Boj o lásku 07

„To byl dneska zas den. Jsem dost unavená, půjdu už spát,“ mluvila si pro sebe Michi. Vyčistila si zuby a zalehla do postele. I když byla z toho unavená nemohla usnout. Stále musela nad něčím přemýšlet.
Co se tomu ANBU asi stalo? Nepamatuju si, že bych to byla já. Teda, je to dost docela možný, ale já jsem spala. A navíc on byl celej od krve,kdybych to udělala já tak bych taky přeci musela mít oblečení od jeho krve. A to já neměla. To mi připomíná….jestlipak ještě někdy uvidím Itachiho. Teď mě ještě víc láká než dřív. Mám já to smůlu, že jsem se musela v tu nejmíň vhodnou dobu zamilovat zrovna do něj.

Když Michi spala, zdál se jí jeden sen. Při té noční můře, ji ale sledovala nějaká osoba oděná v černém. Sledovala jak se dívenka spocená převalovala ze strany na stranu v posteli.

Itachi ji zabil. Všude byla jen krev a tma. Její studené tělo ještě mladý Uchiha objímal a plakal. Na zemi ležela katana, celá od krve. Jeho slzy se mísily s krví. To místo, kde Michi zemřela vypadalo jako bojové pole. Všude okolo ní na bahnité zemi ležela mrtvá těla s vystrašenýmy výrazy.
Michi se probudila. Osoba, co stála v jejím pokoji a sledovaa ji najednou zmizela. Byla celá spocená a vyděšená. Srdce jí bušilo, jak o závod.
„Uf, byl to jen sen. Jen sen! Páni, ale bylo to strašidelný.“
Zbytek noci nemohla spát. Bála se, že se jí to bude zdát znovu. Vyšla ven na čerstvý vzduch před svůj dům. Chvilku se uklidňovala. Najednou se před ní zjevily čtyři mužské postavy. Neviděla jim do tváře, proto se dost lekla. Tasila katanu, ale proti nim to bylo dost málo. Dvěmi ranami ji vyřídili. Uspali a odnesli k sobě do doupěte.

Později v jejich sídle
„Co s ní uděláme?“
„Nevim! Zeptej se šéfa. On nám jen nařídil ji přinést.“
Zaslechla dívčina, když se probouzela. Sama pořádně nevěděla, kde je.
„Hej vy! Kde je ten váš šéf? Chci s ním mluvit,“ probrala se a začala křičet. Jenže oni už byli pryč a nikdo jí neslyšel.

Po několika hodinách
V rohu místnosti byla schoulená do klubíčka Michi. Čekala, co se bude dít dál. Najednou někdo otevřel dveře, dal jí na zem tácek s jídlem a odešel. Vypadala jako žena.
Michi se doplazila k tácku a přičichla: „Fuj, tohle, že je jídlo?! Alespoň, že mi sem dala jen chleba. To ostatní radši jíst nebudu.“
Chleba zhltla za chviličku, protože měla hlad a zbytek šoupla zpátky ke dveřím, aby si to vzali zpátky.
Po chvilce přišli a vzali si tác se slovy: „Šéfova holka vážně neumí vařit. Nejen, že to nechutná nám, ale i tomu zvířeti,“ začali se smát.
Po chvilce se celé doupě zatřáslo. S dupáním vtrhla žena do místnosti, kde byla Michi.
„Jak to, že ti moje jídlo nechutná?! Já vařím náhodou výborně, ostatní ti to potvrdí,“ funěla na ni.
„A-ale tak to není,“ nevině se zasmála, „Já..já jsem neměla hlad,“ obhajovala se.
„Tsss. Příště to sníš nebo tady budeš o hladu!“ řekla a nabručeně odešla.

„Je tam už čtyři dny a ani jednou nikoho nenapadla, ani nemá hlad,“ za dveřmi se bavili dva muži.
„To je pravda, ale jak to? Zdá se, že něco TO způsobuje, ale co..?“
„No ještě uvidíme, ale musíme ji přivést k šéfovi,“ dořekl, dveře zavrzali a už se u ní objevili dvě postavy.
„Co chcete?“ zeptala se jich neklidně.
„Mlč a nic ti neuděláme,“ řekl jeden z nich. Vzali ji za ruce a někam, táhli. Bezohledně ji hodili na zem do nějakého pokoje. Vzhlédla nahoru a viděla zrzavého muže s piercingy za stolem. Sesbírala se ze země a postavila se před jeho stůl. Zalekla se jeho tajemných očí.
„Posaď se,“ pokynul jí, „Jak se jmenuješ?“
„Proč tě to jako zajímá?!“ odvětila uraženě.
„Podívej, když se naštvu, tak jsem zlý. To bys chtěla? Takže buď milá a nějak se dohodneme.“
„Pche, fajn. Ale budu se ptát já. Proč jste mě unesli? Ani jste mi nic pořádného najíst nedali!“
„Hej!“ ozvalo se odvedle.
„Vidíš, já to říkal, že Konan neumí vařit,“ řekl někdo za dveřmi.
Zrzek si vzdychl si a řekl: „Okamžitě se odeberte do vašich pokojů nebo vás potrestám, vy idioti! Co jsem řekl?! Že nemáte poslouchat za dveřmi, když mluvim s oběťmi! A ty neurážej vaření jediné ženy co tu máme,“ drsně se podíval na holčinu.
„No, takže co po mě chcete?“ nahodila otrávený výraz Michi a dala si nohu přes druhou.
„Jsi teď naše oběť a my využijeme síly, kterou ty máš.“
„Jasně, to není poprvé co se mi to stalo. A vždycky se jim to nepovedlo.“
„Fajn, tak věř, že nám se podaří,“ škodolibě se usmál.
„Co mám udělat?“ zívla.
„Kisame! Pojď sem.“
„Rozkaz,“ ozvalo se a v tu ránu tam byl.
„Co? Tuhle rybu znám,“ podivila se.
„Neříkej mi ryba! Ehm, potřebujete něco, šéfe?“
„Dělej co musíš,“ vřele řekl.
Kisame ji očuchal.
„Co to dělá?“ stranila se mu Michi.
„Jistě, cítím z ní cizí krev, šéfe.“
„Tak je to jasné.“
„Co je? Co je jasné? Sakra řekněte mi to!“
„Ty si z klanu Yoshida, že?“
„Hm...... Proč?“
„Hledal jsem někoho z tvého klanu. Pověz, si jediná z tvého klanu nebo ještě jsou další?“
„Myslím, že jsou. Ale ti všude cestujou,“ dala prst přes pusu a zamyslela se.
„Takže nevíš, kde jsou..?“
„Ne,“ odpověděla v pohodě.
„To je smůla. Chtěl jsem použít někoho zkušenějšího, ale asi musím tebe.“
„No jo, dělej jak myslíš, stejně se vám to nepovede.“
„Jen si nemysli,“ luskl prsty a ji zas odtáhli pryč.
„Počkat! Kde je Itachi?“ vyhrkla.
„Zastavte! Ty o něm něco víš?“
„Jistě. Byla jsem s ním, když potkal tohohle modrého chlápka.“
„Kisame!“ zavrčel, „Je něco cos mi neřekl?“ rozzuřil se jejich šéfík.
„N-ne..?“ zachvěl se Kisame, když se kouknul na zrzka.
„Já čekám!“
Resignoval: „Itachi unesl tuhle holku. Když jsme dopravili do jeskyně toho Jinchuuriki, tak ji tahal s sebou,“ neklidně polkl.
„Takže on věděl, že po ní půjdeme a unesl ji?“
„Ano. Jenže ona mu pak utekla.“
„Ach tak. No fajn, dejte ji zas zpět a budeme ji pozorovat.“
Kisame si oddychl a odnesl ji.

Odhodil ji do té samé temné místnosti. Ještě ji tam nechal kousek masa ze zvířete. Otevřeli malé okénko na dveřích a sledovali. Ve tmě byli vidět jen její oči. Oči se ještě víc rozsvítili zeleně a objevili se i malé tesáky. Po masu se vrhla jako hladový vlk po své oběti. Trhala z něj zbrkle kousky a hltala.
„Tobi se bojí. Tobi je hodný kluk,“ kňučel hlásek za dveřmi sledujíc dívku.
„Koukněte, už to snědla.“
„Pane jo, ta je rychlá,“ prohlásil druhý.
Celou pusu měla od krve. Najednou jí oči přestaly už tak svítit a jakoby zhasly.
„Je jako zvíře. Ta se nám bude hodit,“ objevil se za nimi Uchiha.
„Fuj, to mi nedělej, Itachi. Víš jak jsem se tě lekl…..?“
„Zmlkni. Uslyší nás.“
„Ty mi nebudeš říkat zmlkni. Ka-…“
„To stačí!“ řekl potichu.
„Tobi má nápad. Co kdyby Deidara-senpai k ní hodil bombu..?“
„Tobi, to je umění. Ale já souhlasím,“ ostatní přikývli.
Tak Deidara sežmoulal jíl, hodil to k ní a vykřikl: „Katsu!“
Ozvalo se hlasité BUM a už jen slyšeli jak tam Michi kašle.
„Zbláznili jste se?! Házet na mě bomby... Co je to za nápad?! Přemejšlíte vůbec?“ zařvala na ně.
„Tak je to v pořádku. Je normální.“
„Řekneme to šéfovi?“ ptala se bílá půlka Zetsu.
„Jasně, že jo! A už se tak hloupě neptej,“ otráveně prohlásila černá půlka.
„Hele a kdo ji bude hlídat?“ otázal se blonďák.
Zbytek členů se na něj kouknul a jednohlasně řekli: „Ty!“
„Co? Já ne!“ stihl říct, ale to už byli všichni pryč, „Pche, proč já mám hlídat toho spratka…?!“ mumlal si.
Opřel se o zeď a v puse cumlal párátko.

Michi se nudila. Proto se po chvilce snažila mluvit s tím, co ji tam hlídá.
„Hej ty, blondýno.“
„Neříkej mi blondýno! Já nejsem holka!“
„No tak, co teda si?“
„T-to je jasný, že kluk!“
„Aha, nemáš něco k jídlu?“ bez zájmu o jeho osobnost se zas ptala dál.
„Ne, vaří jen Konan a ta nám dává najíst jen ráno, na oběd a večer. Jinak na žádné jídlo ani nesmíme šáhnout.“
„Fakt? Ani žvejku?“
„Ne, ty dostaneš najíst až zejtra.“
„A co dostanu?“
„Nejspíš maso.“
„Fajn,“ řekla si spokojeně a sedla si na zem ke dveřím, „Hele, proč si tady? Myslím jako v týhle organizaci. Kde máš rodiče?“
„Já ani nevim. Ale tady to není špatný.“
„Řekni mi něco o nich.“
„O kom?“
„O těch co sou taky v týhle partě.“
„Proč to chceš vědět?“
„Abych věděla kdo mě zabije,“ ďábelsky se usmívala a přitom sama nevěřila, že jí něco udělají.
„No, jak už víš máme tu Konan. Ta miluje Peina, vaří nám tu, pere a tak. Pein je ten zrzavej a strašidelnej chlápek, on tady tomu šéfuje. Dál je tu Itachi, kterýho jistě sama znáš. Ještě Kisame, ale toho asi taky znáš. Potom Zetsu, to je fakt zlověstná kytka. Kakuzu, zajímá se jen o peníze a není zrovna moc příjemnej. Obzvlášť, když si děláš srandu z peněz nebo mu je ukradneš. S ním je v týmu Hidan. Ten nesmrtelný, Jashinouctívající zestárlej zmetek. Jeho prostě nejde zabít! Pak já a semnou je v týmu Tobi. On mi strašně pije krev! Chová se jako dítě a dělá mi naschvály. Grrrr. No a v naposlední řádě tu je můj mistr Sasori. On výborně dělá loutky. Pein si totiž dal záležet a v týhle organizaci jsou totiž jen ti nejsilnější z vesnic. A taky vyhnanci. Takže počítej s tím, že jsme opravdu dobří. “
„Aha. A Orochimaru k vám nepatřil?“
„Ale jo, on taky. Jenže odešel a už se nevrátil.“
„Aha, už jsem unavená. Tak půjdu spát.“
„No jasně, spi si. Ty alespoň můžeš spát. Ty nemusíš hlídat nějaké dítě!“ brblal naštvaně. Řekl si, že nesmí šéfa zklamat a usnout, ale jakmile odbilo dvanáct hodin podlehl a usnul.