Peklo?

Člověk pořád uvažuje nad tím, co je zač... ale co když už toho máme dost? Co musíme udělat? Všude kolem nás je válka... tolik nevynných obětí, tolik prolité krve a kvůli čemu? Kvůli moci? Jak povrchní.
Copak nás opravdu nic jiného nezajímá? Kéž by to byl jen zlí sen, noční můra ze které se lze probudit. Ne! Ja je ztratil... všechny! Když jsem odešel z vesice, doufal jsem, že něco dokážu... pomstím se a pak se vrátím.... vrátím se domů. Domov? Co to je? Co když jsem domov měl, ale přišel o něj? Domov je tam kde máme rodinu ne? Teda aspoň tak by to řekl Naruto. Moje rodina byly mí přátelé, jenže teď jsou pryč, to já je poslal pryč... to já je zničil. Už dávno jsem pochopil, že do Konohy se už nikdy vrátit nemohu, kéž by to došlo i Narutovi, kéž by přestal doufat. Ubíjí mě to, a jeho taky.

A Sakura? Až poté co jsem odešel mi došlo, jak moc mi schází... její hlas, to její dolejzání...ten úsměv. Co bych dal za nějakou společnou misi. Ona mě milovala, možná z ní šel trochu strach... ale bylo to upřímné a já to nikdy nepřijal. Jak taky? Jediné o čem sem přemýšlel byla pomsta... K čemu mi to bylo? Po tom co jsem zabil svojí poslední rodinu jsem zjistil, že je to ta největší chyba mého života, zpátky to už nevrátím. Nic nemohu vrátit!
Několikrát jsem si říkal, že se na ně zajdu podívat... nemusím snimi mluvit, ale chtěl jsem vidět... jak se mají, slyšet jejich smích. Vždycky před branou Konohy jsem se, ale zastavil... Věděl jsem, že kdybych tou branou prošel, už bych nedokázal odejít... Pak jsem potkal jí. Viděl jsem jak tvrdě trénuje, chtěl jsem odejít, ale prostě to nešlo...zesílila, tolik...nikdy jsem si nevšiml jak je sladká...ty zelené oči, ta jiskra v nich, ale cítil jsem, že ona miluje jeho. Naruta. Ještě dlouho jsem jí chodil pozorovat, až do začátku války. A teď? Pořád se soustředím na její chakru, cítím jestli je zraněná nebo jestli je v pořádku, jen to pomyšlení, že bych jí musel zabít je nesnesitelné.
„Tady jsi" ozvalo se za mnou... ten sladký hlásek co ve mě držel naději, jenže nevypadala šťastně, vlastně mě nenáviděla. Já zabil její lásku... ona teď zabije mě. Ironie.
„Teď už na ničem nezáleží" šeptala, sice sem nechápal co tím myslí, ale byl jsem tak šťastný, že jí vidím. Byla se mnou......věděl jsem co mě čeká, ale to bylo jedno. Ona byla mím světlem, ona byla mojí nadějí...a je pryč stejně jako všichni ostatní.
Proč se to stalo? Proč to dopadlo takhle? Je to moje vina, to já byl slepí a ona se mi snažila ukázat cestu.... Snad jednou mi dokážou odpustit... Snad jednou budu volný! Zabodla do mě kunai a já cítil, že umírám naplněný štěstím, jen když sem viděl jak jí na tváři hraje úsměv. Čekal jsem světlo nebo temnotu...něco co mi naznačí kam mám jít, ale nic. V dálce jsem slyšel hlasy, většinu jsem jich poznal...zvlášť smích. Rozběhl za nimi a po chvíli jsem viděl i světlo plápolajcího ohně kolem kterého seděli oni. Lidé, které jsem miloval, které jsem zabil. Nemračily se, nenadávaly mi... usmívaly se na mě. Zvlášť Naruto... Jestli je tohle peklo... proč? Proč jsem nepřišel dřív....?