Ameno 17

Konečně spolu

Shikmaru a Temari se procházeli po Suně. Drželi se za ruce a byli šťastní. Dneska pustili ji i Nejiho z nemocnice, že jsou plně zdrávi. Neji chtěl vědět vše, co se dělo, a tak přemluvil Kankura, aby mu to povyprávěl. Tím i dovolil, aby Shikamaru a Temari mohli být spolu.
„Nechceš jít dneska semnou na večeři?“ Zemari pohlédla na svého přítele. Mile se usmála, pak zavrtěla hlavou.
„Promiň, ale raději bych pojedla někde doma. Ale jestli opravdu chceš jít, tak půjdem.“
„No, mam návrh na kompromis.“
„Povídej.“
„Jestli ovšem budeš chtít. Mohla bys jíst doma, ale já bych Ti uvařil.“
„Jistě že chci, to je skvělý nápad, stejně jsem tě chtěla pozvat k sobě, aby si nemusel být v tom hotelu, nebo kde to seš.“ Po krátké odmlce pokračovala. „Co dobrého uvaříš?“
„Nech se překvapit. Teď tě totiž odvedu domu a půjdu sehnat potřebné věci.“
„A co když tě nechci nechat jít samotného?“ Temari nadzvedla jedno obočí a nedokázala skrýt potutelný úsměv.
„V to případě, hmm, žádná večeře nebude.“ Shikamaru vyplázl na Temari jazyk. Pak ji objal kolem pasu a přitáhl si ji blíž k sobě.
„Tak dobře, vyhrál si.“ Kunoichi se smířia s nějakou chvílí bez Shikamara.

„Zlato, hned tady za rohem je dobrá samoobsluha.“
„Děkuji.“ Shikamaru políbil Temari na tvář. Ta se lehce začervenala a zavřela dveře. Chtěla to tu trochu poklidit, než se přítel vrátí. Shikamaru mezitím dorazil do oné samoobsluhy. Procházel uličku po uličce a hledal potřebné suroviny. Když je našel, zaplatil a vydal se na cestu za Temari. Byl od ní chvilku, ale už mu chyběla a těšil se na ni.
„Tak maso mám naložené, teď mám tak čtvrt hodinky na Tebe.“
„To je teda dost, že si mě všímáš.“ Temari se zakabonila. Oba měli na tváři široké úsměvy. Shikamaru ji chytil kolem pasu a šli si sednout na sedačku. Posadil si ji na klín. Ona se o něj opřela zaklonila hlavu a dala mu pusu na tvář.
„Jsem tak ráda, že už nejsem v té nemocnici.“
„A to ani netušíš, jak jsem rád já.“ Shikamaru vrátil Temari polibek.
„Promiň zlato, jdu to dodělat.“ Nuž s culíkem se zvedl. Za chvilku se místností ozvalo zasyčení, jak syrové naložené maso dopadlo na rozžhavený olej. Toto se několikrát opakovalo. Poté bylo ticho a Temari ucítila pečenou zeleninu. Byla zvědavá a tak nakoukla Shikamarovi přes rameno.
„Za chvilku to bude.“ Řekl Shikamaru a do zeleniny přihodil již opečené maso, nějakou tekutinu a koření. Chvilku to nechal a mezitím rozdělal rýži, kterou krátce předtím dal vařit. Úhledně to vše nandal na talíř.
„Je to jediná věc, kterou jsem byl schopnej se naučit, takže po mě jiné výkony nečekej.“
„To si myslíš, že budu vařit já?“
„No jistě. Vždy, když se budu vracet domů...“ Shikamaru se zarazil. Tím, co řekl mu došlo, že bude velký problém, aby spolu bydleli. Ona určitě nebude chtít opustit Sunu a jemu se zrovna dvakrát odcházet z Konohy nechce.
„A když se budu vracet já? Žádné dobré jídlo? No to jsem to tedy vyhrála.“ Temari naoko nadhodila uražený výraz, ale uvnitř sebe právě řešila stejnou otázku jako Shikamaru.

„Ty jsi vařil, já umývám.“ Temari řekla už po několikáté na Shikamara. „A mimochodem, jsi skvělí kuchař, tak se toho nauč víc.“ Usmáli se na sebe širokým úsměvem.
Když Temari domyla, Shikamaru ji zezadu objal.
„Muluji Tě.“ Zašeptal jí do ucha. Pak ji na něj lehce políbil. Další věci se semlely tak rychle, že si je ani jeden z nich nedovedl pořádně uvědomit. Temari se otočila a vášnivě ho políbila. Shikamaru ji polibky vracel. Rukama si prohrabávali vlasy. Shikamaru jí jemě prsty přejížděl po zádech. Oba se napětím celí chvěli. V tuhle chvíli jim bylo ukradené společné bydlení, jakákoliv budoucnost je nezajímala. Existovalo pouze jediné. Ten druhý tady a teď.

Temari se probidila. Hlavu měla položenou na Shikamarově hrudi. Jemně, ale pevně ji objímal. Usmála se a zavrtěla se. Lépe se uvelebila a zavřela oči. Pravidelné nadzvedávání Shikamarových prsou ji uspalo. Po chvilce, alespoň jí to tak připadalo, ucítila dotek na tváři a pak ve vlasech. Znova se usmála, nechtělo se jí vstávat. Takhle chtěla zůstat navždy.
„Lásko.“ Shikamaru tiše promluvil na Temari. Věděl, že je vzhůru. Nechtěl se zvedat, ale okolnosti ho k tomu nutily.
„Promiň, ale na okně je poštovní holub..“
„Oni nám snad nikdy nedaj pokoj co?“ Temari se zazubila, zvedla hlavu a podívala se upřeně Shikamarovi do očí. Pak se vášnivě políbili.
„Jdu se kouknout, co nám ten holub nese za zprávu.“ Temari přes sebe přetáhla župan a otevřela okno. Chytla opeřence a sundala mu zprávu z nohy. Pták okamžitě odletěl.
„Je pro Tebe, z Konohy.“
„Sakra.“ Shikamaru si sedl na kraj postele a přitáhl si Temari na klín. Objal ji a vzal jí dopis z rukou. Oči mu kmitaly sem a tam. Dopis byl dlouhý, to ano, ale stálo v něm v podstatě jedno jediné. Konec času s Tem.
„Je mi to líto, Tsunade šílí.“ Ozval se smích z úst jeho milované ženy. Pak ale veselí polevilo ve smutek.
„Myslela jsem si to.“
„Nesmutni, přijedu co to bude možné. A jen co dorazim do Konohy, tak Ti napíšu.“ Shikamaru políbil Temari, oblékl se a rozloučil se s ní.
Aniž by si to uvědomili, měli v hlavě jednidé: „Děkuji Ti za tu nádhernou noc.“