Kapka na Konvalince

Na rozkvetlé Konvalince se po dešti, vyjímá kapka. Prostoupená sluncem, láme světlo do duhových barev. Však těžká je kapka na listu Konvalinky a tak sklouzne a spadne. Svým pádem dokončila to, co nebe započalo. Konvalinka radostí září do okolí. Smrt kapky její život prodloužilo.

Proč nemohl bych sesbírat kapky, abych mohl žít. Proč zabránili mi v tom. Nebyl jsem snad důležitým pro tento boj? Nebyl jsem snad přínosem?
Pokrytci.

Mé vynálezy zakázali, ale vzali si z nich své. Tu špinavou práci jsem udělal, a jaká byla odměna? Stal jsem se kapkou. Tou kapkou co jiným dovolí žít svojí smrtí.

Jenže, já.

Já.

Já ještě nechci zemřít.

Já chci žít na věky a svýma rukama měnit svět.
„Pohltil jsem jej. Prohrál boj s mojí vůlí žít. Dal mi tu šanci se znovu zrodit, a já ji nezahodím.“ Zvolal hlas do temna. Jeho slova se v tom prázdnu ozývala a tak měl možnost slyšet je znovu a znovu. Utvrdilo jej to v jeho přesvědčení, že dělá tu správnou věc.

Ovšem, za pár chvil, nevěděl nic. Neznal ani své jméno. Proč zemřel, nebo co udělal, se vytratilo a zmizelo stejně rychle jako všudy přítomná tma. Když otevřel oči, první co jej navštívilo, byla bodavá bolest hlavy. Zakřičel a svíral hlavu ve svých dlaních. Křičel jako by snad někde uvnitř, byla mnohem větší bolest. Jako by jeho srdce neslo to nejtěžší břímě.

Když bolest ustoupila, pozřel na své ruce, bílé jako křída. Jeho tělo zřejmě slunce moc nevidělo. Po jeho pažích se plazily jeho hnědé vlasy, rozcuchané a slepené. Dlouho neviděl vodu nebo hřeben. Rozhlédl se tedy po místnosti.

Kamenná místnost v podobě čtverce o rozloze tak 5 krát 5 metrů. Vystlané slámou, zdi ozdobené řetězy, pouty a celé této místnosti dominovaly mohutné železné dveře.
„Vězení?“ Zaznělo mu v hlavě. U dveří se něco zablýsklo. Chtěl se proto podívat, ale nedostal se k onomu předmětu. V jeho pohybu mu zabránil krátký řetěz na levé noze. Byl rezavý a zařezával se mu do kotníku.

„Sakra. Z toho můžu něco chytit.“ Zaláteřil a utrhl kousek látky ze svého otrhaného ošacení. Snažil se ji prostrčit mezi svoji nohu a poutem tak, aby se nedotýkaly. Uvědomil si však, že už může být pozdě. Nohu necítil.
„Jak dlouho tu jsem?“ Zeptal se sám sebe polohlasně, ale odpověď nebyla nalezena. Vyvstalo tím akorát mnoho dalších otázek. Probíral je jednu po druhé. Pečlivě, protože usoudil, že na to bude mít času dost a usnul.

Probudili jej strašlivé rány. Cela se otřásala. Venku zuřil krutý boj.
„Jsem snad válečným zajatcem?“ Položil si znovu otázku, ale zase mu nikdo neodpověděl. Snad i doufal, že se mu někdo ozve. Že mu někdo něco řekne. Ozvala se další rána a znovu se zatřásla jeho cela až kousky kamenů a pojiva opadávali. Nakonec se někdo do cely proboural. Spíše. Někdo tu zeď někým zničil. Neváhal a ihned vzal mrtvému zbraň a snažil se otevřít své okovy. Naštěstí to bylo tak rezavé, že řetěz povolil. Svoboda. Relativně.

Prohledal onoho muže a obral jej o nejnutnější se slovy: „Ty už to potřebovat nebudeš.“ A dal se na útěk. Běžel a nevnímal cestu. Běžel se skloněnou hlavou a naslouchal zvukům boje. Běžel tak dlouho, dokud neslyšel jen šustění trávy a listů stromů, do nichž se opíral vítr a štěbetání ptáků poletujících po obloze. Konečně se rozhlédl po okolí, kde nebylo živáčka. Zavřel oči svírajíc věci vojáka a naslouchal tomu hladivému klidu. Jeho noha se probrala k životu. Hadr, který strčil mezi železo a nohu vypadl, tím jak běžel. Musel se zbavit i onoho okovu. Posadil se a prohlížel věci v batohu vojáka. Všechno mu bylo tolik povědomé, ale nepoužitelné pro osvobození jeho části těla.

Nakonec narazil na nějaké jehly. Začal se jimi šťárat v zámku okovu, až cvakl a rozepnul se. Jeho noha hrála všemi barvami. Od rudé, značíc jeho krev po fialovou nebo už i černou, což bylo špatné znamení. Napadlo jej, že by bylo potřeba trochu vody a uvědomil si, jakou má žízeň. Jak jeho rty prahnou byť po kapce vody. Voják naštěstí u sebe měl čutoru, ale vody v ní bylo málo. Alespoň smočil rty a lehce omyl ránu, kterou svázal kusem látky, co měl voják u sebe. Vše nakonec sklidil a vydal se hledat vodu. Naslouchal lesu a mezi zvuky hledal ten správný. Šplouchání vody byla jako rajská hudba pro jeho uši. Všecko pustil a rozeběhl se k ní, nedbajíc bolesti v noze.

Bezvládně pustil své tělo do vody. Nechal jej dopadnout do té chladivé kapaliny. Cítil se naživu. Cítil bolest a hasil žízeň a pak byla najednou tma.

Ty!

Co jsi to provedl!

Proč jsi to udělal?!

Proč jsi zabil!

Prudce se posadil a zhluboka dýchal. Cítil studený pot.
„Asi se ti něco zdálo, chlapče“ řekl za ním ženský hlas. Otevřel oči a ohlédl se. S tím zjistil, kde se nachází a ta žena…
„Spadl jsi do rybníka, ale už jsi nevyplaval. Bylo to tou infekcí.“ Ukázala na jeho nohu. Všiml si, že je čistý a i čistě oblečený. Trochu se začervenal. Nejen proto, že byl čistý, ale ona byla i krásná. Přišla blíže k jeho posteli a na stolek položila velice lákavě vonící polévku.

„Dej si, ať nabereš sil.“ Podala mu misku. Mladík neváhal a pustil se do jídla. Každičký jeho sval si to žádal, a hlavně prázdný žaludek. Postavila se k oknu a odhrnula závěsy. Otevřela okno a nechala vítr, aby prohrábl její vlasy. Mladík jenom seděl a pozoroval ji. Zapomněl na jídlo. Nemohl z nějakého důvodu odtrhnout oči od těch rudých vlasů a křišťálově zelených očí. Když se na něj podívala, usmála se, a on si uvědomil, že na ni nebetyčně čumí a raději se pustil do jídla s dalšími otázkami.
„Jak se jmenuješ?“ Položila mu otázku, když sklízela nádobí od jídla. Otevřel pusu, ale nic nevyšlo. Byl si jistý, že ho zná, ale nevěděl. Nedalo se to popsat. Čím více se snažil rozpomenout, tím dál ta vzpomínka byla. Podíval se na ni, zcela vyděšeným výrazem. Ona se usmála.

„Nový život. Nové jméno.“ Posadila se k posteli, přiložila si dva prsty na čelo a zavřela oči. Přísahal by, že usnula, ale pak najednou vyhrkla: „Shiro.“ Postavila se. „Souhlasíš? Hodí se k tobě. Tvá kůže je skoro jako sníh. Bílá.“ Svoji větu zakončila tím svým božským úsměvem. Shiro jenom kývnul. Nehodlal protestovat. „Takže, Shiro.“ Vstala. „Jmenuji se Egao. Ráda tě poznávám.“ Náhle její obličej zvážněl. Kdo ví odkud, se jí v ruce zjevila ona kniha, kterou vzal vojákovi. „Něco mi slib.“ Shiro zase jenom kývnul. Netušil, co v té knížce je. „Tu knihu spálím, abys ji nikdy neviděl. Mohla by ti zničit vše, co tě čeká. Mohla by hlavně zničit tebe.“ Řekla, hodila ji do plápolajícího krbu v místnosti, usmála se a odešla. Shiro se rychle, vypotácel z postele a knihu zachránil z plamenů. Zabalil ji do hadru a schoval pod postel. Zastavil se u zrcadla a prohlédl si svoji, nicneříkající tvář. Byla bílá a jeho oči. Jeho oči byly, když už nic, tak zajímavé.

Léta plynula a ze Shira se stal obyčejný muž, pomáhajíc ženě doma a sousedům na poli. Sekal dříví, opravoval střechu nebo čistil komín. Ať už dělal cokoliv, smál se. Byl šťastný. Sic vyčníval svým vzezřením a hadíma očima, ale nikdo jej neodstrčil. Avšak ta palčivá touha podívat se do pečlivě uschované knížky pod jeho postelí nakonec převládla a Shiro se do ní podíval. Prohlížel si stránku po stránce. Prohlížel si obličeje a četl jejich popis. Zjistil, že je to kniha, do které někdo vypsal ty nejtěžší zločince a jejich zločiny. Někteří již byli přeškrtnuti. Zřejmě to znamenalo eliminaci.
Kniha padala na zem doprovázena křikem bolesti. Mladík se chytil za hlavu a křičel ze zoufalství. Všechny vzpomínky se vracely jako hurikán a nedávali mysli spočinout. Egao slyšela ten křik a tak vběhla do pokoje. Jen na chvíli se střetly jejich oči. Její plné zklamání, když pohlédla na knihu a jeho plné žalu a bolesti když zjistil, že jmenuje se Orochimaru.

Na rozkvetlé Konvalince se po dešti, vyjímá kapka. Prostoupená sluncem, láme světlo do duhových barev. Však těžká je kapka na listu Konvalinky a tak sklouzne a spadne. Svým pádem dokončila to, co nebe započalo. Konvalinka radostí září do okolí. Smrt kapky její život prodloužilo. Ovšem přišlo zvíře větší než nebe. Muselo být, protože zastínilo slunce a konvalinka zemřela i přes oběť kapky.