Skrýš smrti 2

2 kapitola:

Nevěděla jsem, kolik času uběhlo od doby, co jsem musela být u něho. Hodina? Pět nebo osm hodin? Nebo ještě déle? Bála jsem se. Bála jsem se toho, co si pro mě přichystal. Určitě něco „speciálního“. Z mých myšlenek mě vyrušil něčí křik plný zoufalství postupně zbarvující se do podtónu hororového bolestného řevu. Snažila jsem se to nevnímat. Skrýt se za clonu nevědomosti, která by mě zahltila iluzemi a pohodou. Skrčila jsem se a zalezla do špinavého nehygienického rohu. Sledovala jsem, jak se prach pomalu a stoicky snáší na jím již znečištěnou zem.
Nacházela jsem se v melancholické náladě, která mě bude doprovázet na každém mém kroku. Opět jsem zaslechla ten nadlidský řev, který vycházel ze Síně bolesti. Bylo mi toho člověka líto, ale věděla jsem, že za určitou dobu zastanu jeho místo.

Žena s červenými vlasy mě opět vedla spletitými chodbami, ve kterých se mi stále nedaří zorientovat. Jediné zvuky, které byly slyšet, byly pravidelné otřesy země pod našimi kroky. Stopy, které jsme zanechávaly, mizely v oblacích prachu a potichu se mi vysmívaly. Zkoušela jsem si zarýt do mysli chodby, kterými jsme procházeli, marně. Nemohu pochopit, jak se tu někdo dokáže vyznat.
„Opět se setkáváme.“ Prohodil blazeovaným hlasem, když jsem vstoupila do síně bolesti.
„Hmmm.“ Nezmohla jsem se na víc. Hrdlo jsem měla sevřené strachy a nedovolovalo mi říct ostrá slova hodící se pro charakteristiku Jeho. Ano, hodně jsem se změnila od doby strávené na tomto místě. Každý by se změnil. Teď jsem mnohem vážnější a pečlivě vybírám slova, pokud něco řeknu.
„Ale ale, nechce se ti mluvit?“ Olízl svým dlouhým jazykem kunai, který držel v ruce. Sklopila jsem oči. Co mám asi tak říkat?
„Nemám nic, co bych ti řekla.“ Odsekla jsem.
„Ale ale, tak v tom případě můžeme začít. Přichystal jsem si pro tebe něco speciálního.“ Přesně, jak jsem očekávala. Zvedl se mi žaludek a hrdlo se stáhlo strachem. Chtělo se mi zvracet, i když v podstatě nebylo ani co.
„Pojď za mnou.“
Neměla jsem na výběr. V boji proti němu nemám nejmenší šanci. Šla jsem za nim se skloněnou hlavu jako zpráskanej pes.
„Posaď se.“ Nadhodil ledabyle. Z toho nečouhalo nic dobrého. Spíše opět chvíle plné fyzické bolesti. Ani nevím, proč se divím, pochybuji, že by mě pozval na čaj.
Bála jsem se. Klepalo se mi celé tělo. S těžkostí jsem dosedla na to divné železné křeslo a radši zavřela oči. Nechtěla jsem nic vidět. Vy byste taky určitě nebyli nadšení, kdybyste viděli, jak se proti vám žene třeba taková ostrá pila a vy se nemůžete hýbat, protože jste přivázaní a pak by do vás ještě strkali všelijaké věci. Já to radši nechci ani vidět.
„Kabuto!“
„Ano pane?!“¨
„Tak začneme.“ Slyšela jsem jeho pohrdavý a anetický hlas.
V hlavě jsem měla pouze paniku. Na nic jiného ani nezbylo místo. Všechno mě už bolelo předem. Jako, kdybych už cítila tu prosakující bolest do mého těla. Nechci jí cítit. Nechci. Chci pryč. Daleko odsud. Začala jsem se vzpínat a všelijak vrtět. Snažila jsem se jakkoli se dostat z tý hnusný averzní kovový židle. Stále jsem oči pevně tiskla k sobě. Panika mě ovládala. Celou mou mysl. Celé mé tělo. Snažila jsem se vynaložit všechnu zbylou sílu, kterou jsem ještě měla. Věděla jsem, že je to se mnou špatný. Z tohohle místa jsem už několikrát málem psychicky zkolabovala. Něco jsem uslyšela. Něco, co se mi ale vůbec nelíbilo. Přestavte si ten zvuk, jako když jste u zubaře a ten vám chce vrtat zub. Zapne tu „vrtačku“. Přesně tento zvuk jsem uslyšela. Trochu i skřípal. Co bych dala zato, kdybych byla u zubaře. Ten nástroj byl blízko. Hodně blízko. Kdybych si mohla nějak způsobem zakrýt uši, s velkým „arigatou“ bych to udělala. Kami. Watashi o hozon shimasu (Bože. Pomoc mi.).
Ucítila jsem neskutečnou bolest, jakou jsem snad ještě nezažila. Měla jsem pocit, jako by se to provrtávalo na každém místě mého těla. Řvala jsem, co mi hlas stačil. Orochimaru se při tom pochechtával, jako smyslů zbavený. Poznala jsem pro mě před chvílí ještě neexistující bolest. Bylo to úděsný. Chtěla jsem umřít. Hned. Všechno je lepší něž to, co jsem zrovna cítila. To byl teprve jen začátek. Jen pár nic neznamenajících sekund, ale pro mě to byla nekonečná doba. Byla to až apokalyptická bolest, která ve mně vypukla.
Nic jsem nevnímala. Jen tu bolest ovládající celé mé tělo. Nic víc nic míň. Motala se mi hlava. Začala jsem být jakoby oblouzněná. Bolest přetrvávala, ale už jsem jí tak necítila. Pootevřela jsem oči. Vrtalo do mě snad tisíce vrtáků, které byly připevněny k nějakému kovovému přístroji. Všude byla jen krev. Moje krev. Všechno začínalo být rozmazaný. Přestávala jsem slyšet jakékoli zvuky, ale bolest neustávala. Ani nevím, jestli jsem stále abnormálně křičela, či jsem už přestala. Kromě té strašné bolesti moje všechny smysly absolutně „vypnuly“. Bolest se opět znásobila. Záchrana nepřicházela. Chtěla jsem konec. Naprostý konec...
Mé přání se začínalo vyplňovat. Bolest se trochu zmírnila, i když ze mě ty „vrtáky ještě nevyndali“. Všechno bylo tak rozmazaný, že jediné, co jsem pochytila, bylo něco červeného, co stříkalo na všechny možný i nemožný strany. Nepěkný obrázek se začal ztmavovat. Ucítila jsem příjemnou úlevu. Už jsem nic necítila. Všechno utichlo. Jenom černočerná tma. Poslední, co jsem viděla jsem byla ze shora já sama. Křehká. Bezbranná dívka. I tento obraz se začal ztmavovat.
„TenTen neeeeee. Prosím. Vzbuď se!!!“ Toto byl poslední hlas, který jsem uslyšela. Byl mi povědomí. Připomínal mi Nejiho, ale to už byla asi jenom iluze. Hezká iluze. Alespoň jsem zemřela po boku a s hlasem svého milovaného…

Konec