War and Blood: Kapitola 1.

Stáli před branami Listové. Kolem nich se ve tmě zřetelně rýsovaly obrysy nehybných těl. Pokud by někdo teď vyhlédl ven, muselo by ho překvapit, že útočníci, kolem kterých leželo nejméně dvacet mrtvých shinobi, byli pouze dva. Zřejmě ještě nedospělí shinobi si dokázali bez sebemenších problémů poradit se zkušenými ninji z Listové vesnice. Jako na povel se oba pohnuli a zmizeli za hradbami vesnice.
Pokračovali dlouhými ladnými skoky po střechách, aniž by při dopadu na střešní tašky způsobili jakýkoli hluk. Znenadání se zastavili.
"Tady by to mělo být dobré, Koori" oznámila jedna z postav jemným dívčím hlasem.
"Vážně to chceš udělat Hane?" zeptal se starostlivě druhý shinobi, dívkou oslovený Koori.
"Jsem plně odhodlaná a říkala jsem ti, ať se mi to nepokoušíš vymluvit, musím přece něco obětovat pro dobro naší vesnice a organizace, kterou vede Pein-sama" odpověděla tónem, kterému se neodporuje.
"Ale..." chtěl něco namítnout.
"Koori, chápu, že se o mě bojíš, ale musím to udělat, nemůžu od toho ustoupit," vysvětila mu mírněji, "já bych se o tebe taky bála, ale musíš pochopit, že jako shinobi musíme bojovat za naší vesnici, získávat pro ni informace a že ji musíme bránit za cenu vlastního života."
"Ale vždyť je ti teprve třináct! Jsi moje sestra a já nenechám nikoho, aby ti cokoliv udělal!" zvýšil naléhavě hlas.
"Je mi sice třináct, ale už jsem jounin a tohle je pro nás důležitá mise...myslím, že ty by si taky neucouvl. Koori, nemá cenu se dohadovat, takže mě to nech udělat...a nezapomeň schovat ty mrtvoly."
"Fajn, asi ti to fakt nevymluvím," ustoupil nakonec. Usmála se.
"Neboj, já to zvládnu," ujistila ho.
"Já vím, ale i tak mám o tebe strach, bojím se, že se něco zvrtne, že něco bude špatně, že se ti něco stane."
"Všechno je promyšlené, nemusíš mít strach, Konan-san se mnou vše do podrobností probrala."
Kývl. Usmála se na něj naposled a pak její ruce začaly bleskurychle skládat pečetě. Koori ji sledoval s obdivným pohledem, přestože byla jeho sestra, neustále ho udivovaly její schopnosti. Techniky, jejichž výuka mu zabrala dva roky, zvládla ona za pár dní. Po dokončení pečetí rozmáchla doširoka ruce a objevil se lehký vánek, který se postupně proměňoval v tornádo vířící kolem ní, zanechávající jí na těle a rukou šrámy, ze kterých vytékala krev. Pak stejně rychle jako se objevilo, zase zmizelo.
Zapotácela se a přiložila ruku na ránu, ten nenadálý pohyb ji však vyvedl z rovnováhy a ona přepadla přes okraj střechy. Dole ji čekal tvrdý dopad na dlážděnou cestu.
"Hane!" vykřikl a seskočil za ní dolů.
"Jsi v pořádku?" zeptal se vcelku zbytečně, "sakra, neměl jsem ti to nikdy dovolit."
"Nešil a běž, běž, nezbývá ti moc času, musíš ještě zahladit všechny stopy..." sykla a ztratila vědomí. Koori vytáhl z pouzdra na kunaie malou injekční stříkačku.
"Alespoň nevykrvácíš...opatruj se, sestřičko" zašeptal, když jí bodl stříkačku do ramene. Pomalu se zvedl a vydal se ke konci uličky, ve které ji zanechal. Naposledy se otočil s umučeným výrazem ve tváři, a pak se rozběhl udělat zbytek své úlohy.

Nahmatal kliku a otevřel dveře. Na tváři ho příjemně zastudil jarní větřík. Užíval si tu chvíli, kdy cítil na tváři teplo slunečního svitu i chlad jemného vánku.
"Kinou?" vyrušila ho matka, "neměl bys chodit ven sám, přece jen..."
"Mami, to že nic nevidím, ještě neznamená, že se o sebe nedokážu postarat," přerušil ji, "znám to tady, neboj a navíc se půjdu jen na chvíli projít, vážně se o mě nemusíš bát."
"Tak dobře, ale nechoď nikam daleko," povolila mu. Povzdechl si. Starostlivá máma, která není schopna uvěřit, že za těch deset let, co je slepý, stihl poznat Konohu hmatem, čichem i ostatními fungujícími smysly.
Nechtěl se však s matkou hádat, takže raději mlčky vyšel dveřmi ven a vydal se přes zahradu směrem k bočním vrátkům ukrytých v břečťanu, rostoucím na zdi. Šel tudy už nejméně milionkrát, takže již automaticky věděl, kam položit nohu, kde si dát pozor na kořeny stromů a kde odhrnout šlahouny břečťanu, aby mohl otevřít branku. Stejně tak jako zahradu, znal i průchod úzkou uličkou, vedoucí na hlavní cestu. Dnes se mu něco zdálo jiné. Ulička se v něčem změnila. Zatavil se, aby přišel na to, co je špatně. Pod nohama cítil jako vždy chladnou dlažbu. Ne, tohle zůstalo stejné.
Zaposlouchal se, ale vítr mu nedal možnost přijít na něco zvláštního...až po chvíli, přestože už na tváři necítil šimrání vánku, něco připomínajícího zvuk větru stále slyšel. Náhle ucítil něčí přítomnost.
Dech! Někdo tady je!
"Haló? Je tu někdo?" zeptal se opatrně. Odpovědi se mu však nedostalo. Rozhodl se popojít opatrně dál, ruce držel před sebou, kdyby tam snad byla neznámá překážka. Byla. Jenže ne tam, kde ji čekal. Něco leželo na zemi, což Kinoua nenapadlo a natáhl se na zem jak široký, tak dlouhý.
Když se vzpamatoval z nenadálé ztráty rovnováhy, začal zkoumat, o co se vlastně přerazil. Klekl si na kolena a opatrně prohmatával terén za sebou. Náhle se zarazil. Pod rukou ucítil mazlavou tekutinu. S neblahou předtuchou posouval ruku dál, až narazil na "vlastníka" oné kapaliny. Cítil pod rukou studenou tepající kůži. Jakmile se uklidnil, pokračoval ve zkoumání oné osoby.
Po dostatečném prozkoumání vyhodnotil, že je to žena, tedy spíše ještě dívka, leží tu takto již nejméně čtyři hodiny a podle oblečení hádal, že jde o kunoichi. Jediné, na co nepřišel, bylo, jak se tam dívka dostala a co se jí vlastně stalo.
Věděl, že musí jednat a pomoci jí. Sám žádné lékařské techniky neznal a za starostlivou a hysterickou matkou se mu vážně jít nechtělo. Takže zbývá nemocnice v Konoze.
To bude vypadat zajímavě, slepec nesoucí zraněnou holku. Ale co, stejně mi může být jedno, co si ostatní myslí.
Po marných pokusech, kdy si ji zkoušel hodit na záda, ji chytil do náruče a odevzdaně se vydal cestou k nemocnici.
Překvapilo ho, že na ulici nikdo nebyl, samozřejmě že mu to nevadilo, jen ho to zaskočilo. Až po chvíli si uvědomil, že je neděle a relativně i brzo ráno, což znamená, že většina lidí ještě spí a ti, co jsou vzhůru nikam nespěchají. Pod nohama mu křupaly kamínky a on znovu nastavil tvář slunečním paprskům a jarnímu vánku.
Přestože je to mimo chápání vidících lidí, instinktivně poznal, že už došel tam, kam dojít chtěl. Opatrně překročil práh, aby nezakopl a ona mu nespadla.
"Co jsi prosím tě vyváděl, Kinou?!" zhrozila se recepční.
"Já nic, já ji jen našel," bránil se.
"Počkej, hned někoho zavolám, aby si ji vzal na starost a pak mi povíš, co jsi vlastně dělal," řekla už klidněji a odešla sehnat nějakého lékařského ninju.
Po pěti minutách, které Kinouovi připadaly jako věčnost, se vrátila, zřejmě v doprovodu dvou mediků s nosítky. Jeden z nich rychle zkontroloval rozsah jejích zranění.
"Mohl bych...se zeptat, co se jí vlastně stalo?" zeptal se Kinou nesměle.
"Pár sečných ran, nic moc vážného a nějaké pohmožděniny, ale měla by být v pořádku, jestli tě zajímá tohle," odpověděl mu jeden z doktorů, "musím říct, že na předběžně určenou dobu zranění ztratila docela málo krve." Potom oba lékaři odešli.
"Řekni mi, jak jsi ji vlastně našel," zeptala se zvědavě recepční.
"Zachránil jsem jí před tlupou krvelačných šelem," odpověděl jí naoko hrdě. Pozdvihla obočí.
"Opravdu?" zeptala se, předstírajíc údiv.
"Fajn, fajn...no, popravdě...já jsem o ní vlastně tak trochu zakopl..." vypadlo z něj.
"Zakopl? Myslela jsem, že jsi trochu šikovnější," podařilo se jí říct, zatímco se dusila smíchem.
"Gyuukuru-chan," ozval se pohoršeně.
"Promiň," zadržela smích. Uraženě se na ní zadíval.
"Opravdu se ti omlouvám, spokojenej?"
"Jo."
"Kdy budou hotoví?" zeptal se po chvíli.
"Tak to fakt netuším, ale potom by měla být na pokoji číslo tři."
"A to?"
"A to v tom, kde se ti vždycky podařilo zakopnout o práh."
"Jo v tomhle."
"Tak tam běž počkat, kdyby se něco zkomplikovalo, přijdu ti říct."
"Tak jo," řekl a odešel najít pokoj č. 3.
"A nezapomeň na to, že je tam ten vyšší práh," zavolala na něj ještě.
"Jasně."
Gyuukuru s údivem pozorovala jeho sebejistý krok; on byl z lidí, kteří se se svým postižením dokázali obdivuhodně vypořádat. Kinou si nikdy nestěžoval, když se objevila překážka, prostě ji zdolal nejlépe, jak dokázal. Chtěl všem ukázat, že i přes svůj handicap je schopen se jim vyrovnat.
"Máš hlavu v oblacích, Gyuukuru?" vyrušila ji z přemýšlení Shizune, černovlasá sekretářka hokage.
"V oblacích zatím ne," zasmála se Gyuukuru a pak zvážněla, "Shizune-san, ten slepý hoch, Kinou, jestli se na něj pamatujete, sem dnes ráno přinesl nějakou zraněnou dívku. V životě jsem jí neviděla, on říkal, že ji prý našel ležet v úzké uličce od jejich domu. Nejvíc mě zarazilo, že to musela být kunoichi, už podle oblečení to bylo jasné a ty rány...jednoznačně byly způsobeny chakrou."
"Uvědomím o tom Tsunade-sama," odpověděla jí Shizune znepokojeně a pokračovala, "a málem bych zapomněla, proč jsem vlastně přišla. Tsunade-sama chce, abys jí zajistila jednotku mediků pro nastávající chuuninské zkoušky a také ti mám od Moegi-chan vyřídit, že za tebou dnes odpoledne přijde."

Čekání ho ubíjelo. Pět minut jako by se rovnalo deseti hodinám. Jako vždy, když byl nervózní, nebyl schopen sedět na místě a musel pořád měnit polohu, poposedával, až se nakonec zvedl a začal rázovat po chodbě.
Když se mu to už zdálo opravdu neskutečně dlouho od chvíle, kdy ho Gyuukuru poslala čekat před pokoj číslo tři, uslyšel konečně kroky dvou lidí, kteří něco nesli. Kinou instinktivně poznal, že jsou to ti dva lékařští ninjové, kteří si ji odnesli s sebou.
"Bude v pořádku?" vyhrkl, aniž by sám věděl, proč se o její zdraví vlastně tak stará.
"Ano, měla velké štěstí, že ztratila tak málo krve," odpověděl mu jeden z lékařských ninjů. Kinou si podle hlasu matně vzpomněl, že se jmenuje Kujira.
"Do hodiny by se měla probudit," dodal druhý z nich.
"Děkuju," oddechl si a vešel za mediky do pokoje, přičemž samozřejmě zapomněl na zvýšený práh. Naštěstí se mu podařilo udržet rovnováhu, jinak by určitě přistál na zádech jednomu z lékařských ninjů.
"Zůstaneš tady?" zeptal se ho Kujira.
"Jo," odpověděl.
"Dobře."

Stejně jako bylo ubíjející čekání na příchod mediků, stejně tak strašné bylo teď čekání na chvíli kdy se probudí. Minuty obíhaly mučivě pomalu. Tik tak, tik tak, tik tak, tik tak...Kinou se zaposlouchal do zvuku hodin visících na zdi pokoje. Otevřela oči. Poznal, že se probudila, díky změně rytmu jejího dechu.
"Kde-kde to jsem?" zeptala se jemným hlasem.
"Jsi v Konohagakure no sato," odpověděl jí mile.
"Konohagakure?" podivila se.
"Skrytá Listová vesnice v zemi Oh..."
"To vím," přerušila ho, "jen by mě zajímalo, jak jsem se sem dostala."
"To mě taky, víš, našel jsem tě ležet zraněnou v uličce vedle našeho domu, ale jak jsi se dostala tam, netuším."
"Aha...mimochodem, jak se jmenuješ?
"Zenchi Kinou. Stejně tak mě by zajímalo tvé jméno."
"Aoi Hane."