On the edge of dubiety? 1. díl

“Akamaru, budeš hlídat venku před stanem. Kdyby něco, dej vědět.” pes si poslušně sedl a podíval se na svého páníčka. “Tak se mi to líbí.” podrbal svého psího společníka za uchem a usmál se. Ve skutečnosti mu ale do smíchu nebylo.
“Jak jí je?” zeptal se Shina hned jak vlezl do stanu, který byl dočasným útočištěm pro celý tým. Starostlivě se na ní podíval. Byla ta bezmocná… ale pořád stejně krásná.
“Vůbec se mi to nelíbí, nelepší se.” povzdechl si Shino. “Sice jsem si jistý, že to pár dní vydrží, ale i přesto bychom jí měli co nejdřív dostat do vesnice a zajistit jí pomoc, dokud je to možné. Nebo taky... no, to je jedno.” Shino se zarazil. Kiba přikývl. “Tuhle noc musí vydržet, ale nejlépe hned zítra se musíme rozhodnout, co uděláme. Když se jí jen trochu uleví a horečka klesne, můžeme vyrazit, ale… No, nějak si poradíme, uvidíš.” snažil se ho uklidnit, ale uvědomoval si, že uklidnit potřebuje i on sám. Měl velké obavy, ale raději to na sobě nedal znát. Sice měl o Hinatu také strach, ale Kiba vypadal, jako by byl každou minutu blíž k zhroucení. Vždycky se o ni staral jako bratr o sestru, ale tohle chování mu přišlo jiné.
“Akamaru hlídá, nemusíš si dělat starosti.” oznámil Kiba. “Můžeš klidně spát. Já budu vzhůru a dohlédnu na ní.”
“Nemůžeš nespat celou noc, ráno bys byl k ničemu. Důležitější je, aby někdo hlídal společně s Akamaru, i on musí přeci spát.“ Shino vstal. “Druhý může zůstat s Hinatou. Jdu se projít, brouci potřebují na vzduch.” protáhl se a vyklopýtal ze stanu.
“No tak, Hin… vždyť všichni víme, že to zvládneš. Já to vím.” pohladil jí po tváři.
“…Na-Naruto-kun…” zamumlala dívka ze spánku. Trhl sebou, i když věděl, co k mladému Uzumaki Hinata cítí. A také věděl, že proti tomuhle klukovi u ní nemá žádnou šanci. Je to tak nespravedlivé. Ten ňouma si jí nevšímá, nestará se o ni, skoro s ní nepromluví, ale ona je do něj pořád zamilovaná. To nepochopím. Cítil, jak mu hoří tváře, když se na ní dívá. Sakra, vždyť je to jen holka! Vzpamatuj se!
Lehl si tak, aby jí měl na očích a ponořil se do svých myšlenek.

“Člověče no tak… kdes tohle viděl?” Kiba cítil, jak s ním někdo třese.
“Sh.. Shino co to ksakru děláš?” otevřel oči.
“To se ptáš ty mě?” řekl a ukázal na něj. Teprv teď si Inuzuka uvědomil, že objímá Hinatu ležící na jeho hrudi.
“Co to…hele já fakt nevím, jak… Vždyť já jsem se jen zamyslel a pak asi usnul a… Shino neblbni, proč bych… copak jsem nějakej … “ koktal.
“To jsi řekl ty, ne já.” opáčil mu Aburame. “Ale takhle jí moc nepomůžeš. Jdi teď hlídat, já tu s ní budu. Za pár hodin se vystřídáme na hlídce.” rozhodl. Kiba nakonec jen zavřel pusu a něžně položit Hinatu vedle sebe.
Stejně neměl chuť zůstat ve stanu, zvlášť po tom, co se stalo. Najednou se cítil tak zmateně, až sám sebe nechápal. Vzal si deku a vyšel ven. Ohníček, který si k večeru rozdělali, aby připravili něco k večeři, ještě plápolal a pes seděl u něj.
“Asi tu budu chvíli s tebou, kamaráde.“ přehodil přes sebe deku a usedl vedle Akamaru. Na obloze bylo vidět nespočet hvězd, ale on musel myslet pořád jen na ní. Nechtěl zůstat ve stanu a dívat se, jak tam leží a on jí nemůže pomoci. Pomoci, nebo alespoň pohladit, přitiskout ji k sobě, aby věděla, že je u ní… Tělem mu znovu projel ten pocit, který cítil, když mu byla tak blízko, dotýkala se ho a její dech ho jemně hladil po krku… Zamrazilo ho v zádech. Proč jenom ke mně nemůže cítit to samé, co já k ní? Zatnul pěsti. Tak, ksakru, proč?

S hlavou ztěžklou myšlenkami a vyčerpáním usnul. Zdálo se mu, že létá v oblacích a sleduje všechny ty malé postavičky pod sebou, jak se věčně hádají a nerozumí si, jen on je nad tím vším povznesený a může se jim jen tiše smát. Letěl nad Konohou, když uviděl Naruta, jak drží Hinatu za ruku a šeptá jí něco do ucha. Ona se usmívala. Viděl, jak si ji sobě přitahoval a jemně ji políbil. Cítil se, jakoby ho polili studenou vodou - a nebyl daleko od pravdy.

“To snad není možný!” rozčiloval se. “Shino, tvoje způsoby fakt nikdy nepochopím! Copak se lije na lidi studená voda?” sundal si tričko. “Já se na to můžu…” zarazil se. Zdá se mi to? Uviděl před sebou Hinatu, sice trochu pobledlou, ale jinak vypadala úplně v pořádku. “C-cože?”
“Dobré ráno, Kibo-kun.” usmála se.
“Hinato ? … ani nevíš, jak strašnou mám radost, že je ti lépe !!” objal ji, ale ona se mu vykroutila. Zaraženě se na ní podíval.
“To já … Jen, že jsi mokrý.” usmála se na něj výmluvně. Přikývl a pokusil se o úsměv, ale podařilo se mu vyloudit jen neurčitý úšklebek.
“Ehm... Takže budeme pokračovat v misi, když je mi už lépe?” špitla Hinata. Rozrušilo ji, když viděla svého kamaráda bez trička. Má moc hezké tělo, pomyslela si a začervenala se. Věděla, co k ní tenhle kluk už delší dobu cítí, ale netušila, co si má myslet o svých citech k němu. Vždyť jsou už tak dlouho kamarádi, nemůže... Přeci to musí pochopit, pokud ji má rád. Přeci… Naruto-kun je…
“Teď se všichni vrátíme domů.” oznámil rozhodným tónem Kiba, aby bylo všem jasné, že o tom nikým nehodlá dál diskutovat.