Ayano => Kakashiho cesta k lásce. 1.část

„Kakashiho, zavolejte mi Kakashiho!“
„Hned tu bude Tsunade, jen chviličku vydržte.“ Tsunade právě podepsala smlouvu o spolupráci s vesnicí skrytou ve vodopádu a hned od ní dostala misi, na kterou si vyžádali Kakashiho, který má zase půl hodiny zpoždění.
„Co se děje Tsunade?“ ptá se Kakashi a vyndavá si Flirtovací taktiky.
„Už si měl být půl hodiny na cestě do Takigakure no Sato! Okamžitě tam vyrazíš, máš od nich misi a vyžádali si tebe! Pořád nechápu proč. Musíš doprovodit nějakou ženu od nich do Země Trávy a dostaneš sebou nějakého společníka. Tak už jdi, vše ostatní ti tam už řeknou.“ Kakashi bez jediného slova opustil místnost a Tsunade si nalila sklenku saké a ponořila se do hromady spisů k roztřídění.
„Mistře Kakashi, mistře Kakashi kam to jdete? Na misi? Na jakou? Poslední dobou jste nebyl ve své kůži, zvládnete to? Nepotřebujete někoho sebou? Sakura je dobrý lékařský ninja jak víte, mohla by jít s vámi a popřípadě vás ošetřit a …“
„Naruto! Prosimtě nekřič tak, bolí mě z tebe hlava a zdržuješ mě!“ Naruto se nestačil divit, jak rychle mu mistr zmizel z očí a ještě ke všemu na něho použil ten děsivý tón hlasu, který mu naháněl hrůzu a to mu chtěl jen pomoct. „Asi má na práci něco důležitého a spěchá to, jinak by nebyl tak nevrlý.“
„Naruto, pojď s námi, na ramen, mist Iruka nás pozval.“ Naruto se naposledy ohlédl za Kakashim a rozeběhl se s úsměvem k Irukovi a Sakuře.
„Co mě tam čeká? Kdo bude můj společník? Doufám, že se mi nebude plést do cesty. Jak se do té vesnice vůbec dostanu, vždyť ani nevím, kde mají hlavní bránu. Tohle bude ještě zajímavé.“ Kakashi při chůzi přemýšlí, jde docela dlouho, má za sebou většinu cesty, ale ještě ho čeká zdlouhavé hledání Vodopádové a ještě ke všemu zaspal a jde pozdě.

„Je to docela dlouho co se to stalo a od té doby jsou na mě všichni milí a dělají si o mě starosti, vždyť je to už půl roku dokonce i já jsem se s tím smířil a jdu dál…už na to nesmím myslet,“ jde a jde, krok po kroku, metr po metru…Kakashi se rozhodne nezdržovat se chůzí a rozeběhne se, vždy má při misi chuť na ramen, a v Konoze dělají ten nejlepší, musí si pospíšit nechce přece jíst nějaký blafy z jiných vesnic.
„Myslíte, že se přes to všechno mistr Kakashi už přenesl?“ Sakura si dává do úst další sousto a Naruto už dojedl další misku,
„Sakuro to nikdo neví, je poslední dobou uzavřenej sám do sebe, a dokonce i mě okřikl, když jsem si vo něj dělal starost, tak to už nech plavat, jasný?“ „Ale, když on, no, prostě po tom co se stalo bych nebyla ve své kůži, tedy, kdyby se to přihodilo mě…smrt blízké osoby není nic hezkého, hlavně po tom co ho jeho sestra tak dlouho hledala a pak pro něho obětovala život, vždyť tu strávila jen jeden měsíc a ani se u Kakashiho nezabydlela…ale bylo od ní šlechetné obětovat se pro svého staršího bratra,“ Sakura dojedla misku ramenu a odložila hůlky, „co si o tom myslíte vy, mistře Iruko?“
„Nevím, co si mám myslet, snad jen to, že…Naruto nehltej tak! Bude tě bolet břicho! Nechceš snad proležet další den v posteli, bez ramenu?!“ Sakura si povzdechla, zaplatila svou misku, i když jí Iruka pozval, zvedla se a odešla, zrovna když se Naruto zakuckal a spadl ze židle. Zasmála by se tomu, kdyby jí nebylo líto Kakashiho.
Země Vodopádů, cedule na kraji cesty jasně říká, že už je skoro na místě."Ach jo, ještě tak vědět kudy jít…asi se někoho zeptám.“ Kakashi šel a docela dlouho, než nerazil na malý krámek a potravinami a tam se zeptal snad každého, jestli neví kde je Vodopádová vesnice, nikdo nevěděl, ale poté co vyšel z krámku, ho zastavila nějaká stařena:
„tak, ty hledáš skrytou Vodopádovou?? Hm já vím kde to je a taky tě tam dovedu, jen mi řekni kdo je teď u vás Hokage? Naposledy co si pomatuju to byla Tsunade, ale nevím, jestli je pořád ve funkci?“
„Je a odkud víte, že jsem z Konohy?“
„Máš to na čelence,“ Stařena se otočila a šla směrem k Vodopádový, „chceš tam nebo ne?“ zeptala se a naposledy se po Kakashim ohlédla, od té doby šla stále jen a jen rovně. Cesta byla docela rovná a upravená, ale něco na ní bylo divného, pořád přes ní protékali nějaké potůčky až nakonec cesta byla jen jedna velká řeka, ale těsně před břehem se stařena zastavila a ukázala ne ohromný vodopád, „támhle to je, za tím vodopádem, buď jen trochu trpělivý a loďka pro tebe přijede, příště nechoď pozdě Hatake Kakashi!“ Kakashi se nestačil divit a chtěl se zeptat, odkud ví, že jde pozdě, ale babka byla pryč. Trvalo asi deset minut, než loď dorazila, byl na ní mladý ninja a přátelsky se usmíval:
„proč jste jednoduše nepřišel k vodopádu, čekáte si tu jako nějaký král na loď, tohle nechápu.“ Ale Kakashi ho ignoroval a četl si další kapitolu Flirtovacích taktik. Vesnice byla nádherná, malá, ale i tak byla velice pěkná.
„Počkejte tu, vůdce si vás zavolá,“ řekl mladý ninja a vešel do místnosti, chodba byla úzká, zvláštní…na jejím druhém konci Kakashi zahlédl tu samou stařenu, co ho vedla sem, ale to byl jen přelud.
„Hatake Kakashi, vstupte!“ zavřely se za ním dveře.
„Váš úkol je prostý, jen dovedete mou manželku do Země Trávy, na hranicích si jí vyzvedne její sestra a matkou, doprovod ti bude dělat Ayano! Ne že jí rozzlobíš, dokáže divy. Ayano pojď sem k nám, nestůj tam tak v rohu.“ Kakashi se podíval do rohu za ním a viděl jen zářící oči a lesknoucí se čepel meče nebo kopí, v té tmě to nebylo poznat.
„Co tak zíráš, špatně vidíš, hadre? Nebo se mě bojíš? Cháááá.“ smála se Ayano, „panebože to je ale otravný smích“
„nebojim se tě ani nevidim špatně, zajímá mě, jak vypadáš, nechci mluvit se stínem!“
„Tak to vypadá, že jste se už seznámili, tak a teď jděte, moje žena je už netrpělivá a nechci, aby se jí udělali vrásky!“
Kakashi stojí, a naproti jemu je jen vodopád, vedle něj je žena vůdce Vodopádové a Ayano nikde. Vodopád se rozpůlil, a ze shora na ně volá hlas:
„jděte, já půjdu hned za vámi!“ Venku před vodopádem stojí už tři osoby, Kakashi se ohlédne za Ayano a nestačí se divit:
„Co je to vůbec za zbraň, to co držíš v ruce?“
„Tohle…tak to je moje chakrová čepel, dodává mi chakru, kterou v ní mám uloženou, ale není to tak moje chakra, ale chakra která je obsažena v tomhle vosku, o tom ti řeknu někdy příště, teď bychom měli už jít, hadre. Cháááá.“ Ayano se začne nehorázně nahlas smát, posadí si ženu na záda a rozeběhne se po vodě. „Zas ten smích, bože za co mě trestáš.“ pomyslí si Kakashi a rozeběhne se za ní. Už jsou docela daleko od vodopádu, ani jeho hukot už není slyšet, Kakashi se zamyslí nad Ayano,
„může něco tak otravného být tak, tak přitažlivé…je doopravdy pěkná, trochu mi připomíná Tsunade, ani nevím čím, ale ano je jí trochu podobná. Ten pohled se mi furt vrací, no je docela malá, hubená a…malá…zajímalo by mě, proč má pod okem ten znak klanu, ne zajímalo by mě z jakého je klanu, musí být dost silná, ten meč je skoro stejně velká jako ona, dost široký…neřekl bych, že je to zrovna nejklidnější člověk ve vesnici.“
Stmívá se, vypadá to, že bude pršet, ptáci zpívají do šera a Ayano se zastavila:
„tady přespíme. Koukni, je tu jeskyně, alespoň nezmokneme a budeme moct brzo ráno vyrazit. Doufám, že ti u nás ve vesnici zabalili i deky pro nás, nechci se vracet.“
„Samozřejmě, že mám deky i pro vás. Madam tady máte vaší deku, Ayano chytej.“ Kakashi hodil k Ayano deku, ta se jen pohrdavě zatvářila a rozložila jí, žena si začala česat vlasy, Ayano k ní přistoupila a prohodila s ní pár slov, pak jí žena podala malý pytlíček a Ayano si jej zandala do malé taštičky, kterou měla připevněnou u horní části oblečení, nedalo se tomu říkat ani tričko, byl to spíš jen obvaz omotaný kolem těla, na tom samém pásu měla připevněný i svůj meč, Kakashi pořád přemýšlel nad tím, jak s ním dokáže manipulovat, je veliký a vypadá dost těžce.
„Kakashi rozdělej oheň, já půjdu a seženu nějaké ryby, nechci umřít hlady a zimou.“ ani nenechala Kakashiho odpovědět a už byla Ayano pryč.
„Dovolte mi se zeptat, proč sem musel jít i já, nestačí na to jen Ayano, vždyť vás jen doprovázíme na hranice, a nemyslím si, že by vám chtěl někdo ublížit.“
„Věc se má tak drahý, že já potřebuji neustálou ochranu, protože jen já vím, z jakého důvodu obsahuje naše voda Hrdinů tolik chakry a dokážu z ní vyrobit vosk, a stále tam chakra je a ani trocha neubude, spoustu lidí chce znát moje tajemství a snaží se mě unést a vydupat ze mě informace. Ty jsi tu proto, že jsi jeden z nejlepších ninjů Listové a Ayano vždy musí chodit s jinými ninji, jinak by její bojový duch dokázal zničit vše okolo. Jdu spát, rozdělej ten oheň, ať vám není zima.“
Je to asi dvacet minut co Ayano odešla, Kakashi už má rozdělaný oheň, dokonce už připravil i klacky na přikládání, Ayano už dorazila, měla v ruce ryby na tyčích a v druhé ruce měla nějaké lesní plody, ty položila k ženě a sedla si vedle Kakashiho a podala mu s úsměvem ryby, „vypadá docela hezky, když se usmívá, má pěkné oči,“ pomyslel si Kakashi. Ayano se dívá Kakashimu přímo do očí, jako by mu chtěla číst myšlenky, ale on uhnul pohledem a dal ryby nad oheň.
„Jaký je to pocit?“
„Co myslíš?“
„No když ti umře někdo blízký, tobě se to stalo víckrát, že?“
„Není to nic hezkého, nechtěj to zažít, jak to vůbec víš? Čteš my myšlenky?“ „Ne, můj klan dokáže vidět pocity jiných lidí a ovlivnit jejich chování, je to docela praktické v boji, ale musí být někdo, kdo by mě při tom kryl, protože se na to potřebuju soustředit a není při tom čas bojovat.“ Chvilku bylo u ohně totální ticho, jen praskající dřevo a létající jiskry dělaly nějaký hluk.
„Jak to, že jsem nikdy neviděl nikoho z tvého klanu, je to divné, dokonce sem ani o někom takovém neslyšel,“ promluvil do ticha Kakashi.
„To bude tím, že jsem nejspíš jediná přeživší , lidé z Vodopádový mě našli u vodopádu v koši, a pak se mě ujala nějaká žena, ale umřela když jsem byla ještě malá, tak sem bydlela sama a vše co umím sem se naučila taky sama. Meč jsem dostala k osmnáctinám od celé vesnice, protože jsem zatím nejsilnější ninja ve Vodopádový, ten meč mě vážně potěšil je z nejlehčí oceli a je dost pevný a nemusím ho ani brousit, je to chakrová čepel a dodává mi chakru tady z toho vosku,“ poklepala si na malou taštičku pod prsy, opřela se o Kakashiho rameno „víš, že mám více chakrových podstat, blesk, oheň a voda, nejraději mám kombinaci vody a blesku, je to lepší než samotný blesk, ale oheň není tak špatný, jen se nedá použít proti soupeři s vodní podstatou. Jsi opravdu tak úžasný ninja, jak se povídá? Jsi taky Uchiha, když máš ten sharingan? A jakou máš podstatu ty? Proč nosíš ten hadr na obličeji?“
„Já jsem Hatake Kakashi, takže asi nebudu Uchiha a sharingan mám od …“ na chvilku se odmlčel a podíval se na Ayano, která změnila polohu, a teď ležela hlavou v jeho klíně a prohlížela si strop jeskyně, a se zájmem ho poslouchala „tak tedy, sharingan mám od kamaráda z dětství, umřel při misi a nechtěl, aby jeho sharingan přišel na zmar, tak mi ho daroval k narozeninám, bylo to od něho velice milé. Teď ta chakra, no tak to je dost složité, protože moje podstata je blesková, ale se sharinganem dokážu použít všechny, protože dokážu okopírovat všechno soupeřovo ninjutsu, a proto se mi říká kopírovací ninja, ale já svůj sharingan zdokonaluji a tak dokážu použít i pokročilé genjutsu. A toto není hadr, ale maska a mám jí tam odjakživa, a už ke mně prostě patří.“ Ayanina víčka se pomalu zavírala, a tak jí Kakashi vzal a položil jí na její deku a přikryl, pak si lehl a usnul. „Je docela milá, a hezká, chudinka vyrůstala sama, něco jako Naruto, ale ona byla středem celé vesnice, takže se ničí pozornosti dožadovat nemusela. Její klan musel být docela slabý, když jí nechali Vodopádové, spíš jí chtěli zachránit, protože věděli, že má šanci přežít…to už není moje věc.“
Další den ráno se rozhlédl po jeskyni, ale ani jedna tam nebyla, vyběhl ven a uviděl jen Ayanin meč opřený o skalní stěnu, slyšel hlasy a zpěv, šel za ním, ale vedl do lesa a on nevěděl, co ho tam čeká, vytáhl kunai a opatrně se plížil lesem. Po pár krocích uviděl louku plnou květin a na ní Ayano s ženou jak pletou věnce z květin, zpívají a jejich zpěv je opravdu nádherný, Kakashi se opřel o strom a poslouchal ten pěkný zpěv, písnička byla o boji a lásce a smrti a další lásce,
„měli bychom už vyrazit, někdo je tu nedočkavý,“ Ayano se pomalu zvedla a pomohla ženě vstát, vzala věnec a dala ho Kakashimu na hlavu, „moc ti sluší“ zasmála se a šla směrem k jeskyni. Když k ní dorazila, nestačila se divit: „Kakashi kam jsi schoval můj meč? Tohle není vtipný!“ Kakashi neví, o co jde, ale v tom se ozve hlas:
„Hledáš tohle zlatíčko?“ Nechutný chlápek stojí opřený o jeskyni a prohlíží si Ayanin meč,
„vrať ho sem, než napočítám do desíti, pak už budu počítat jen do tří“, „nic nedostaneš zlato, jen mi vydej tu babu a dostaneš svůj meč,“ „Nikdy! Jedna, dvě, tři.“ „chceš snad bojovat? Holka jako ty mě nemůže přeprat, jen si to zkus.“
„Tak pojď a nekecej tady, akorát mě zdržuješ!“ Ayano nasadila bojový postoj a chlápek se začal smát, podíval se směrem k Ayano, ale ona tam už nestála, byla nad ním.
„Tak pojď kotě, pojď.“ Zahodil meč a vrhl se na ni, ale Ayano tam už nebyla stála na zemi a mazlila se svým mečem, vypadala spokojeně:
„Kakashi, prosimtě pohlídej jí, já si to s ním vyřídím,“ Kakashi jen přikývl a se zájmem pozoroval boj, „nebo víš co, pohlídej mi i miláčka, na.“ hodila po Kakashim i meč.
„Tak pojď, ty huso, dělej, bojuješ na život a na smrt.“
„Pojď sem dolu a skále se špatně bojuje a navíc, takhle bude mít moje paní lepší výhled na tvůj mizerný boj, nemel a pojď,“ chlápek seskočil dolů a rozeběhl se k ní, „technika stínových klonů,“ najednou tam byly dvě Ayany: „živel voda, vodní vír, živel blesku, bleskové ostří,“ Ayanin dvojitý útok se změnil v jeden, trefila chlápka přímo do srdce, Kakashi se nestačil divit, jakto že i ona dokáže použít stínový klon, „technika ukrytí v mlze.“ Ta mlha byla hustá jako mlíko, Kakashi neviděl nic, jen mlhu.
„Živel vítr, sekající tornádo,“ chlápek rozehnal mlhu a zasáhl i Ayano, „tak co, užíváš si to?“
„Drž klapačku, pitomče,“ Ayano stojí za chlapem, ta co zasáhl, byla stínový klon, „živel blesku, element bouře, laserové kolo.“ Je po všem, Ayano vyhrála a chlápek leží mrtvý na zemi.
„Proč jsi ho zabila?“ Ptá se zmatený Kakashi.
„Takový jako on se vracejí za kořistí, dokud jí nedostanou, nemá cenu je nechávat žít.“
„Ale vedla sis skvěle, to se musí nechat.“ Usmál se na ní, mezi jejich pohledy přeskočila malá jiskra, sice jen malá, ale byla tam.
„Tak už jdeme, nechci přijít pozdě, bojovala jsi skvěle Ayano, ale dostal tvůj klon, musíš se ještě zlepšit, pokud chceš být v elitní jednotce.“ Řekla žena a vydala se na cestu. Čeká je ještě parádní kus chůze, z Vodopádové jsou to čtyři dny cesty a oni ušli jen nepatrnou část, mají se střetnout se sestrou vůdcovy ženy na střetu hranic Zemi Země, Trávy a Vodopádu. Vodopádová je na druhém konci země.