Pár slov o Naději

Dnes jsi mi položil tu nejzvláštnější otázku ze všech.
Jsi vůbec tak neobvyklé dítě... Ostatní ve tvém věku se ptají, proč mají kočky čtyři nohy, proč je tráva zelená a proč už je letos nevezmou na Akademii. Vzpomínám si, že když mně bylo pět, chodila jsem k rodičům s prosíkem o pohádky - táta byl ve vyprávění opravdový mistr, dokázal jen tak ze vzduchu vykouzlit příběhy, které tě zanesly do dalekých prosluněných světů, příběhy, ze kterých se tajil dech: kolikrát se mi pak o těch jeho vymyšlených světech zdálo! Moje dětství je jedna velká vzpomínka na tátovy pohádky a na to, jak mu máma pokaždé asistovala a hrála si na hlavní ženskou hrdinku. Většině dětí tohle stačí, ale ty...
Zeptal ses, co je to Naděje. Jen tak jsi seděl na parapetu, sluníčko ti kreslilo po tvářích a díval ses kdovíkam, a pak z tebe zničehonic vypadla ta podivuhodná otázka a já... netušila jsem, co odpovědět. Je to zvláštní, víš - každý přece ví, co je to Naděje, každý člověk má určitou představu utkvělou v hlavě, představu, která se během let mění a někteří z nás si pak uvědomí, že něco jako Naděje vůbec neexistuje... Ale copak bych ti tohle mohla říct? Poslala jsem tě za Narutem a věřím, že to bylo správně, protože to on byl a stále je ztělesněním Naděje pro nás pro všechny. Vrátil ses po dvou hodinách a na nic ses už neptal: v očích ti plály jiskřičky, co do celého světa vysílají zprávu „teď vím něco, co ty ne“. Myslím, že ať už ti Naruto řekl cokoli, udělal sis o Naději ten správný obrázek. Ten, u kterého by měl každý z nás začínat a z nějž se časem pomalu oloupe barva jako z nově natřeného plotu - ale na to máš ještě celou fůru let, a já ti přeju, aby tvůj obrázek zůstal takhle nezkalený napořád.
Víš, je to možná dětinské, ale i přesto, že Narutovi věřím... chtěla bych, abys poznal, jak se na Naději dívá tvoje máma. Bude to asi trochu jiné než všechno, co on ti vyprávěl, a koneckonců, jestli tyhle listy jednou, za pár let objevíš, možná se nad tím jen zasměješ, protože budeš mít větší štěstí než já, ale - možná už budeš vědět, a pak pochopíš.
Naděje, Suii, to je... křehké pírko lidského života, malé, bílé jako tvoje tvář uprostřed zimy. Zafoukáš a ono uletí. Musíš si dávat veliký pozor, aby neuletělo příliš daleko... Naděje je všude a umírá poslední, ale často se ztrácí a neznám nic únavnějšího než její hledání, protože ať člověk hledá jakkoli dlouho, ona má svou vlastní vůli; a navíc se schovává hluboko v nás, kam se jen těžko vlastní vůlí dostaneš.
Na spoustu věcí je člověk sám, Suii, a na to se musíš připravit. Zvlášť v tomhle světě, víš - řeknu ti pravdu, neznám nikoho, kdo by něco neztratil. A tím nemyslím hračku nebo některou z těch věcí, bez nichž se ty teď neobejdeš: mám na mysli blízkého člověka, přítele, rodiče, někdy dokonce i sám sebe... a často taky Naději. Ty o ní teď víš svoje a já si to dovedu docela dobře představit: kdysi jsem si myslela, že je to zářivá tečka uprostřed hluboké temnoty, malé světélko, které tě vyvede ven, že stačí jen se ho držet. Ale svět není takhle jednoduchý, Suii. Svět je ta nejsložitější věc, jakou si vůbec dokážeš představit, a čím menší světélko je, tím snadněji ve všem tom zmatku zhasíná.
Tys ztratil tátu, Suii, a ani o tom nevíš. Umřel dřív, než ses narodil: měl také svoji Naději, jestli tě napadne se na tohle zeptat. Věřil, že Nadějí nás všech jsou děti, které se narodí, aby dál nesly myšlenky a odkaz svých rodičů, Ohnivou vůli, jak tomu říkával jeho otec. Byla to krásná myšlenka, a přestože ji nestihl předat tobě, předal ji svým studentům. Ten kluk s culíkem, Shikamaru, co ses teprve nedávno naučil vyslovit jeho jméno - teď s tebou občas tráví víkendy, ale za pár let se tě ujme a povede tvůj trénink. Věřím, že tě naučí všechno, co budeš potřebovat, aby z tebe byl dobrý člověk. Slíbil to tvému otci a člověku, kterého jsme oba, já i on, svým způsobem milovali.
Možná bych měla říct, že mou Nadějí jsi ty, Suii, protože mi tě tu zanechal: protože se v tobě odráží jeho osobnost, protože máš tak podobný styl chůze a protože jsi zdědil jeho oči. Víš, dá se to vyložit všelijak. Časem zjistíš, že na žádnou otázku neexistuje jasná odpověď.
Dnes si tuhle odpověď, tohle své vysvětlení nechám pro sebe. Zalepím obálku, schovám těch pár listů papíru do šuplíku a nechám na Osudu, ať rozhodne sám, jestli je někdy budeš číst. Vím, že kdybych se ti to teď pokoušela vysvětlit, nejspíš bys mě ani neposlouchal a nevzal by sis z toho nic víc, než že tvoje máma je zbytečně upovídaná a mluví tak podivně smutným hlasem, jako by ji něco trápilo, a přitom... to není to, co by ti mělo slovo Naděje připomínat.
Možná, že jsem to já, kdo ztratil sám sebe. Nebo jen už vím o životě příliš, abych ho mohla vnímat tak jako ty. Každopádně, ať už tu svoji Naději najdeš v čemkoliv... z celého srdce doufám, že ty ji neztratíš nikdy.
Máš k tomu koneckonců víc předpokladů než já, Suii...

Poznámky: 

Tak... Jo, ještě žiju, jasný?
Ačkoli, jak je možná vidět mezi řádky, poslední čtyři měsíce udělaly z mého ryze optimistického já tak trochu trosku. No... leč, pořád mám dost naivity k tomu, abych věřila, že bude líp a navíc mám strašnou radost, že sem zas jednou něco posílám.
O téhle povídce, nebo spíš miniatuře... víte, obvykle to nijak nerozlišuju, ale tady jde opravdu spíš o obsah než o formu. Snad to každý nějak... vycítil.

Vysvětlující řeči na závěr

Jinak - Kurenai jste určitě poznali, a jméno Suii? To vzniklo zvláštním sledem asociací. Proklikávala jsem se Google překladačem (nemusíte mi říkat, že to není spolehlivý zdroj, díky) a hledala slovo, které bude dobře znít; původně jsem chtěla, aby to jméno znamenalo v překladu Odraz, Vzpomínku nebo Zrcadlo, ale nic z toho mi neznělo dost dobře. Pak jsem zkusila Vodní hladinu... a nějak se mi to zalíbilo :-)

No dobře, přiznám to, nějak nevím, co k tomu říct. Nerada se vyjadřuju k věcem, které jsou moc "moje". Třeba mi k tomu něco řeknete vy...
Jana Tleskače se tentokrát snad ani raději neptám