War and Blood: Kapitola 2.

"Kde-kde to jsem?" zeptala se jemným hlasem.
"Jsi v Konohagakure no sato," odpověděl jí mile.
"V Konohagakure?" podivila se.
"Skrytá Listová vesnice v Zemi Oh..."
"To vím," přerušila ho, "jen by mě zajímalo, jak jsem se sem dostala."
"To mě taky, víš, našel jsem tě ležet zraněnou v uličce vedle našeho domu, ale jak jsi se dostala tam, netuším."
"Aha...mimochodem, jak se jmenuješ?
"Zenshi Kinou. Stejně tak mě by zajímalo tvé jméno."
"Aoi Hane."
"Vím, že je ode mne velice nezdvořilé se tě ptát," pokračovala po chvíli ticha," a zřejmě tě to i urazí, takže bych se ti chtěla předem omluvit, ale já jsem hrozně zvědavá, no, takže..."
"Jestli se chceš zeptat na tohle," ukázal si na pásku na očích," tak opravdu jsem slepej a nevadilo by mi, kdybys mi tu otázku položila."
"Je mi líto, že jsi slepý," řekla soucitně.
"Já už si na tmu zvykl," pokrčil rameny.
"Jsi slepý už od narození?" zeptala se zvědavě, "ach, promiň, tohle je moc soukromá otázka..."
"Říkal jsem ti, že mi to nevadí," zastavil ji, "a abych ti odpověděl, ne oslepl jsem před deseti lety. Bylo mi tehdá pět let. Nějací cizí ninjové napadli jižní stranu vesnice a já jsem byl příliž blízko výbuchu. Naštěstí se tenkrát ten útok podařilo odrazit. Ale mě by si zajímala spíše ty. Co jsi vlastně zač? Podle toho, co jsi říkala, nejsi z Konohy."
"Nejsem. Žila jsem v jedné malé rybářské vesnici v Zemi Ohně. Bývali jsme malá vesnička, v podstatě úplně bezvýznamná, jen někdy se tam zastavili procházející lidé. Před čtyřmi lety maši vasnici napadli nějací cizí samuraiové, několik vesničanů zabili a my ostatní jsme museli dělat, co řekli. Tehdy zabili i moje rodiče a my jsme se s bratrem museli živit sami. Předtím jsme přežívali díky rybolovu a někteří z nás měli malé políčko, ale když přišli oni, museli jsme jim téměř vše odevzdávat a každý byl rád, když se mu podařilo něco před nimi schovat, aby měl co jíst. Bráška měl dost výbušnou povahu a nelíbilo se mu jen tak sedět a čekat až nás zničí. Ten den se jim postavil, předpokládal, že se ostatní vesničané ho podpoří, ale...ale oni jen stáli a bázlivě přihlíželi. A potom..." zadrhl se jí hlas.
"Já...promiň, je to pro mě těžké," omlouvala se a navázala, "jeho smrt pro mne byla strašnou ránou. Začala jsem ty samuraie nenávidět, nenávidět jak se říká až za hrob. Chtěla jsem pokračovat v bratrově odporu, začala jsem se učit koncentraci chakry, snažila jsme se být silnější. Když jsem už dosáhla úrovně, o které jsem si myslela, že by na ně mohla stačit, rozhodla jsem se něco dělat. Ze začátku jsem jim jen sem tam něco ukradla, ale potom jsem je začala napadat, někdy jsem i něco zapálila. Včera...spíš asi dřív, nevím, jak dlouho jsem byla mimo, jsem zapálila hlavní skladiště, ale nastihla jsme se včas dostat pryč, takže na mě přišli. Snažila jsem se utéct a myslím, že jsem se dostala docela daleko, ale pak...pak už si nic nepamatuji."
V tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vešla blondýna v zeleném plášti a v závěsu za ní černovláska s prasátkem v náručí.
´Godaime Hokage...Tsunade, jedna z legendárních saninů...´ pomyslela si Hane.
"Kinou," otočila se Hokage ke slepému chlapci.
"Hai," kývl a odešel z místosti.
"Takže," obrátila svou pozornost na Hane, "jak se jmenuješ a jak jsi se sem dostala?"
"Jmenuji se Aoi Hane," odpověděla, "nevím, jak jsem se sem dostala...já prostě nevím, nedokážu si vzpomenout."
"Aha, a na co si dokážeš vzpomenout, co se dělo předtím?"
"Asi bych měla vyprávět od začátku...Nejsem z Konohy, ale to už asi víte. Žila jsem v jedné malé rybářské vesnici v Zemi Ohně. Bývali jsme vcelku malá vesnička, v podstatě úplně bezvýznamná, jen málokdy se tam zastavili procházející lidé. Před čtyřmi lety naši vesnici napadli nějací cizí samuraiové, několik vesničanů zabili a my ostatní jsme museli dělat, co řekli. Tehdy zemřeli i moji rodiče a my jsme se s bratrem museli uživit sami. Předtím jsme přežívali díky rybolovu a někteří z nás vlastnili malé políčko, ale když přišli oni, museli jsme jim téměř vše odevzdávat a každý byl rád, když se mu podařilo něco před nimi schovat, aby měl on a jeho rodina co jíst. Bráška...měl dost výbušnou povahu a nelíbilo se mu jen tak sedět a čekat až nás úplně zničí. Ten den se jim postavil, předpokládal, že se ostatní vesničané ho podpoří, ale...ale oni jen stáli a bázlivě přihlíželi. Ne-nedokázali, nebo ne-nechtěli nic dě-dělat..." začal se jí chvět hlas, jak se snažila nebrečet, "zabili ho a já jsem začala ty samuraie nenávidět, nenávidět tak šíleně, že se to nedá popsat. Chtěla jsem pokračovat v bratrově odporu, začala jsem se učit koncentraci chakry, chtěla jsem se stát silnější. Když jsem už dosáhla úrovně, o které jsem si myslela, že by na ty samuraie mohla stačit, rozhodla jsem se něco dělat. Ze začátku jsem jim jen sem tam něco ukradla, ale potom jsem je začala napadat, někdy jsem i něco zapálila. Naposledy, asi včera...nebo možná dřív, já nevím, jak dlouho jsem nebyla při vědomí, jsem zapálila hlavní skladiště, ale nepodařilo se mi dostat se včas pryč, takže na mě přišli. Snažila jsem se utéct a myslím si, že jsem se dostala docela daleko, ale pak...pak už si nic nepamatuji."
Tsunade se zamračila.
"Kde přesně je tvá vesnice?" zeptala se po chvíli.
"Na jihovýchodě Země Ohně, úplně přesně to nevím."
"Shizune," otočila se hokage ke své sekretářce, "vyšli jednotku, ať jdou to území prozkoumat."
´Nevěří mi...´
´Hane? Jsi v pořádku?´ uslyšela v hlavě hlas svého bratra. Náhlý zvuk ji vyrušil, takže sebou trhla. Tsunade zaregistrovala její náhlý pohyb.
´Ty debile!´ sprdla v duchu bratra.
"Děje se něco?" zeptala se hokage.
´Promiň, ozývám se nevhod?´
´Dost nevhod,´ odpověděla nasupeně, ´měla jsem se ti ozvat já!´
"Jenom mě trochu zabolelo v boku, asi ještě nejsem úplně v pořádku" chytla se za něj a zklopila hlavu, aby skryla rozhořčení nad někdy nepochopitelnou zbrklostí svého staršího bratra.
´Zničil jsi tu vesnici, schoval těla a dostal se zpátky do Deštné?´
"Aha," odpověděla hokage, zřejmě spokojená s odpovědí a zvedla se, "vyslala jsem jednotku, aby zjistila, co se s tvou vesnicí stalo. Jakmile přijdou, ozvu se ti."
"Děkuji."
´Neboj, všechno jsem udělal. Jak to jde tobě?´
´Hokage mi zřejmě uvěřila, ale ověřím si to raději až později.´
´To je rozumné. Jsem rád, že náš klan umí tuhle techniku, byl bych hrozně nervózní, kdybych nevěděl, co s tebou je.´

Člen ANBU vešel k hokage do kanceláře. Hokage dál pokračovala ve třídění dokumentů a aniž by od nich zvedla hlavu se zeptala: "Takže?"
"Nalezli jsme vesnici, která by polohou i velikostí odpovídala...bohužel je zničená. Bylo tam několik mrtvých těl a známky něčí nedávné přítomnosti."
"Čili?"
"Podle toho, co jste říkala, to děvče mluvilo pravdu, ale ta zpráva ji asi zarmoutí, myslíte, že bychom jí to měli říct?"
"Nepředpokládám, že by lhala, připadala mi upřímná. A ohledně toho, co se stalo její vesnici...myslím, že bychom jí to měli říct."
"Mám?"
"Ne, řeknu jí to sama, Tenzou."
"Hai!"

Pozorovala oknem nemocničního pokoje rudý západ slunce. Milovala, když zapdalo, pozorovat jak se pomalu ztrácí za obzorem a jak po něm zbyde jen načervenalý odstín oblohy jako důkaz, že tam bylo. Vyrušilo ji zaklepání na dveře.
"Dále," odpověděla. Do místnosti vešla Tsunade, tentokrát bez své černovlasé pomocnice.
"Je mi líto, tvá vesnice lehla popelem."
Hane, jako by chvíli vstřebávala tu informaci, na Tsunade jen vyděšeně zírala. Pak se kousla do rtu, aby zadržela pláč. Věděla, že tohle je role, kterou nesmí zkazit a klíčem k úspěchu bylo se do své role vžít, cítit opravdové emoce, nejen předstírat, bez vnitřního vcítění se. I přes snahu je zadržet, jí po tvářích začaly stékat slzy. Tsunade na ni soucitně pohlédla.
"Vím, jak bolí ztráta blízkých," řekla. Hane kývla hlavou.
"Chtěla by ses zúčastnit letošních chuuninských zkoušek?" pokračovala Tsunade.
"Chuuninských zkoušek? To myslíte vážně?"
"Naprosto vážně. Podle toho co jsi říkala, máš nějaké zkušenosti s ninjutsu. Samozřejmě bych vyzkoušela, jestli jsou tvé schopnosti dostačující, ale já jsem tě hlavně chtěla přijmout do vesnice a nebylo by od věci, kdyby si se stala chuuninem. Ale jestli nechceš, nebudu tě do ničeho nutit."
"Jasně, že chci. Byla by pro mě čest být členem Listové vesnice a ještě větší účastnit se chuuninských zkoušek."
"Výborně. Zítra už tě odsud pustí, budeš bydlet u toho chlapce, co tě našel a pozítří si vyzkouším tvé schopnosti a zřejmě tě představím týmu, se kterým budeš chuuninské zkoušky skládat."
"Děkuji vám, Tsunade-sama."
Infiltrace proběhla úspěšně!