Skrýš smrti 1

Vím přesně, kde se nacházím, a přesto si to nechci připustit. Je to explicitní jako facka a stále chci být v domněnce, že to tak není. Že nebudu opět sloužit jako pokusný králík. Moje asertivita spadala do baldachýnu prachu v bezedné jámě, která se vysmívala mé bezmoci v tuhle chvíli. Já mám ale stále naději, že opět budu mít alespoň malou šanci odsud utéci a započít nový život.
Zalezla jsem do rohu „mého“ vězení neboli tak jak tomu já alespoň říkám. Jsem tady asi dva roky, ale připadá mi to jako tisíciletí. Každá minuta ba či sekunda mi zde připomíná mučení. Nemám nejmenší tušení, kdy sem přijdou jeho služebníci a dovedou mě do jeho laboratoře pro pokusy, což je to nejhorší. Nemůžu ani zavřít oči. Jsem vystavená takovému tlaku, že mám pocit, že se každou chvíli zhroutím. Nemám žádnou jistotu, jestli se dožiju dalšího dne.
Dobře vím, že se v takové chvíli nenacházím sama. Že se v pocitu beznaděje utápí desítky dalších, kteří doufají v záchranu nebo možnost útěku. Já v záchranu nedoufám. Pro ostatní jsme ve špičkově latentní skrýši, kterou nikdy nikdo jen tak nenajde.
Uslyšela jsem tiché, ale stále slyšitelné kroky. Kroky, které míří ke mně. Srdce mi začalo být stokrát tak rychle, každý jeho naráz jsem vnímala. Ucítila jsem nepříjemné horko po celém těle. Ruce se mi začaly potit a trochu třást a v uších pískat. Kolik lidí se asi tak nachází ve stejné situaci? Představovala jsem si, že se nacházím na úplně jiném místě. Že pobíhám po louce mezi různobarevnými květinami, které mají silně aromatickou vůni připomínající mateřídoušku. Trochu jsem se zklidnila, ale když jsem uslyšela klíč v zámku a sluch trhající nepříjemné vrzání a skřípání otevírajících se dveří, myslela jsem, že se zblázním. Tohle pětisekundové divadlo se mi zdálo jako jedna z nejdelších chvílí mého života.
„Vstávej!“ Zaslechla jsem zblízka nesympatický tvrdý hlas vycházející z úst ženy s červenými vlasy. Udělala jsem, jak řekla, stejně není na výběr a poslušně se docourala k ní. Možná si teď myslíte, že mám možnost utéct, ale opak je pravdou. Je to tu jako v labyrintu, v kterém je skoro abnormální se vyznat. Nejsem ani dost silná na to, abych porazila všechny stráže. Vlastně ani neznám důvod, proč tu jsem. Nemám žádné zvláštní schopnosti a ovládám pouze taijutsu a miluju zbraně. Samozřejmě nejsem žádný slabý ninja, ale kekkei genkai nebo zvláštní techniky či techniky s iluzemi neovládám.
Žena s červenými vlasy mě vedla spletitými chodbami se stále stejnou pískovou barvou s různými absurdními reliéfy, které zdobily jinak obyčejnou a fádní zeď. Je zvláštní, že tak hezká skrýš slouží k tak nehezkým věcem.
Žena otevřela gigantické dveře vedoucí do síně bolesti.
„Vítám tě zde.“ Spustil nechutný a slizký hlas hadího muže s neskrývaným potěšením. Někoho mně tak nechutného a odporného jsem ještě nepoznala.
Místo odpovědi jsem pouze kývla hlavou. Na odpověď jsem se nezmohla. Měla jsem tak vysušené rty a sucho v krku, že mi to ani za tu námahu nastálo.
„Měl bych tě potrestat za tvůj nepovedený útěk.“ Zastavil se mi dech a zorničky v oku se mi rozšířily strachem. Bylo hodně pravděpodobné, že tohle řekne, ale stále jsem doufala, že ne.
Opět jsem kývla.
„Nepotřebuješ se napít?“ Optal se opět tím svým degutantním hlasem. Na odpověď nečekal a podal mi sklenici s nějakou tekutinou. Přijala jsem jí, protože jsem byla už skoro dva dny bez pití.
Přiložila jsem si sklenici ke rtům a udělala jsem první lok. Chuť byla mírně nasládlá, ale i s podtónem nahořklosti, přesto mi přišla celkem lahodná. Konečně jsem zahnala ten nepříjemný pocit v hrdle, který mi připomínal Savanu v období sucha. Sklenici jsem mu vrátila.

„Tak, co bych s tebou měl udělat?“ Povídal spíš k sobě samému. Mezitím, co jsem čekala na jeho ortel, tak se procházel sem a tam. Jeho kroky ve mně vytvářely nepříjemně ominózní pocity a myšlenky, které se nedaly zahnat a víc a víc utvářely hrůzostrašné obrazce. Každý se stůj co stůj držel v mé mysli a zaujímal své místo. Hadí muž začal své kroky zrychlovat. Sklopila jsem hlavu a zrak zarývala do země. Všechny myšlenky se na jednu sekundu vzdali svého místa a pak se najednou smíchaly do sebe. Mé myšlenky obsahovaly nejhorší mučící prostředky, které by hadí posel smrti mohl použít.

Přistoupil až ke mně. Přišlo mi, že mi to dělá schválně. Že mě chce nechat k smrti umučit čekáním na jeho pravděpodobně barbarský a drastický rozsudek. Svým nechutně dlouhým prstem mi podzvedl hlavu a zaujatě se na mě zahleděl. Byl to příšerně nepříjemný pohled, kterým jakoby mi četl myšlenky. Mírně se pousmál.
„Už jsem se rozhodl.“ Naschvál se odmlčel, abych byla ještě více nervózní a vyděšená.
„No tak dobře, už to nebudu déle protahovat. Neudělím ti žádný trest, protože možnost útěku byla pouze zkouška. Zkouška, která měla dokázat, jestli si pro mě dosti užitečná nebo ne. Ostatní, kteří se o útěk nepokusili, byli bez prodlení zabiti!“ Pronesl lhostejným necitelným hlasem.

Jestli jsi pro mě dosti užitečná – to zní, jako kdyby kdo ví, co chystal. Nechápu, k čemu bych mu mohla být užitečná. Za prvé mě chytili, zadruhé, jak už jsem se zmiňovala, nemám kekkei genkai. Jediné, v čem jsem dobrá a užitečná je boj z blízka a se zbraněmi.
„Ještě je zde jeden důvod, proč tě nechám žít a kvůli kterému jsem zabil desítky… tamtoho.“ Procitl jeho trochu perverzní však i znuděný hlas do mrtvého ticha, které se zde po minutu rozléhalo a kreslilo do vzduchu symboly napětí. Na jeho oslovení lidí jsem nereagovala, dalo by se i říci, že jsem na to byla zvyklá, což nebyla, ale z jeho úst to nevyznělo atypicky.

„Jaký?“ Bylo to poprvé, co jsem za tuhle chvíli, připomínající hodiny promluvila. Můj hlas už nezněl svěže a plný energie. Trochu jsem chraptěla, ale přesto jsem v tom svůj hlas rozpoznala.
„Hodně z ostatních, kteří zde byli a také se předtím pokusili o útěk prosilo o smilování se. Jejich pětominutovej monolog, kterej tu vedli, byl nanejvýš otravný. Tohle není nic pro mě.“ Dokončil větu, jako by byl zločin chtít žít. Do jeho nepředvídatelného pochodu myšlenek jsem ještě nebyla pozvána. Vůbec nedokážu určit, co je pro něj správné a co ne. Sice je pravda, že bych nebyla tak naivní. On není ten typ, co by se nad někým slitoval, ale zabíjet je hned nemusel. I když… i když je pravda, že na Onom světě se jim bude dařit lépe. Ale já nechci zemřít. Ne tady a ne už rozhodně jeho rukou. Pokusím se nevzdát, což je na tomto místě skoro nesplnitelný úkol.
„Můžeš jít, dneska tě ještě nechám odpočinout si z tvých zranění, pokusy by byly na nic.“ Otočil se ke svému „trůnu“ a odpochodoval k němu. Nesmírně se mi ulevilo, že budu dnes zproštěna toho trýznění.

„TenTen.“ Skoro zašeptal do vzduchu plného padajícího prachu při mém odchodu s tou červenovlasou paní.