Dech smrti 6

Kapitola 6:

„Už můžete jít všichni domů.“ Uslyšela jsem hlas Iruky- sensei, jak se snaží přeřvat všechny ve třídě.
„Jo a Mitsuki, jenom pro případ, že bys neslyšela, zítra máme být u brány Konohy v 7 ráno na nějaké zkoušce. Kurenai- sensei to před chvílí říkala.“ Zuřivě jsem kývala na Kibu hlavou, jakože to všechno už dávno vím, že jsem v hodině opět neusnula.
Hrnula jsem si to na cvičiště, jak jsem si včera slíbila. Sice se mi v hlavě neustále objevovali výmluvy, proč tam dneska nejít a cvičit až zítra, ale nakonec jsem se donutila. Cvičiště zrovna opouštěli dva ninjové, jeden na totál zmaštěnej a ten druhej to do zatáčky kolem mě ještě vybral. Pak se svalil. Zadržovala jsem smích, jak jen jsem mohla. Neúspěšně. Řehnila jsem se tam jako blázen, až se za sebe stydím. Potom mi došlo, že nemám s kým bojovat a smích mě přešel, takže jsem se otočila a hasila si to do lesa. Snad tam najdu nějakou mýtinu.
Bohužel jsem jí našla. Už jsem si to chtěla „zkroušeně“ odhopsat domů, když jsem narazila na takovou malou louku. Nic na ní nebylo. Jenom tráva. Můj škodolibý úsměv rychle povadl. Fajn, tak do toho…
Rozhodla jsem se, že si zdokonalím svůj Fuuton.
„Hanachiri Mai.“ Vykřikla jsem při skládání pečetí. S velkou rychlostí i sílou ze mě vyletělo kvítí. Jako tornádo se seskupilo všechno dohromady a obrovskou sílou sklátilo několik řad stromů. Mělo by to nadělat větší svinčík.
Zkusila jsem to znovu. Nashromáždila jsem více čakry a vynesla kvítí do vzduchu. Zopakoval se předešlý incident. Dopadl skoro stejně.
„Sakra sakra sakra!!!“ Šeptala jsem k sobě naštvaně. Rozhodla jsem se, že na to půjdu jinak. Sedla jsem si do tureckého sedu na nečersvě neposečenou trávu a myslela jsem pouze na správnou rotaci čakry, kterou jsem nashromáždila na jednom místě, co nejvíce to jde. Vznesla jsem se do vzduchu a složila jsem pečetě.
„Hanachiri Mai!“ Kvítí reagovalo stejně akorát s mnohem větší silou. Udělalo to mnohonásobně větší nepořádek.
To by ušlo, ale tréninku se nevyhnu. Potřebuju, abych to měla za pár sekund, né abych před tím ještě půl roku meditovala, myslím, že nepřítel by na mě nepočkal.
Vzala jsem si vojenskou pilulku, abych si doplnila čakru na další fuuton jutsu. Opět jsem se zaměřila na čakru. Vítr mi začal rotovat kolem rukou. Mezitím jsem skládala pečetě.
„Fuuton: Juuha reppuu shou.“ Pořád jsem se pekelně soustředila na svou čakru. Najednou vzniklo obrovské tornádo, které zničilo všechno, kam jsem dohlédla. Uuups… No, alespoň se to povedlo.
Beztak mám docela problémy s čakrou a to musím rychle ovládnout, takže se už tréninku jen tak nevyhnu. Super. (Nemějte o mě pochyby, znám ještě spousta jiných jutsu, ale tyto dvě mi dělají trochu potíže.)
Došla mi ještě další potěšující věc, na kterou jsem zapomněla. Musím cvičit taijutsu. Nesnáším to, ale dřív mě k tomu pořád nutili, takže nejsem nějak pozadu.
„Hajáááhijuhůůů, síla mladí vždy vítezíííí!!!!!“ Zařval někdo. Do všech zlatejch kurníků, ten cvok mě vylekal jako prase (s prominutím). Do přemýšlení jsem byla asi tak zapálená, že jsem si nevšimla těch dvou blbečků, kteří se sem přihastrošili a trénují tu nějaké komické kreace a řvou „síla mladí vítězí“.
„Tady jsem si to zabrala já!!“ Zakřičela jsem na tu divnou osobu v zeleném elastickém oblečku, který se až moc nebezpečně přilepoval na určitá nejmenovaná místa, tak, že mi málem vypadly bulvy z očí. Škoda, že se nestalo, alespoň bych byla ušetřena toho děsivého pohledu.
„Tak trénuj s námi. Jsi ještě plná energie. Jsi jako kvítek mládí.“ Nadšeně kolem mě hopsala nějaká menší napodobenina, která měla vlasy taky podle hrnce a až smrtelně se podobala tomu většímu stvoření. Ani si nedovolím říct, jestli je to člověk.
„Ne díky, já si radši najdu jiné místo.“ Řekla jsem jízlivě.
„Ale nestyď se. Já jsem Gai- sensei a tohle je Lee, můj nejlepší žák.“ Kurňa, sensei?
„Ne, oprav_“ Nestačila jsem to doříct, protože se mnou trhl a svalil mě na zem.
„A dáme si 1000 kliků.“ Zakvičel.
„Já 1500 kliků Gai- sensei.“ Zakvičel i ten druhý.
„Jsem na tě pyšný Lee.“ Usmál se sensei. Zub mu zasvítil tak, že jsem před sebou na chvíli viděla jenom bílo. Rychle jsem se vzpamatovala a snažila se velice „nenápadně“ odplížit bezpečně daleko od těch dvou pošahanců. (Mimochodem, abyste si o mě nemysleli nic špatného, to, že se můžu přenést mě napadlo až moc pozdě, což se mi, naštěstí, při boji nestává.)
„Oooh, Gai- sensei, já se budu taky plížit a při tom ještě dělat kliky.“ Až moc nadšeně řekla druhá divná hlava. Rukou jsem se flákla do čela. To snad není možný!!!
„Jen do toho. Jsi ještě malý kvítek mládí, máš na to dost síly.“
„A víte co Gai- sensei, já si dám 2000 kliků…“ Dál už jsem je neposlouchala a důstojně se postavila svému pochmurnému osudu.

Ano, cítila jsem to vítězství, ten vítr ve vlasech jako pravá hvězda Hollywoodu, už jsem se totiž hrabala k 2000ům klikům. Já vím, ptáte se proč 2000 a ne jen 1000, ale nemohla jsem se jen tak nechat zahanbit divnou hlavou č. 2., že? Takže ze mě tekly tuny potu, ale protože nejsem nevychovaná, ale půvabná dívka, tak jsem se pravidelně stříkala deodorantem, když Lee měl (permanentně) „úžasné“ přednášky, z kterých jsem nepochytila jediné normální slovo. Doufám, že to nikdo neviděl.

Když jsem se po asi půl roku dostala do bytu tak jsem lehla a spala jako zabitá. No, za chvíli jsem se vlastně probudila, protože jsem se začala dusit. Důvod je snadný, usnula jsem hlavou zabořenou v polštáři a nemohla se nadechnout, to se mi stává často, ale vždycky mi chvíli trvá, než mi dojde příčina mého dušení. Nejsem blbá, ale když se probouzím, mé mozkové buňky ještě nechtějí pracovat. Nedělejte, jako by se vám to nikdy nestalo (pozn. autora: mně se to doopravdy stalo)…
Vstala jsem z postele a otevřela okno, z kterého se snášely tajemné spirály prachu. Měla jsem špatné tušení, ale ignorovala jsem ho. Sedla jsem si do okna nohama ven. S mými vlasy si pohrával jemný vánek. Otřel se mi o tvář a pak jsem na obličeji pocítila něco vlhkého. Miluju, když prší, ale nic dalšího jsem necítila. Šáhla jsem si tedy na obličej a objevila něco nepěkného.
„No to snad ne! Já si jdu zarelaxovat a místo toho na mě tady nějaký pták klidně upustí bobek? Za tohle bych zabíjela!!!“ Naštvaně jsem kolem sebe máchala rukama a očima hledala ptáka, který to zavinil. Neviděla jsem ho. Ubrouskem jsem si tu nechutnou věc očistila a dala se do pronásledování pro mě už mrtvého ptáka. Sice nepoznám, co to bylo za ptáka, ale zabití jakéhokoli látajícího tvora mě trochu uspokojí. Samozřejmě jsem si nevšimla malého detailu. Byla jsem pouze ve spodním prádle, protože jsem ze sebe oblečení ještě stačila skopat, než jsem usnula. Vyskočila jsem z okna a začala zběsile běhat po střechách, abych našla onoho, nečistotně útočícího ptáka. Pohledem jsem prozkoumávala každý milimetr nebe i země a nakonec jsem našla až o několik set metrů dál pode mnou něco s křídlama. Zuřivě jsem seskočila ze střechy na ulici a řítila jsem si to k němu. Už jsem se po něm natahovala, když jsem do někoho vrazila. Všechno bylo najednou zpomalený a já padala k zemi. V tu chvíli mi došlo, že bych asi měla z této vesnice odejít, protože se tu měním na totálního dementa a nedivila bych se, kdybych za pár měsíců skončila jako Gai- sensei a Lee. Na zem jsem dopadnout nestačila, protože mě něco svrbícího zachytilo…