Než se rozhodnete jakékoliv z níže uvedených míst navštívit, napište o svém úmyslu adminovi místnosti. Ne každé místo je tím, čím se jeví být, a tudíž budete nejprve potřebovat nějaké info, než se tam vydáte.
Tsuiraku Heki
Padající slza je vodopád na území země Ptáků, kde před léty zemřela Toki, feudální paní země Ptáků, při politickém atentátu. Říká se, že když je bezměsíčná noc, často ta je vidět jak její duch tančí na hladině. Ať už je to pravda nebo ne, toto místo se stalo symbolem pro ty, co věří, že v lidech existuje dobro a naděje.
Údolí zúčtování
Toto stinné údolí je zahaleno v mlze, která prakticky nikdy nemizí. Tato mlha je tak hustá, že je prakticky nemožné v ní bez nějaké oční techniky jako je Byakugan nebo Sharingan cokoliv vidět. Údolí zúčtování je proslulé nejen bylinou zvanou Rostlina oční léčby, která prý dokáže zázraky, jde-li o léčbu nemocí či zranění, týkajících se očí, ale také legendou, dle které je toto údolí útočištěm bytostí, připomínajících lidi, které prý nemají oči a chodí po čtyřech jako zvířata.
Kinumichi
Tato cesta je nejrychlejší spojnicí mezi Kumogakure, Konohagakure a Sunagakure no sato. Ikdyž není příliš pohodlná, je zdaleka nejrychlejší, ovšem je také oblíbeným tábořištěm banditů a pro uspěchané obchodníky často i smrtelně nebezpečná, proto se stala oblíbeným letoviskem všech silnějších ninjů s vražednými choutkami, kteří se sem chodí zabavit vražděním mnohdy nezkušených banditů, kteří sídlí podél cesty.
Karigoya
Karigoya je malé sídlo v jendom z bočních údolí Země démonů. Tamní půda je velice úrodná, což dokazují divoké lesy v údolí. Dlouhou dobu bylo toto sídlo, původně vytvořené jako letní sídlo kněžky, nepoužívané. Znovu obydleno bylo až před několika málo lety, kým, to však není známé.
Akagahara
Jedná se o palouček obehnaný skalisky, plný pastí a nástrah, který se kdysi využíval namísto chuuninské zkoušky. Každý, kdo se odtud vrátil živý, byl uznán chuuninem. V centru se nachází malá soška, které když se člověk dotkne či s ní pohne, spustí mechanismus, který aktivuje dřevěné loutky, které vylezou z úkrytů ve zdech a vrhnou se na dotyčného. Loutek je zde neznámé množství, takže je velice těžké se jich zbavit. Lze je však deaktivovat vrácením sošky na její místo.
Sora-ku
Zdánlivě opuštěné město. Ve skutečnosti zde ale kvete černý trh se zakázanými zbraněmi a technikami díky obchodníkům, kteří zde žijí a skrývají se před autoritami. Pocestní, co sem zavítají, buď dobře vědí, do čeho jdou, a nebo se obvykle nedožijí rána.
Díra
Jedná se o jakousi oázu kdesi na hranicích Země ohně, uprostřed jinak neúrodné pustiny. V jejím centru se kdysi nacházela vesnice Tonika. Podle legend byla Díra kdysi dávno svatyní s mnoha poklady. Někteří dokonce tvrdí že se v ní nachází mocný zdroj nadpřirozené energie. Dnes je však toto místo naprosto opuštěné. Lovci pokladů odtud už ukradli vše, co šlo, a víc se sem nikdo nevrátil.
Hora Katsuragi
Na vrcholku této hory se nachází malé sídlo bývalého klanu Tsuchigumo, který zde kdysi dávno střežil mocné kinjutsu, schopné srovnat se zemí plocho několik kilometrů velkou. Bariéra, která toto místo kdysi chránila, drží dodnes, a přesto, že je dávno známé, že ono kinjutsu již neexistuje, mají zdejší evidentně stále co chránit.
Stanice odměn v Zemi ohně
Tajné místo černého trhu, kde si námezdní lovci vyzvedávají odměny za své úlovky, tvářící se navenek jako pouhý obchod s občerstvením pro pocestné, dohlížející zároveň na chod zdejšího vedení vysokého napětí. Za jedním z pisoárů se ale nachází tajná místnost, kde probíhají všechny ilegální transakce a výkupy těl.
Ostrov přivolání
Ostrov na východ od Země ohně a na jih od Země blesků. V dávné minulosti zde skupina vědců experimentovala se všemi možnými živočichy ve snaze stvořit ultimátního tvora pro Kuchiyose no Jutsu, což se jim i podařilo. Jejích výtvor se jim ale vymkl a všechny je povraždil, načež byl později sám zabit skupinkou ninjů z Konohy. Od té doby je tento ostrov opuštěný. Kdo ví ale, kolik nezdařených experimentů se zde zabydlelo?
Údolí mraků a blesků
Údolí mraků a blesků se nachází na území bývalé Země blesků. Pahorek tu střídá pahorek, mezi nimiž se rozléhá rozsáhlá vodní plocha. Vzhledem k nadmořské výšce se zde také často tvoří mraky přímo u země.
Město Shukuba
Shukuba se nachází na území Země ohně, nedaleko Konohy. Toto město se zaměřuje prakticky jen a pouze na „turismus“. Nachází se zde nespočet motelů, veřejných domů, kasín a lázní. Kvůli blízkosti Konohy zde ale podsvětí moc nekvete. Pro ninju je zde nebezpečí v podobě peněz, alkoholu a žen však na každém rohu.
Ostrov Nanaku
Další ostrov na východ od Země ohně a na jih od bývalé Země blesků. Tento ostrov je proslulý bohatými zásobami léčivých bylin, ale také jedovatých rostlin. Ráj pro každého medika či traviče.
Bufet Kari života
Tato malá restaurace, ležící v Zemi řek, je rájem pro masochisty či milovníky opravdu pálivých jídel. Recept na proslulé Kari života se zde dědí a ani v současnosti nepřestává ničit chuťové pohárky hostů, co sem zavítají.
Sedmá fronta
Bývalé bojiště Čtvrté velké války ninjů. Pustina s podivnou, růžovou půdou, koncentrovanou poblíž jezera, kterému vévodí ocelová socha, připomínající odpočívajícího bůžka. Hrubé zacházení či prudký pohyb se zde nevyplácí. Ze země se totiž může zvednout mračno růžového prachu, který je jedovatý.
Ocelová socha je dutá, plná různých místností a chodeb, díky čemuž je často využívána lidmi na útěku či pašeráky.
Hrad Kazahana
Dnes již pouze trosky kvůli požáru, který před mnoho lety hrad Kazahana zachvátil. Říká se, že je v této zřícenině v Země sněhu ukryt poklad, ale málokdo tomu věří.
Tréninková jeskyně
Opuštěné sídlo neznámého šlechtice, které dnes již neslouží nikomu, leda náhodilým pocestním či těm, co hledají klid na sebezdokonalování. Většina prostor je vyhloubena ve skále a dřevěný zbytek je relativně zachovaný, skýtající celkem pohodlné bydlení i po tolika letech, za což může možná to, kolik dočasných majitelů se zde vystřídalo a komplex používalo.
Stanice odměn v Zemi země
Tato věž, působící navenek jako poutní místo, plní stejý účel, jako stanice v Zemi větru. Běžný poutník si zde může odpočinout a posilnit se, ti zasvěcenější si přijít na nemalý peníz.
Rouran
Z kdysi majestnátního království v Zemi větru velikosti města dnes zbyly jen trosky. Podle legend se zde nachází brána do minulosti.
Les Jofuku
Les rozléhající se na stejnojmenné hoře na hranicích Země ohně. Povídá se, že je prokletý. Co se ale ví jistě, je, že zde roste bylina Jofuku, která prý dokáže divy, jde-li o výrobu léčiv na šlachy, vazy, svaly a kosti.
Východní, velká, písečná duna
Opuštěná duna kdesi v Zemi větru, které dominuje obrovský, plochý kámen, který byl kdysi dávno využíván Orochimarem jako jeden z jeho úkrytů. V ne tak daleké minulosti se zde ukrývala banda nukeninů, když unesli feudálního pána Země větru, než byli zlikvidování ninji ze Sunagakure.
Ostrov Mokuzu
Ostrov ve tvaru měsíce, kde si cestovatelé doplňují zbraně a zásoby. Je sídlem podsvětí a černého obchodu. Lapkové si zde rádi smlsnou na jakémkoliv neopatrném mořeplavci, který sem zabloudí, aniž by věděl, co za ostrov to je. Kdo při příjezdu nedá tajný signál, riskuje být potopen a oloupen.
Hikari
Tým Tamaki
Les
„A sou, (Ach tak,)“ ozvalo se ponuře od vyhaslého ohniště, jako kdyby ta slova vyslovil svým ledovým hlasem shinigami.
Ze svého ležení se tam zvedala dívčí silueta, jejíž sytě tmavě fialová aura rozbouřeného hněvu, drženého pevně na uzdě, vytvářela i v temnotě noci strašidelnou čerň.
„V tom případě bych měla Tamakimu-san patrně pomoci,“ pronesla Hikari, když se narovnala, a její děsivá aura se přesunula na její pozvedlou, zatnutou pěst.
O několik modřin, boulí a podlitin později se čtveřice sesedla k vyhaslému ohništi.
„Co jsi zjistil?“ zeptala se Nezumy Hikari se zájmem.
Nezuma Suzuki
Tým Tamaki
Tábor
Když mu Tamaki položil ruku na rameno, Nezuma se vylekal tak, že vyskočil na nohy. Tam ho ale ruka zadržela a otočila k sobě. Než se mladý zloděj zmohl na odpověď udeřila ho do obličeje pěst, až to mlasklo a zloděj padl na tvrdou zem, vedle ohně.
"Kde asi?" ozvala se Nezumova posměšná odpověď, když dokončil hekání a plivání krvavých slin z rozbitého rtu, a začal se zvedat na nohy, "sbíral jsem informace, aby ten nás malej podnik nebyla čistá sebevražda," postavil se a párkrát poskočil na místě, jako by se teprve rozehříval, "Kde ses probůh učil bojovat? Větší ránu umí dát i moje babička," provokoval dál Tamakiho, ačkoliv ho z té první rány brněla celá hlava. Nemohl si však pomoct.
Tamaki Sakamoto
Náhodný kolemjdoucí bavič
Tamaki trpělivě čekal s rukama založenýma na prsou, dokud Nezuma neoznámí celý svůj plán. Dávalo to smysl, a navíc mu to mohlo opravdu pomoci upustit páru.
Proto mu položil ruku na rameno. „Chceš zmlátit? Bude mi potěšením,“ oznámil muž a otočil mladíka k sobě čelem. Na to mu přistála ANBUova pěst rovnou v obličeji. „Kde si sakra byl a cos vyváděl?!“
Nechápal, jak mohl být Nezuma tak nezodpovědný. Byl sice nenápadný, ale Fujibayashi nebyli žádní zelenáči. Jestli se přiblížil k sídlu, mohli si ho všimnout.
Nezuma Suzuki
Tým Tamaki
Tábor
Do tábora se Nezuma vrátil až chvilku před koncem Yoshitovi směny.
"Nazdar," pozdravil ho zívnutím a mávnul na pozdrav, "co že si ještě vzhůru?" optal se, aby řeč nestála a poklekl u vyhaslého ohniště, kde klacíkem prohrábl popel, aby se stále teplé uhlíky dostaly na povrch a on si mohl ohřát ruce.
Yoshito
"Zdravíčko," opáčil ospale mladík v košili, která už dávno nebyla bílá.
Když Nezuma oživil doutnající ohniště, zatetelil se Yoshito blahem. "Díky," kývnul na zlodějíčka. "Je potřeba držet hlídky, znáš to."
Nezuma Suzuki
"Hlídky?" zhrozil se a oči se mu rozšířili pochopením. Když se nadšeně chopil příležitosti porušit Tamakiho příkaz, úplně na tuto drobnost zapomněl, "Hups?" pokrčil pobaveně rameny a snažil se svou chybičku ukrýt do vtipné situace. Fakt, že byl ale Yoshito vzhůru alespoň ulehčil jeho další plán a on nemusil budit Hikari.
"Poslyš, něco bych od tebe potřeboval," lehce se odmlčel a prohlížel si chlapce hodnotícím pohledem. Především jeho ruce. Podle všeho nebyl úplně spokojený s tím co vidí a dal to najevo smířlivým povzdechem, který jasně říkal: "bude to muset stačit", "potřebuju, aby si mě zmlátil," vysvětlil svůj jednoduchý plán a bystře sledoval jeho reakci.
Yoshito
Mladík v ušmudlané košili jen překvapeně pozvedl obočí. Od Nezumy čekal všechno možné, co by normální člověk s trochou diplomatického umu označil v lepším případě jako "neortodoxní", požadavek o zmlácení však mezi zmíněné položky nepatřil.
"Umm, co prosím...?" dotázal se s předstíranou zmateností. Za zlodějíčkovými zády totiž naštvaně podupával bývalý člen jednotek ANBU.
Nezuma Suzuki
Nezuma se na Yoshitovo zmazení spokojeně pousmál, "podívej, jestli mě máte vydat jako chyceného, bylo by asi divný, kdybych neměl ani škrábnutí, ne? A do předání je ještě spousta času, aby se mi mohly vybarvit modřiny. Detaily kamaráde jsou základ úspěchu. Proto jsem taky provedl průzkum toho hradu a mám čerstvé info," usmál se a s očekáváním hleděl na Yoshita.
Yoshito
Tým Tamaki
les
„Hai, hai...“ zamumlal rozespale Yoshito, zatímco se soukal ven zpoza vyhřáté deky jako ten nejpomalejší šnek ze své ulity. „Ale omezím se jen na ten vzkaz, násilí není moje parketa,“ zazubil se.
I přes své umělecké nadání a bujnou fantazii trpěl naprostou, tvrdou absencí snů. Vždy to považoval za neštěstí – ve správných rukou se sny na poli inspirace stávaly neskutečnou zbraní.
Pomalu se posadil a složil kus vlněné látky na půlky. Stále z ní sálalo příjemné teplo, v jehož objetí se teď tak moc toužil nacházet. Rozhlédl se kolem sebe. Nespatřil však nic jiného, ne vzdálené obrysy stromů v objetí temných stínů. Neměl strach, hlídku nedržel poprvé.
Přehodil si deku přes ramena a posadil se na starý pařez. Jak moc mu teď skicák chyběl... bude to ještě dlouhá noc.
Tamaki Sakamoto
Náhodný kolemjdoucí bavič
Les
Tamaki otevřel oči a pár vteřin čekal, než si jeho oči přivyknou. Hikařino hlášení ho donutilo se zamračit. „Asi toho potřeboval zpracovat, fakt hodně,“ posadil se a pomalu vylezl ze spacáku. „Běž si lehnout, určitě přijde během mojí hlídky.“
Jenže se tak nestalo. Nezuma se nejspíš zatoulal tak daleko, že to měl řádný kus cesty zpátky. Alespoň že měl Tamaki jistotu, že se nepřiblíží k sídlu rodiny – tak nerozumný by určitě nebyl. Už se blížil konec hlídky a stále nic. Útrpně šťouchnul Yoshita do ramene.
„Jsi na řadě. A jestli se během tvojí hlídky vrátí Nezuma, vzkaž mu, že ho přetrhnu.“
Sám se znovu zachumlal do spacáku a znovu usnul.
Hikari
Tým Tamaki
Les
Yoshito nemusel mít sluch jako Hikari, aby zaregistroval nádech rozhovoru těch dvou, probíhající v dáli.
Chlapcův dotaz nechala černovláska bez odpovědi. Nebyla si jistá, jestli by ji nezradil hlas, a i mlčení bylo v tuto chvíli odpovědí.
Než se Tamaki vrátil, dostala Hikari své emoce opět pod kontrolu.
„Hai,“ zvedla hlavu, když dostala na starost první hlídku. Chvíli ještě seděla u ohně, načež si povzdechla a zvedla se.
Nezuma se ještě nevrátil.
Černovláska se rozhodla pro menší hlídku. Doslechla daleko a jen máloco jí uniko, ale i to mělo své meze.
Během procházky si dávala pozor, aby neztratila přehled o spící dvojici, a zároveň se snažila maximalizovat dosah svého sluchu.
Po Nezumovi ale nebylo ani stopy.
„Kde jen vězí!?“ zamračila se Hikari, když se vrátila k jejich ležení.
Všimla by si, kdyby ho někdo přepadl, ne? Odešel někam sám? Kdy? A kam?
Snad nevymyslel nějakou hloupost!
„Tamaki-san,“ položila hnědovláskovi lehce dlaň na rameno, když nadešel konec její hlídky.
„Vše je v pořádku,“ sdělila mu, „Nezuma se ale ještě nevrátil. Neříkal, kam jde?“ optala se ho s mírnou starostí v hlase. Dotaz to byl prakticky zbytečný. Jejich rozhovor slyšela. Vysvětlení, kam se chlapec poděl, v něm ale nenašla.
Nezuma Suzuki
Tým Tamaki
Les
Nezuma poodešel kousek stranou a zhluboka dýchal, aby zahnal emoce, které tak nekontrolovaně vyšli na povrch. Potřeboval chvilku o samotě, aby vstřebal všechny nové podměty. Bylo to totiž poprvé, co byl ve skupině, která nebyla jen shluk najatých hrdlořezů, co jdou společně za přepadávat a loupit, ale co by se mezi sebou pozabíjela, kdyby si měli přerozdělit lup. Takhle skupina byla jiná. Jim záleželo na druhých a to k nim mladíka poutalo ještě víc. On nikdy nezažil milující rodinu a jeho výchova zahrnovala spíše bolest, než něhu.
Náhle se zarazil a pozvedl hlavu. Ucítil příležitost. To co plánoval, až se všichni uloží mohl snadno provést nyní a s menším rizikem, že ho někdo prohlédne. Nebylo nad čím dál přemýšlet.
Nezuma se v jediném okamžiku proměnil na krysu a s Kvíkem po boku se rozeběhl trávou pryč. Nikdy nešel do riskantní akce bez plánu, navíc, pokud to byl risk pro všechny čtyři. Jenom doufal, že to Tamaki pochopí.
Tamaki Sakamoto
Náhodný kolemjdoucí bavič
Zůstal tam stát a zíral jeho směrem. Nezuma se tvářil, jako kdyby nikoho nepotřeboval, ale Tamaki z něj cítil pravý opak. Už jen ty slzy…
Muž si povzdechl a dle chlapcova přání se vydal zpět k ohni.
„Nezuma se šel projít, potřeboval na vzduch a tak,“ oznámil dvojici sedící u ohně, vytáhl si ze svitku spacák a připravil ho. „Rozdělíme hlídky. Hikari-chan si vezme první, já druhou a Yoshito třetí. Nezuma bude hlídat k ránu, pak mu to vyřiďte,“ rozhodl a zachumlal se.
Yoshito
Tým Tamaki
les
Narozdíl od Hikari nedisponoval toliko vytříbeným sluchem, z lesa tedy slyšel jen náznak křiku dvou hádajících se shinobi. Šum listí je přehlušil.
"Yare yare..." pronesl polohlasem a rozpačitě si pročísl černé kadeře.
"Hikari-san, ty to všechno slyšíš, viď...?" zeptal se opatrně sedící dívky, aniž by tušil, v jakém stavu se právě její slzné žlázky nacházejí.
Hikari
Tým Tamaki
Les
Tamaki se vydal za rozohněným Nezumou a zanechal Hikari s Yoshitem u ohně samotné.
Bylo to netaktní, a Hikari si to možná i chvilku sama před sebou obhajovala tím, že přece hlídá jejich okolí, ale rozhodla se ponechat svou zvýšenou citlivost sluchu aktivní.
Díky tomu měla možnost vyslechnout jejich rozhovor, během nějž si přesedla do obyčejného sedu a objala si pokrčené nohy.
„Vy dva...“ semkla po chvilce rty do tenké linky.
„... Proč jen jste takoví...?“ sklopila hlavu, přitáhla si kolena až k tělu, a schovala do nich svou tvář, než si mohl Yoshito všimnout, že se jí zpod pásky na očích snaží uniknout slza.
Nezuma Suzuki
Tým Tamaki
Les
Tamaki ho dohnal zrovna, když se s rukama v kapsách šoural lesem a kopal do všeho, co bylo možné rozkopnout, nebo odkopnout. Shnilé pařízky, kameny, houby.
Na zavolání se otočil a mrzutě pohlédl na Tamakiho, "To je přesně ono!" ukázal obviňujícím prstem na Tamakiho a rozhodně nešeptal, "ty nejsi můj táta, fotr, ani vychovatel a já nejsem tvůj svěřenec o kterýho bys měl mít strach, tak se tak přestaň chovat! Ani můj klan se ke mě takhle nikdy nechoval. Takže si to nech od cesty, jasný?!"
Vztek ho ale evidentně opouštěl, protože když začal o svém klanu, jeho hlas pomalu ztrácel na důraznosti a to poslední slovo byl spíš takový povzdech. Křičet na Tamakiho bylo stejné, jako se pokoušet zlobit se na štěně. Jeden to prostě nevydržel moc dlouho.
"Jak se vůbec můžeš o mě, nebo o toho otroka, bát? Vždyť nás znáš... den? dva? To mi fakt vysvětli, protože jediné, co u mě má nějakou cenu je moje hlava," mluvil už normálním tónem a rozhodil přitom rukama. Opravdu tomu nerozuměl.
"Hlava... no jo... ," prohodil, jako kdyby ho něco napadlo a začal si prohledávat kapsy. Nakonec vytáhl svůj trofejní svitek a podal ho Tamakimu, "tohle by se vám mohlo hodit." Na svitku stálo: "Živý či mrtvý, 2 000 000 Ryu".
Tamaki Sakamoto
Náhodný kolemjdoucí bavič
Nadechl se, aby lépe vysvětlil svůj nápad, jenže se do toho vložil Nezuma. Tamaki povytáhl obočí. Mladík se z jejich tábory vyřítil jako uragán a nechal muže sedět s otevřenou pusou. Nejen jeho.
Měl pocit, jako kdyby to vše nějak kladně brala i Hikari.
Povzdychl si, postavil se a oprášil si kalhoty. „Jdu si s ním promluvit. Hned jsme zpátky.“
Vydal se směrem, kterým zmizel Nezuma. Nepředpokládal, že by se ve svém nahněvání skrýval, a tak ani on sám své kroky nemaskoval.
Našel ho záhy. „Hej, Nezumo,“ oslovil ho a zůstal stát trochu dál od něj, aby mu neutekl. „Samozřejmě, že mám strach. Strach o vás tři.“ Podrbal se na zátylku. „Víš, moc to se slovama neumím, ale nechtěl jsem naznačovat, že bys snad byl k ničemu.“
Hikari
Tým Tamaki
Les
Rozhovor se stočil k alternativám. Hikari chvíli trvalo, než se dokázala uklidnit dost na to, aby se mohla s čistou hlavou sama zapojit do plánování.
Nemohla se ale tolik upínat na jeden plán, ať zněl sebelíp. Musela se přes to přenést a také přispět!
Když už se ale nadechovala, aby také něco řekla, skočil jim do řeči Nezuma, který vyskočil na nohy jako čert z krabičky, a svérázně původní plán přijal.
Dívka zůstala chvilku jen sedět s pootevřenými ústy, dokud mladík uraženě neodkráčel.
„Nezumo...“ naslouchala jeho vzdalujícím se krokům a dotčenému mumlání.
Věděl, co dává všanc, a přesto souhlasil. Proč? Nic jí nedlužil.
Kvůli své hrdosti? Chtěl si sám cosi dokázat? Nebo to dělal kvůli ní...?
Na mysl jí vytanula vzpomínka, jak poprvé potkala Tamakiho.
Každý měl své důvody, proč dělal, co dělal, a sobecký se mohl zdát každý z nich. Záleželo jen na úhlu pohledu.
Faktem ale bylo, že se teď Nezuma rozhodl riskovat vlastní život, aby Hikari pomohl. Stejně, jako ho ona riskovala pro ní.
Dívka sklopila hlavu, pousmála se, a napětí v jejím nitru ustoupilo.
„... Arigatou, Nezuma-kun.“
Nezuma Suzuki
Tým Tamaki
Tábořiště
Náhlý nával strachu dokonale zadupala do země uražená hrdost. Nezuma vyskočil na nohy, až na zem převrhl svou porci jídla, Kvík při této ztrátě žalostně zakvíknul.
"Kdo říkal, že na to nemám schopnosti?!" vykřikl, jako bodnutý včelou a oči mu téměř vylezly z důlků, "tak se omlouvám, že nejsem shinobi jako vy a pět set vojáků, nebo teda sto dvacet, se mi zdá jako fakt moc!" křičel na trojici rozběsněně, "jestli ani vy necítíte ani kapku strachu, nebo obav, jste máklý na hlavu! Ten plán je ale dobrej a já do něj jdu. Konec diskuze! Nechám se uvěznit, osvobodím se a udělám všechno co bude třeba!" dokončil rozhodným tónem, hodil lžičkou o zem, když mu došlo, že je bez večeře a nakvašeně odešel pryč. Po cestě si ještě mumlal nějaké růtné věty typu: "co si vo sobě vůmec myslej," a "to se nemuseli se mnou obtěžovat, dyž mě maj za s**č**,". Netušil kam jde, ale musel ze sebe dostat všechnu tu zuřivost, která mu bušila do spánků. Bylo to o to horší, že uražená ješitnost nebylo to jediné, co otevřelo hráz zlosti. Byl to také stud z toho, že dostal strach. On, který balancoval na hraně smrti a smál se jí do očí. On, který měl v plánu, den zpátky, umřít.
Yoshito
Tým Tamaki
les
Zprvu ho Nezumova reakce zklamala. Tiše doufal, že má co do činění s poněkud... odlišným druhem zloděje. S takovým, který své „řemeslo“ zastává pouze kvůli svým ideálům a ušlechtilým cílům. S takovým, který neuteče od žádné výzvy. S takovým, o jehož hrdinských činech si vesničané v zapadlých putykách vyprávějí neskutečné příběhy.
Po delším rozmýšlení však došel k závěru, že Nezuma udělal dobře, když z této akce vycouval. Odhadnout hranici svých schopností a neohrozit tak zbytek skupiny patřilo zajisté ke kvalitám dobrého shinobi.
Ani tak se však neubránil zklamanému povzdechnutí. Profesor měl nejspíš pravdu, éra Doukeshiho – ať už jím byl kdokoliv – pravděpodobně nadobro skončila. Stále však neztrácel naději – Nezuma jistě nebyl posledním zlodějem na zeměkouli.
Pohledem sjel k slepé kunoichi. Její důvody pro infiltraci sídla mafiánské rodiny sice neznal, dle vnitřního boje, jež očividně sama se sebou sváděla, ale usuzoval, že jde o něco opravdu důležitého.
„To není špatný nápad,“ přitakal s decentním úsměvem na rtech, „máte už nějaký nápad, co jim říct, Tamaki-san?“
Tamaki Sakamoto
Náhodný kolemjdoucí bavič
Tamaki se prudce narovnal a ohlédl se po Yoshitovi. Něco takového by ho v životě nenapadlo. Měl chuť mladíkovi okamžitě vynadat, ale ten své myšlenky naštěstí vysvětlil.
„Hm,“ zamyslel se. Jestli byl Nezuma vážně tak dobrý a hledaný, jak se dělal, mohli mít dobrou šanci. Pomalu se otočil na krysího mladíka. Jeho výraz muži napověděl, že když o sobě mluvil, rozhodně přeháněl.
„Jejich celá posádka čítá pět set vojáků, aktivních je sto dvacet. To znamená, že zbytek je doma a dělá něco jinýho. Fujibayashi živí celý město, která za jejich sídlem leží. Není to tak, že by to tam byl voják na vojákovi.“
Nezuma konečně vyřkl odměnu, kterou na něj v Naganohaře vypsali. Jak znal místního mafiánského šéfa, nejspíš byla ještě přiražená o fakt, že mu Nezuma uškodil hlavně na cti. Přesně jak si myslel.
„Neboj se, Nezumo, nechci tě nutit do něčeho, na co nemáš schopnosti. Byla by to předem prohraná válka.“
Jeho pohled padl na Hikari. Celá ta mise pro ni očividně hodně znamenala. A i když nevěděl, o co přímo jde, chtěl jí pomoct. Měl pocit, jako kdyby její úsměv stál i za bytí nukeninem.
Nadechl se. „Vlastně mám nápad. Fujibayashi se znají s klanem Sakamoto a znají i mě. Co kdybych byl vaše návnada? Můžu tam jít jako někdo, kdo si chce objednat jejich služby,“ usmál se na trojici.
Hikari
Tým Tamaki
Les
Svěsila hlavu a po spánku jí stekla kapka potu. Bylo to, jak se obávala. Pokud by došlo na nejhorší, neměli šanci...!
Jak jinak se ale mohli k těm informacím dostat? Koupit je? Nebylo za co. Ukrást je? Jak by se ale dostali dovnitř?
S odpovědí přišel Yoshito.
Po dramatické odmlce, kterou si získal jejich pozornost, pokračoval.
Hikari ho zaujatě poslouchala, zatímco jim vysvětloval detaily svého nápadu.
„... To by mohlo vyjít...!“ naslouchala mladíkovi s pootevřenými ústy a vzrůstající naději v srdci.
Milión ryou byla odměna za A-rank až S-rank misi, která nemohla být zanedbatelná ani pro takovouto organizaci. A s Nezumovou schopností proměnit se na krysu by pro něho neměl být problém sídlo důkladně proslídit-!
„... Ne...“ zarazila se však.
„Je to příliš riskantní...“ opadla jiskra v jejím nitru a ona mlčky zatnula dlaně v klíně v pěst.
Kdyby ho chytili, byl by s ním konec. Něco takového po něm nemohla chytít.
Tamaki se držel mimo potíže, takže nebyl hledaný, o Yoshitovi nic nevěděli, a ona... Kdyby mohla, neváhala by ani vteřinu a nabídla se sama. Jenže ona byla bezcenná. Jako návnada zcela nevhodná. Její jediný spásný prvek, umění boje, byl v tuto chvíli nepoužitelný.
Měla by něco říct. Prostě ten nápad smést ze stolu a pokusit se společně vymyslet jiný.
„Kh...!“ unikl jí zkrze rty sotva slyšitelný sten a její ruce se zachvěly.
Žádný lepší plán ji ale nenapadal. A ona, ač se snažila sebevíc, prostě nedokázala říct ani slovo. Nedokázala tuhle šanci jen tak zahodit, přestože by měla! Nebylo to vůči němu fér! A ona i tak mlčela...
„Ayo...!“
Nezuma Suzuki
Tým Tamaki
Tábor
Nezuma v klidu využíval možnosti se najíst a napít, zatímco ostatní mluvili. Snad právě proto měl ústa plná vody, když Tamaki pronesl to děsivé číslo. Nezuma vyprskl a pokropil tak všechny v dosahu, "pět set?," pronesl šokovaně, "pět set?" zopakoval znovu a jeho hlas se dostal téměř do fistule, "to je celá armáda!" dodal stále v naprostém šoku, jako kdyby nevěřil, že nějaká mafie může být tak velká, aby si mohla vydržovat tolik mužů. To číslo ho děsilo až do morku kostí. On počítal s nanejvíš tak padesátkou. Pak se ke slovu dostal Yoshito.
"No počkat, počkat," zamával rukama ve vzduchu, aby bylo nikoho ani nenapadlo takový plán brát vážně, "to jsem možná řekl, ale to bylo před těma pěti sty vojáky! Copak jste padlí na hlavu? Navíc, odměnu za mojí hlavu vypsali v Naganohaře a... a... určitě nějaký milion jim přijde jako urážka..." drmolil co mu na jazyk přišlo. Aniž by si to uvědomil, bylo to poprvé, co dostal strach a v něčem takovém chodit neuměl.
Yoshito
Tým Tamaki
les
Přikývl na znamení, že požadovanou informaci zachytil. Když všichni ostatní dohovořili o svých nápadech, zdvořile si odkašlal.
"Co jim prodat Nezumu?"
Dopřál si kratičké dramatické pauzy, jak to při šokujících sděleních dělával. Posluchačům to dávalo prostor uvědomit si, co vlastně řekl. On měl díky tomu možnost zhodnotit jejich prvotní reakci a dle toho následně upravit svůj další diplomatický postup.
"Myslím "jen na oko". Chci říct - proč jim nedovést někoho, na koho je vypsaná enormní odměna a vydobýt si tak neutrální postavení a omezený přístup do jejich sídla? Nezuma je - parafrázuji jeho vlastní slova - schopný utéct odkudkoliv. Dáme jim ho, oni nám proplatí tučný šek, dají možnost pohybovat se po tom komplexu a ještě si pak nechají Nezumu přímo na hradě, odkud se bude moct nepozorovaně dostat na další místa, kam my potenciálně nedosáhneme."
Tamaki Sakamoto
Náhodný kolemjdoucí bavič
Povytáhl nechápavě obočí. Co tomu klukovi bylo? „Nikdy jsem se nedostal na místo, kde schraňují informace. Předpokládal bych však, že půjde o nějakou skrytou, zabezpečenou místnost. Možná pomocí pečetí, bariér nebo i genjutsu.Fakt si nemyslím, že vloupat se tam je dobrej nápad, notabene když známe jen starý rozestavění stráží. Vždycky se sice mění ku původnímu, ale na to nemůžeme spoléhat.“
Pohlédl na Yoshita. „Dohromady asi pět set vojáků. Je to fakt velký sídlo, ale denně ve službě jich bude tak sto dvacet. Netuším ale, kolik mají na strážení ninjů.“
Hikari uhodila hřebíček na hlavičku. „Ani náhodou,“ odvětil upřímně. „Musíme si připravit nějakou lest.“
Hikari
Tým Tamaki
Les
Pozorně Tamakiho výkladu naslouchala, včetně škrábavého zvuku klacíku, kterým do hlíny kreslil plán sídla rodiny Fujibayashi. Sice obraz na zemi neviděla, ale podle zvuku proutku a jeho pohybu na zemi si ho v duchu malovala sama a snažila si ho vypálit do paměti.
Nezuma s Yoshitem ji příjemně překvapili. Ptali se na pratické a relevantní věci, takže jí samotné toho na doptání moc nezbylo. Počkala proto, až oběma odpoví a svůj vlastní dotaz, vyřkla na závěr, protože na odpovědi na něj záviselo, jakým směrem se nakonec uberou.
„Tamaki-san,“ zvedla mírně bradu a pokusila se dostat z napětí, které v jejím nitru sídlilo.
„S ohledem na to, co o té rodině víte, a vezmete-li v potaz naše schopnosti... byla by cesta násilí schůdná?“ otázala se bývalého člena ANBU.
Yoshito
Tým Tamaki
tábořiště
Odměnil Hikari přívětivým, milým úsměvem - tím úsměvem, jež dovedl mnoho chladných lidí, především dívek, nechat roztát a odhalit tak jejich "příjemnější" stránku osobnosti.
Škoda, že ho Hikari nemohla spatřit.
"Umím skvěle odvádět pozornost. Taky se zvládnu dostat přes lecjaký zámek a pokud mám dostatek času, jistě dovedu zneškodnit i stráže," opáčil jí laskavost s předáváním informací.
Když se Hikari zvedla, zůstal ještě chvilku sedět. Hleděl do dáli a užíval se svistotu větru, tančícího mezi černými kadeřemi. Krásný výhled.
K trojici shinobi se přidal právě ve chvíli, kdy Tamaki načrtával - alespoň na Yoshitovy umělecké poměry dost bídně - plánek sídla společně s umístěním stráží.
"Kolik tak těch stráží mají, Tamaki-san?"
Nezuma Suzuki
Tým Tamaki
Tábor
"Jasný, pohoda kámo," odmávl Hikarino poděkování nevědomky a pohled stále upíral na Tamakiho. Ten chlápek si snad doopravdy myslel, že je Nezuma jenom nějaké opuštěné štěně, které zachránil z odpadní strouhy! 'Punk? Co to je vůbec za hloupé slovo, punk? A on ho ještě použil ve spojitosti se mnou? On mi furt nevěří,' problesklo mu hlavou a stiskl si jazykem horní patro, aby zabránil neposlušným slovův dostat se ven. Tady nebylo místo pro ukvapená jednání, ani osobní spory.
Téma se naštěstí stočilo k jejich misi, což vlastně naštěstí nebylo ani trochu.
S každým Tamakiho slovem nespokojenost v jeho nitru pomalu doutnala a nebýt toho, že ji Nezuma krotil hlubokým dýcháním, jistě by se rozhořela naplno. Na pohled to však nedal nijak znát.
'takže on neví po čem jde, neví kde přesně to je, informace o rozmístění hlídek je tak stará, že by mohla sama mluvit a ještě uvažuje o odlákání pozornosti... to bude fakt pecka,' běželo mu hlavou nevěřícně. Přesto však měl pocit, že by mu měl dát šanci. Třeba to jen neuměl správně podat. Né každý uměl mluvit k lidu. Popravdě, ani on sám by to nejspíš nedal bez koktání, zadrhávání a tak.
"Dobrá," vzal si slovo jako první, "když tuhle rodinu znáš takhle dobře, dokážeš odhadnout, kde shraňují informace? No... ,jestli jako mají nějaké záznamní svitky, nebo budeme muset někoho unést a vyslechnout?" nadhodil zcela vážně, bez sakrasmu, ironie, nebo uštěpačnosti, jako kdyby jediným účelem bylo pomoct Tamakimu najít v tom všem chaosu cestu. Byl skoro tak slatký jako návnada v čelistech masožravých kytek. Chybělo jen sklapnout.
Tamaki Sakamoto
Náhodný kolemjdoucí bavič
„V klanu jsem byl jedinej,“ citoval Nezumu Tamaki s přimhouřenýma očima. Jestli se prořekl, jeho chyba. Jeho příslušnost ho teď zajímala ještě víc. „Já nejsem úplně na punk,“ dodal ještě.
Hikari je naštěstí vrátila zpět k tématu. „Plán,“ zamyslel se. „Zatím žádnej nemám, ale můžu vám vyložit všechny dostupný informace,“ usmál se na dívku. „Jak už jsem řekl, specializují se na prostřednictví. Někdo si něco objedná, Fujibayashi splaší toho, kdo to udělá. Sami s ruce nešpiní, ale to neznamená, že nejsou trénovaní bojovníci. V jejich sídle jsem už jednou byl jako doprovod jejich zákazníka. Tehdy jsem netušil, co je to za hajzla. Vím ale, jak to v jejich sídle chodí a jak mají rozestavěný stráže,“ zazubil se a začal kreslit do hlíny plánek sídla od oka a kolečka místo stráží. „Nejsem si ale jistej, že je dobrej nápad se tam jen tak vloupat bez odvedení pozornosti.“
Hikari
Tým Tamaki
Les
Když se vrátili, ležení už bylo nachystané.
Nezuma se akorát s Tamakim o čemsi dohadoval způsobem jemu vlastním, na což si Hikari stihla už víceméně zvyknout, takže se jen mlčky přesunula ke vzniklému ohništi a usadila se u něho na zemi do seizy.
„Děkuji, že jste nachystali tábořiště,“ hlesla. Byla zvyklá nést svou vlastní váhu a ke společným aktivitám přispívat rovným dílem, což teď kvůli svému rozpoložení neudělala, takže považovala dík na místě.
„Tamaki-san,“ začala po menší odmlce a sevřela dlaně složené v klíně v pěst.
„Máte nějaký plán?“ zeptala se.
V tuto chvíli netušila, co je rodina Fujibayashi zač. Tamaki ano, takže bylo nezbytné odložit hrdost stranou a nechat se pro tento moment vést jeho zkušenostmi.
Nezuma Suzuki
Tým Tamaki
Tábor
"Klan? Kdo tady mluvil o klanu?" nadzvedl obočí, jako kdyby nevěděl o čem to Tamaki mluví, "kámo, čeho se furt bojíš? Potřebuješ se trochu uvolnit, shodit ze sebe ten neustálej stres. Užívej si trochu života. Když někdo umře, no tak umře. S tím stejně nic nenaděláš. Osud stejně neoblafneme nikdo," odmávnul jeho starost jako někdo, kdo si právě smotal pořádného jointa a hodil se, tak říkajíc, do klidu, "kdybys chtěl, mohl bych ti s tím uklidněním trochu pomoct," zvedl jeden prst, načež se začal poklepávat po kapsách, jako kdyby něco hledal. Na návrat těch dvou nijak nereagoval.
Tamaki Sakamoto
Náhodný kolemjdoucí bavič
Tamaki povytáhl obočí, ale nechal Nezumovu otázku bez odpovědi. Zatím si vlastně nebyl jistý, proč s ním a Hikari šli oba tihle mladíci.
„V klanu?“ zpozorněl na jednou a lehce znervózněl. „O jakej klan jde? Mám očekávat další problémy?“ dostal tik do oka. Jak to jen dělal? To byl opravdu tak velký magnet na problémy, jak mu Rina říkala?
„Hele, napřed fakt nepůjdeš. Naganoharu možná znáš, jak svý boty, ale tady se budeš držet u mě,“ zvážněl najednou muž. „Nenechám nikoho umřít kvůli neopatrnosti, rozumíš?“
Návrat Yoshita ho donutil změnit výraz na ublížený. Vrátila se s ním totiž i dívka. ‚Ale no tak! Já si taky chtěl s Hikari-chan popovídat o samotě!‘ zaúpěl alespoň v duchu.
Yoshito
Tým Tamaki
les
"Arigato," špitl, aby dívku nerušil více, než bylo nezbytné. Spořádaně se usadil do měkkého polštáře zelenkavé trávy, načež přešel do ledabylého polosedu, opíraje se o lokty. Chladná stébla trávy ho příjemně studila na četných odřeninách, nacházejících se - mimo jiné - právě na distálních částech rukou.
Chvíli jen tak seděl a hleděl v dáli. Výhled to byl vskutku pohádkový; Yoshitovi zcela učaroval.
"Musí to být těžké, vnímat všechno kolem sebe - celý svět - jiným způsobem, než většina ostatních," zapředl opatrně první smotek konverzace.
Hikari
Tým Tamaki
Les
Navzdory větru, který se tu a tam opřel do Hikařina drdolu, nevydali rolničky na jehlicích, co ho držely pohromadě, ani cinknutí. Na vině byla dvojice malých, červených magnetek, které je zdobily, a které držely kuličky uvnitř pevně na místě.
Dívka tak seděla v trávě naprosto tiše, a nehnutě.
Přestože ji obklopovala temnota, promítal se před ní jeden obraz za druhým. Střídaly se tak rychle, jako kdyby každičký z nich byl jen jedním čtverečkem na filmovém pásu.
Některé byly vzpomínky, jiné představy, další obavy.
Občas si nebyla jistá, jestli jen nesní sen, ze kterého se nemůže probudit. Kéž by se jen mohla s trhnutím posadit a otevřít oči.
Příchod Yoshita tok jejích myšlenek ale částečně přerušil a ona se ocitla opět uprostřed toho černobílého světa, který pro ni nahrazoval realitu. S jediným, mihotavým světýlkem v dálce.
Na dotaz mladíka jen přikývla.
Ta hvězdička, která jí osvětlovala cestu, zářila teď jasněji, než kdy dřív. A to i díky těm třem.
Nesměla tuto příležitost promarnit jen kvůli strachu.