Slunce...

Na obloze se stahují děsivě temná mračna. V parku na lavičce sedí malá holčička… je sama. Její růžové vlasy poletují kolem její tváře, jako by tančily.
Ve spěchu kolem ní projde hodně lidí, ale jen jeden se u ní zastaví. Chvíli kouká a pak sebere odvahu zeptat se.
„Co se děje?“ Začíná opatrně, když v tom vtrhnou malé holčičce do očí slzy, pomalinku vzlyká a koukne se na smějícího se blonďáčka. Neví, co si má o něm myslet, všichni ve vesnici se ho straní. Jenže on jediný se u ní zastavil a je docela roztomilí.

„Slunce,“ začne z ničeho nic. Chlapec se tváří nechápavě.
„Schované za mraky. Zrovna dnes se tak loudá, asi nechce vidět tu spoušť… kdo ví, třeba už se neukáže, hodně lidí žije v temnotě, proč ne slunce? Tma, zima a slunce nikde! Copak nás už nemá rádo?“ Vzlyká.
Chlapec se usměje
„Ne!“ Pořád se usmívá. „Nesmíš to hned vzdát! Pojď.“
Dívka si nejdřív není jistá, ale pak si utře slzy a jde s chlapcem. Jde? Utíká. Běží pryč, co nejdál… běžela minutu, pak pět, deset. Už nemohla, ale stejně se nechtěla vzdát! Něco ji pohánělo dál. Podívala se na chlapce, který se pořád smál.
Jak se může smát v tak temný den? Jak jen to dokáže? Přemýšlela holčička, když najednou z ničeho nic na své tváři ucítila teplo… bála se podívat a došlo jí, že jsou na nejvyšším vrcholu vesnice. Ten chlapec jako by ji zbavil všech obav, pohlédla na oblohu.

„Tam! Tam!“ Začala se radovat.
Smála se a poskakovala… na obloze bylo slunce. Poté, co chlapec uviděl, jak je šťastná, začal skákat společně s ní. Jako by svítilo jen pro ně! Znamená to snad, že když se nevzdáme… každý z nás najde své slunce?

Hráli si tam ještě hodně dlouho a nevšimli si, že z dálky je pozoruje další osoba. Byl to chlapec, černé havraní vlasy a oči plné temnoty.
Nechápal, proč se tak radují. Vždyť slunce tě jen pálí a dráždí. Byl do svého přemýšlení tak zabraný, že mu nedošlo, že jeho úkryt byl dávno odhalen.

„Sasuke-kun?“ Pronesla plaše růžovlasá holčička a začala se červenat.
Eh, ona mě zná? Přemýšlel, kde ji jen viděl.
Víc ho zajímal blonďáček, tak divně se na něj usmíval. Tak hrozně mile. Kluci se s ním většinou nebavili. Buď se ho báli, nebo mu záviděli to, jak se kolem něj motaj holky.

„Radujeme se ze slunce, chceš se radovat s námi?“ Zeptal se ho ten divný blonďatý chlapec. Jak rád bych řekl ano.
„To musí být otravný!“ Křikl na blonďáka a chystal se odejít, když…
„Tak proč ses na nás takovou dobu díval?“ Nechtěl se vzdát blonďák.

„Já...“ Sakra, co teď?! „To ti může být jedno!“ Začal se Sasuke vztekat.
„Sasuke-kun?“ Zašeptala růžovláska do větru a pozorovala odcházející postavu. Už neměla náladu se radovat. On je tak… krásný. Třeba jednou.

„Děkuju ti.“ Usmála se a točila na blonďáčka.
„Naruto,“ Řekl vesele. „Jmenuji se Uzumaki Naruto a mně neděkuj“. Také se otočil a odešel.
Zase sama, pomyslela si růžovláska, a dál se kochala tou krásnou září.