Ameno 16

Srab

Shikamaru s Kankurem dorazili do nemocnice brzy ráno. Jen pár doktorů pobíhalo po chodbách s kruhy pod očima od probdělé noci. Jednoho z nich odchytli, že mají protijed pro Temari a Nejiho. Ten nejdříve nevěřícně koukal, ale když si pořádně prohlídl Kankura a zjistil, kdo to je, ihned je zavedl do pokoje.
„Co teď?“ Shikamaru se podíval na Kankura.
„Nevím.“
„Nevíš?“
„Ne, netuším, jak jim to podat a na experimenty není čas… A množství.“
„Nic jiného nám nezbývá, nalij jim to do úst.“

„Dva dyn uběhli a pořád nic! Sakra, novou protilátku nemáme.“ Shikamaru s sebou bezmocně plácl na postel. Násilím ho odvlekli z nemocnice.
„Ach jo, chci tam být s ní.“ Ale jelikož měl neustálé tendence utéct, Gaara se rozhodl zamknout dveře a ještě pomocí jedné techniky zabránit, aby se Shikamaru dostal ven. Okna byla stejně zaopatřena, jako dveře, takže byl v doslovném domácím vězení. A vůbec se mu zde nelíbilo. Většinu času strávil nad vymýšlením únikového plánu, ale i jeho mozek byl na toto krátký. Začal přecházet sem a tam po pokoji a najednou někdo zaklepal.
„Jak mam asi otevřít, když jste mě tu zabarikádovali!“ řekl ke dveřím a pokračoval v chůzi napruděné kočky v kleci.
„Promiň, zapomněl jsem.“ S otevřením dveří se do místnosti vnesl Gaarův hlas. „Naruto s Jirayou už odešli do Konohy.“
„Hmm, to si mi přešel říct tohle?“
„Nejen to.“
„A co dál?“
„Neji se asi před hodinou pohnul.“
„Cože? A co Temari? Co ona? Je v pořádku? Mů…“
„Prr, pomalu. Ona je taky v pořádku. Oběma se prý začíná srážet krev. Gratuluji, dokázal si to.“
„Ne já, to Kankurou.“
„To ty jsi tu rostlinu našel.“ Gaara se usmál. Konečně si mohl trochu oddychnout. V životě se ještě takhle o nikoho nebál. Temari ještě neměla vyhráno, to věděl, ale věřil v její uzdravení.
„Můžu za ní?“ Shikamaru udělal psí očka, která se u něj ještě neobjevila. Gaara se zasmál a kývl. Shikamarův výstřel z „vězení“ byl blesku rychlý.
Temari… Temari… Temari…
Shikamaru nemyslel na nic jiného než na ni. Pořád dokola si opakoval ta dvě slova, která jí chce říct. V nemocnici byl větší shon než obvykle. Muži i ženy v bílých pláštích pobíhali sem a tam, ale při pohledu na ně bylo vidět, že jsou šťastní. Shikamaru, chtě nechtě, se musel také usmát. Pak odchytl Matsuri, která náhodou probíhala kolem.
„Kde je Temari?“
„Druhé patro, pokoj devět.“ Sotva to dořekla, Shikamaru byl ta tam. Musela se usmát, pak si ale vzpomněla na to, pro co jí poslal doktor a rychle se rozeběhla pro onu věc. Muž s culíkem mezitím dorazil před pokoj.
„Nejprve zjisti, jak na tom je, pak se zeptej.“ Řekl si sám pro sebe, než zaťukal.
„Dál.“ Ozvalo se slabě. Shikamaru pomalu otevřel dveře. Patrně nakouknul dovnitř, jako by se bál, že pohledem něco rozbije.
„Shikamaru!!“ Temari v rámci svých možností křikla a chtěla se zvednout. Její tělo jí to však nedovolilo. A nejen ono, Shikamaru rázem zapomněl na opatrnost a něžně ji přidržel v leže na posteli.
„Musíš odpočívat.“ Vřele se na ni usmál.
„Já vím, ale chyběl si mi. Jak dlouho jsem byla mimo?“
„Dlouho, zlato, ale jsem rád, že už si v pořádku. Taky si mi chyběla.“ Shikmaru ji pohladil po tváři. Pak se sklonil a lehce ji políbil. Chvilku na to se ozvalo zaklepání na dveře. Ty se vteřinu poté otevřeli a vešel Kankurou.
„Temari, jsem rád, že už si vzhůru. Tady s tvým…“ Na chvilku se odmlčel a podíval se na Shikamara s jasnou otázkou v očích. Muž s culíkem se zamračil a zavrtěl hlavou. „Srabe…“ procedil skrz zuby a pokračoval v předešlé větě určenou Temari. „přítelem se to už nedalo vydržet. Nedalo se s ním skoro mluvit a nechtěl se odsud hnout. Gaara ho z nemocnice nakonec musel dostat násilím a pomocí pečetí zamknout v pokoji, aby se trochu vyspal, protože hrozilo jeho úplné zhroucení.“ Temari se tázavě podívala na svého přítele. Ten se na ni zazubil.
„Měl jsem o Tebe strach.“
„Ale to neznamená, že budeš riskovat svoje zdraví.“
„A to jsem slyšel, že si nechal vypustit…“ Dál se Kankurou nedostal, protože ho Shikamaru naštvaně přerušil.
„Nemusíš tu vše hned vykládat, musí si na chvilku odpočinout.“
„No jooo…“ Kankurou udělal orbit úsměv, pak se otočil směrem ke dveřím.
„Musím jít, mam misi. Tak se tu zatím mějte, děcka.“
„Haha.“ Řekli unosolo Temari a Shikamaru.
„Kdy tě pustí?“
„Nevím. Doktoři se tu bavili, když si mysleli, že spím a říkali něco o tom, že tak tři dny mě musí hlídat. Takže předpokládám, že mě tu budou držet tak týden. Kdy musíš odjet zpět do Konohy?“
„Až se mi bude chtít, teď Tě nemůžu opustit.“
„Ale můžeš. Nechci, aby tě Tsunade zabila.“ Temari se přes bolest, kterou skrývala, lehce zasmála, ale po chvilce přestala, jinak by se neovládla a svou bolest by ukázala. A to nechtěla, ne před Shikamarem. Dveře se znova otevřeli a do místnosti vešel muž v bílém plášti.
„Promiňte, ale musím Vás požádat, abyste opustil pokoj.“
„Proč?“ Shikamaru stáhl obočí k sobě.
„Musíme udělat nějaká vyšetření. Za chvilku přijde pan doktor. Chce tu mít klid. A nechce návštěvy. Tak Vás tedy prosím, abyste odešel.“ Temari se podívala na svého přítele se smířlivým pohledem a kývla. Shikamaru se tedy otočil a odešel. Ve dveřích se setkal s oním panem doktorem. Sedl si na nejbližší křeslo u pokoje Temari. Čekal čtvrt hodiny a stále nic. Začínal se bát, co se tam děje. Po půl hodině vylezl doktor i se svým pomocníkem a odešli pryč. Na Shikamara se ani nepodívali. Ten se zvedl a ihned vešel do pokoje.
„Co Ti říkali?“ Vyhrkl na ní.
„Nic moc. Že jsou spokojeni s mým stavem, ale že se jim nelíbí, že jsem se uzdravila tak rychle, takže si mě tu nechají minimálně týden.“ Temari se ušklíbla. Vůbec se jí nezamlouvala zde pobýt týden.
„Nelíbí se jim, že ses rychle uzdravila? To nechápu.“
„Já taky ne, nejsem doktor.“ Oba se na sebe usmáli. Shikamaru se znovu naklonil a políbil ji. Pak si Temari na něco vzpomněla.
„Proč Ti Kankurou řekl- srabe?“
„No… Nevím. Asi to byla reakce na něco, o čem jsme si povídali u něj a já zapomněl, co to bylo.“