Vyprahlá poušť

Vyprahlá poušť, jež objímá vše, co lze spatřit. Oceán písku, nehybný v parném bezvětří. Slunce vysávající z čehokoli živého i tu poslední kapičku vláhy. A ty… Stojíš uprostřed ní.

Přímo naproti sobě vidíš postavu. Postavu, která se touto Bohem zapomenutou pustinou prodírá. Krok za krokem, metr za metrem. Stále se blíží k tobě a ty stále více můžeš vidět, jak zemdlený a unavený už tento cestovatel je. Vedro ničící vše živé, vedro, které ničí i tohoto poutníka.

Je od tebe vzdálen již jen několik metrů. Vidíš ho stále lépe, i ve vzduchu, jež se neskutečným horkem chvěje, mihotá a každou chvíli ti nabízí lákavou vidinu. Tento obraz jí však rozhodně není. Muž, možná ještě před několika dny mladý, ale v tuto chvíli vysokou teplotou a svou dlouhou poutí tak zničený, že jeho skutečný věk nelze rozpoznat. Jeho oděv je rozdrásán, jako by ho z něj sedral vítr silnější než cokoli, co znáš. Visí na něm už jen poslední zbytky toho, co snad někdy bývalo oblečením. Možná to bylo nejdražší hedvábí obarvené purpurem. A možná to byly šaty toho posledního žebráka. To už nepozná nikdo. Přes obličej má přetaženou roušku, pokrytou prachem nasbíraným za dlouhé hodiny v písku, zaprášenou jím stejně, jako ten malý kousek pokožky, který jde vidět.

Ale teď se mu podívej do očí. Tam teprve spatříš něco, co tě nenechá chladným. Na první pohled nic zvláštního. Hnědé oči zírající do prázdna před sebou. Ale podívej se pořádně. Podívej se na to, co se skrývá za nimi. To tě teprve vyděsí. Za nimi… Za nimi totiž už není nic. Snad tam ani není nic, co by se dalo nazvat prázdnotou. Prostě tam není nic. Nic tak hluboké, že kdyby ses do nich díval o chvíli déle, vtáhlo by tě to do sebe jako černá díra. A nejhorší ze všeho je, že to nic by tě sice pohltilo… Ale stále zůstalo stejné… Stejně prázdné, stejně velké Nic.

„Povím ti jeho příběh. Byl to ninja. A vlastně, on to pořád je ninja. Velmi silný ninja, dokonce natolik, že se stal jedním z kagů. Ani neznám jeho jméno. Když o něm někdo mluvil, vždy mu říkal pouze Kazekage sama. Abys lépe pochopil toto vyprávění, rozhodl jsem se ho zvát Poutník. To jméno se k němu hodí, časem sám poznáš proč.

Vyrůstal v Suně a už od jeho mládí se vědělo, že se jednou stane ninjou, který bude patřit mezi ty nejsilnější. Každý mu to dával najevo. Byl oblíbencem všech učitelů na akademii a později i svého mistra. Každý chtěl, aby si, poté, až opravdu dosáhne nejvyšších příček, pamatoval zrovna na něj.
Líbilo se mu to, chtěl si své postavení udržet. A tak cvičil, cvičil více než kdokoli jiný. Jednoduše chtěl být nejlepší. A taky nejlepší byl. Věděl to a spoléhal na to. V 14 letech byl nejsilnějším ninjou Suny. Stal se tak nejmladším Kazekagem v dosavadní historii. Užíval si to. Byly to momenty jeho slávy, jeho triumfu.

Vydrželo mu to rok, možná dva. Pak zjistil, že to není tak skvělé, jak si myslel. Neměl volnost, cítil se jako zlatý pták, ale jako zlatý pták ve zlaté kleci. Sice byl ten nejvýše postavený, ale musel dbát na tolik různých věcí, že se mu občas zdálo, že by tam vůbec nemusel být. Byl mladý a jeho duše křičela po svobodě. Odolával této touze, jak nejlépe dokázal, ale tomuto volání nakonec neodolá nikdo.

Ani Poutník mu neodolal. Jmenoval svého zástupce a vydal se na první ze svých mnoha cest. Bylo mu teprve 19 a chtěl si užívat život se vším, co nabízí. A užíval. V barech a hernách největších městech celého světa prohýřil celé dny i noci, procestoval všechna místa, kam se dalo dostat, a polovinu těch, kam se dostat nedalo. Poznal toho spoustu, načerpal mnoho nových vědomostí a zkušeností.

Ale uvnitř v sobě se stále cítil prázdný a zmítaný vším okolo sebe. Okolnosti rozhodovaly za něj, přírodní zákony ho přemáhaly. A to nikdy nechtěl, to nemohl dopustit.

První úlevu poznal, až se poprvé opravdově zamiloval do osoby, která jeho cit opětovala. Zklidnil se a poprvé v životě začal alespoň částečně spoléhat i na někoho jiného, než pouze na sebe. Najednou už ho tolik netížilo, že nedokáže ovládat vše kolem sebe a také prázdnota v jeho životě částečně zmizela. Vzal si ji a usadil se opět v Suně. Vrátil se ke svému úřadu, ujal se odvěkých povinností Kazekagů. A tentokrát se jimi cítil naplněn. To mu bylo 23 let.

Tato chvíle relativního štěstí však trvala jen 2 roky. Pak jeho žena zemřela. Prý to byla nešťastná náhoda, ale kdo ví… Byl to vůdce vesnice, celkem vhodný cíl pro atentát, nemyslíš?

Ať tak či tak, Poutník se naprosto zhroutil. Z mocného kazekage zbyl méně než stín. A prázdnota v jeho nitru, na chvíli potlačená jeho láskou, se objevila s novou, ještě drtivější silou.

Utekl z vesnice. Získal tak další primát – kromě toho, že byl nejmladším kazekagem v historii, se stal také jediným kagem, který kdy musel být prohlášen za nukenina. Bloudil světem a hledal sám sebe, zatímco Nic bez barvy, citu, jediného slova či alespoň jakéhokoli náznaku lidskosti, pomalu zabíralo celou jeho duši.

Už není moc co říct. Nikdy nenašel, co hledal. Nikdy nezastavil tu prázdnotu v sobě. Až se dostal tady na tuhle poušť, kde ho vidíš. Na konci sil, možná i života.“

Plouživým krokem prochází několik kroků od tebe, ale ani tě nevidí. Ve tváři má vepsán svůj život. Svou prohra. A v očích na svou šanci čeká číhavé Nic.

„Jemu už nepomůžeš, ani se o to nepokoušej, jakákoli snaha by byla marná. Už není v lidských silách mu pomoci. Ten naprostý nedostatek čehokoli v jeho nitru je příliš velký, příliš velký na jakéhokoli člověka. Ztroskotal ve vlnách života a už nikdo ho nemůže zachránit. Nikdo…“ Slyšíš, jak to slovo pomalu proudí horkým vzduchem, odráží se od písku dun, od samé podstaty okolního všehomíra, a vrací se zpět, v mnohonásobné ozvěně, ještě silnější. Nikdo nemůže pomoci. Nikdo, nikdo…

„Bez vody stejně zemře do několika hodin. A vodu… Vodu nemáme ani my. Jemu může pomoci už jedině Bůh, nikdo jiný. A i jemu by to asi dalo zabrat.“
Zvedáš zrak od Poutníka, v očích slzy marnosti. Další ztracený život, další zničený osud. Tvé slzy ani nestačí vytrysknout, než je horké sluneční paprsky smažou z tvých očí. Poušť tě nad ním ani nenechá chvíli politovat…
Z tvých chmurných myšlenek tě vyruší zvuk vycházející z Poutníkových úst. Možná to měl být výkřik, ale přes jeho rty, vysušené pouštním větrem, se vydralo pouze jakési zaskřehotání. Poprvé od doby, co jsi ho spatřil, stojí bez hnutí. Stojí a dívá se na jedno místo. Sleduješ jeho pohled. A vidíš… Vidíš nemožné. Musí to být fata morgána. Tvoje oči se ti snaží namluvit, že v této poušti, tak nehostinné, jak může být jen samo peklo, je oáza!
V parném vzduchu se chvěje a mihotá obraz oázy. Zprudka zamrkáš očima, ale obraz nezmizí, stále tam je, nemožný, a přece skutečný. Poutník vypadá naprosto stejně jako ty. Ohromen, že se zde něco takového může nacházet. A taky… Taky ohromen tím, že se nad ním Bůh smiloval, že mu dal novou šanci… Že může dál žít.

Oáza ho probrala z letargie. Snaží se běžet, avšak… Nohy ho neposlouchají. Padá a kutálí se dolů z duny. Dolů z duny, ale hlavně… Dál od oázy. Těžce se zvedá a snaží se dostat blíže k záchraně. Jde, lozí po čtyřech. Jakkoli, jen blíž. Zdolává první dunu. Pak další. A další. Je svému cíli stále blíž.
Ale také je čím dál tím slabší. Síly ho opouštějí. Poslední duna, poslední duna a bude zachráněn. Vstává, dělá krok, druhý, pokračuje. Už je v polovině duny. Padá.

Už nedokáže vstát. Plazí se po duně. Decimetr za decimetrem je blíže. Metr od vrcholu duny. 8 decimetrů. 6. Půl metru. 40 centimetrů. 35.
Posledních 30 centimetrů. Napíná všechny své síly. Už jenom dvacet centimetrů. Tak nepatrný kousíček světa, a přesto pro někoho rozdíl mezi životem a smrtí. Vypadá to, že už nemůže. Chvíli leží, nabírá síly a pak pokračuje. Konečně se hlavou dostane přes vrchol duny.

Nebyla to fata morgána. Ta oáza tam skutečně je, ten zázrak se skutečně stal! Ale Poutník už je vyčerpaný. Naprosto. Nedokáže už udělat ani ten nepatrný pohyb, kterým by se přehoupl přes vrchol duny a sklouznul přímo k prameni.

„Teď mu už můžeš pomoci, příteli. Přines mu trošku vody z toho pramene, ať ho to osvěží a může žít dál. Ať může dál prohrávat,“ znovu zazní ten prazvláštní hlas, doplněný sarkastickým smíchem.

Jdeš, ale přitom pozoruješ Poutníka. Leží na duně, oči zpola otevřené. Upřeně hledí na oázu, tak blízkou a přece tak vzdálenou. Zdá se, jako by ji chtěl přitáhnout blíž. A prázdno v jeho nitru začíná natahovat své paže. Oáza se začíná ztrácet v Poutníkových očích. Nic vtahuje oázu do sebe. Palmy, několik keřů, svěží tráva… Všechno mizí. Než k ní stačíš doběhnout, je pryč. Celá pryč, a Nic je stále stejné.

Zaraženě hledíš na prázdnotu, jež zbyla po oáze. Přeskočíš pohledem na Poutníka. Ztrhaná tvář, obličej zohyzděn sebranou nadějí, tělo zničené dlouhým pochodem pouští. A v očích NIC.

„Příteli, tady už nemáš co dělat. Běž pryč. Neměl jsem pravdu. Říkal jsem, že se nad ním Bůh smiloval. Není to pravda. Tohoto člověka… Někdo asi fakt nemá rád. Ne, ve skutečnosti ho někdo opravdově nenávidí… Jinak… To prostě není možný.“