v týmu 7.
Byl tam s nimi. S Kakashim, Sakurou a Narutem. A trvalo to dlouho, než v sobě zase dokázal najít tu věc, kterou cítil v srdci, když ho matka objímala a dělala mu prstem na čele křížky pro štěstí.
A našel to.
Ten večer, v jiném pokoji, na jiné posteli, ve světle jiné svíčky, ale stejným štětcem pojmenoval jeden ze svých prvních obrazů. Vzpomněl jsem si na všechno, pousmál se. Když dokončil tah štětcem, stálo na papíře jediné slovo.
Hotaru.