Dech smrti 4

Už bylo pozdě večer a já se v promoklém oblečení snažila najít svůj byt.

„Hej ty!“ Zařval na mě někdo. Rychle jsem se otočila připravená k útoku.
„Co?“ Poznala jsem nějakého kluka z mé třídy.
„Počkej!“ Zakřičel a přiběhnul ke mně.
„Jak, že se jmenuješ?“
„Mitsuki. Ulari.“ Představila jsem se.
„Já jsem Kiba.“ Znuděně jsem se na něj podívala.
„Hledáš něco?“
„Jo. Byt.“ Zastyděla jsem se za svou neschopnost.
„Ehh…?“ Neskrýval překvapení.
„A jak se jmenuje ta ulice?“
„Je to na K.“
„To jsem všechny ulice. Konoha - Maki nebo Konoha - Sanuta…“
„ Je to Konoha-K…“
„Aha, tak pojď za mnou. Vím, co máš na mysli.“ Usmál se. Byl pěknej, to musím uznat. Vedl mě různými ulice. Pomalu jsem to tu začala poznávat.
„Tak. Je to tahle ulice, že jo?“ Vyřkl s obavami v hlase.
„Jo. Díky.“ Usmála jsem se na něj.
„Není za co. Hele, nechtěla bys někdy někam zajít? Mohli bychom někomu něco vyvést. Byla by sranda.“
„Tak jo.“ Souhlasila jsem nadšeně. Konečně budu moct započít nový život s kámošema. To mi tolik zvedlo náladu, že jsem měla náhle světle modré vlasy.

„Ehh…?“ Vylezlo z Kiby?
„Podle nálady se mi mění vlasy a oči.“ Řekla jsem pro objasnění.
„Jo tááák. A světle modrá barva je dobrá?“
„Nevím, ale asi jo.“
„Aha.“ Vypadlo z něj.
Ještě jsme se rozloučili a já zapadla do svého bytu. Dneska večer jsem neměla blbou náladu jako obvykle, ale prozpěvovala jsem si. Měla jsem kámoše. To se mi nestalo už sedm nebo osm let. Ale pak mě ta nálada zase přešla. Ještě nemám kámoše. Třeba to je nějaká uhozená sázka mezi klukama nebo něco takovýho. A v tuhle chvíli mi zase došlo, že mě nikdo nemá rád. Nikdo neocení mou existenci, nikdo si mě nevšímá, nikoho nezajímá, co dělám, nikomu nechybím, nikomu nemůžu věřit, nikomu se nemůžu svěřit, nikdo se o mně nestará, nikomu se po mě nestýská, nikomu na mě nezáleží, nikdo si mě neváží… Jsem sama. Asi je to můj osud (pozn. autora: to nemá nic společýho s Nejim). Nikdy nemám pocítit, jaké je to být šťastný. Doopravdy šťastný. S těmito myšlenkami jsem i usnula.

Opět jsem se probudila s blbou náladou. Ještě horší, než včera. Vlasy byly černé jako uhel a oči taky. To nebylo dobrý. Oblíkla jsem se do černých šatů s korzetem a vlasy nechala volně spadat k bokům.

Rychle jsem se nasnídala a upalovala do školy. Opět jsem přišla pozdě. Překvápko!!!

„Aaaa, kdopak se nám to uráčil přijít na hodinu?“ Řekl ironickým hlasem Kakashi-sensei.
„Já.“ Objasnila jsem mu situaci. Kakashi-senpai celej zčervenal a třída se začala pochechtávat. Opět jsem byla mimo obraz. Zahučela jsem do lavice vedle blonďáka a černovláska a šla dospat svou únavu. Asi jsem doopravdy usnula, protože se vedle mě ozvala rána a smích mích spolužáku.

„Co je?“ Naštvala jsem se, že mě někdo budí. Byla jsem líná zvednout hlavu a tak jsem pořád napůl spala.
„Jste ve škole vážená Mitsuki Ulari.“
„To by mě ani nenapadlo, že bych nebyla, páč co byste jinak dělal v mém bytě, že?“ Zívla jsem. Vím, byla to slabá poznámka, ale pořád jsem ještě spala.
„Mitsuki, tohle bylo už moc. 300 koleček kolem školy.“ Vykřikl na mě.
„Jo jo.“ Už jsem se dostatečně probudila a vstávala ze židle.
„Tady Sasuke ti to bude počítat.“
„Chudák.“ Ulítlo mi z pusy. Černovlásek se jen zašklebil a zabrblal něco ve smyslu, že je rád, že se tý otravný hodiny zbaví.

Řeknu vám, v šatech se běhá špatně. Vítr foukal a já držela šaty jako divá, aby mi nenadlítli. Černovlásek se zase šklebil tak, jak to umí jenom on a pokaždé, když jsem kolem něj proběhal rychlostí větru mi řekl, kolikátý kolečko běžím.

„Dva“

…

„Třicet“
Šaty lítali na všechny strany, ale já se nedala. Důstojně jsem je držela na všech nutných místech a elegantně jsem běžela, co mi nohy stačily.

„Sedmdesát.“

…

„Sto“
Vítr se zvedl, tož pro mne bylo špatné znamení.

„Sto šedesát osm.“
Dělala jsem, co jsem mohla, aby šaty neodkryly, co neměli. Myslím, že úspěšně.

„Ještě padesát koleček.“
Řeknu vám, byla to v těch šatech fuška, kdybych měla gatě, tak je to primitivní.

„Hotovo.“ Oddychla jsem si a panicky rovnala šaty na všech možných i nemožných místech.

„Máš listí ve vlasech.“ Konstatoval suše Černovlásek.
„Hmm… Asi bys mi ho nevyndal, co?“ Zeptala jsem se s psíma očima. Možná jsem „stroj bez emocí“, ale umím si vydobýt to, co chci i bez boje.
„Ne.“ Nebo to taky neumím. Povzdychla jsem si, předklonila se a začala máchat hlavou ze strany na stranu. Něco identifikovatelného i neidentifikovatelného mi vypadalo z hlavy. Pak jsem se zase narovnala a uhladila si vlasy.
„Lepší?“ Zoufala jsem.
„Jo, ale pořád tam něco je.“
„Listí?“
„Hmm…“
„To je jedno.“ Naštvala jsem se a odcupitala si to do třídy.
„Máš něco ve vlasech.“ Řekl mi Kakashi-sensei.
„A vyndáte mi to?“ Natáhl ruku a vyndal mi z vlasu JEDEN list. Si ze mě dělá pr*el. Jeden list? To mi to nemohl říct ten černovlasej k***t. Máš tam jeden list – to není tak těžký. Kvůli tomu tady po škole běhám s domněnkou, že vypadám jako exot, což je pěkně nepříjemné.
„Dík.“ Vyřkla jsem slovo, které ze všeho na světě nesnáším snad nejvíc. Ale přece jenom jsem slušně vychovaná, že?! (Jestli si myslíte, že ne, tak se máte na co těšit muahahahaha!!!).
Kydla jsem si to mezi ty dva a nasupeně si měřila černovláska. Podíval se na mě. Přimhouřila jsem oči a nasadila jsem jeden ze svých tisíce výrazů „Zabiju tě“. Černovlásek se trochu překvapeně zatvářil, ale pak zase nahodil ten svůj pohled říkajíc mně-je-všechno-jedno. Pohled jsem stočila k tabuli a snažila se poslouchat výklad učitele. Bezúspěšně. Opět jsem usla.

Ale pozor, tentokrát mě nebudil učitel, ale blonďák vedle mě do mě šťouchal tužkou a říkal něco ve smyslu: „Spíš? Spíš? Spíš? ...?“ Když už to opakoval asi po milionkráté, tak jsem se neudržela a jednu mu vlepila.

„Vypadám snad na to, že spím?“ Naštvala jsem se dnes už po tisícikráté.
„Už ne.“ Vykoktal roztomile blonďáček.
„No vidíš. A sorry, že jsem tě tak flákla.“ No fůůůj, dvakrát za den se omluvit? To je na mě už moc.
„V poho.“ Zacvrlikal překvapeně. Kakashi-sensei mi věnoval naštvaný pohled a něco si při tom zapisoval a pokračoval ve výkladu o … něčem.
Místo toho, abych poslouchala jsem sledovala okolí ze školního okna. Je strašně zajímavé pomýšlet na to, že někdo zrovna umírá ve strašlivých bolestech a vy se někde smějete se svými přáteli nebo, že se někdo nachází v boji, u kterého ví, že asi nemůže vyhrát a neví, co má dělat a vy se bez starostí procházíte po městě. Pořád na to myslím, je to zvláštní.
Z mých myšlenek mě vytrhl něčí hlas.

„Mitsuki? Jsi zde přítomna?“ Optal se Kakashi-sensei.
„Ne!“
„Ale já tě vidím!!!!“ Vyděsil se blonďáček.
„Nepovídej.“ Nasadila jsem výsměšný úsměv. Černovlásek vedle mě se pousmál, což u dívek vyvolalo "neočekávané" reakce.
„AAA Sasuke-kun se na mě usmáááál.“
„Ne, na mě se usmál!“
„Ne na mě!!!!“ Apod… Protože mě to strašně vytáčelo (jsem cholerická ), tak jsem myslela, že je na místě zabiju, ale jak už jsem řekla, moje předsevzetí je, že nikoho nebudu jen tak zabíjet.
„Buďte zticha!“ Řekla jsem polohlasně vražedným hlasem, který používám na své oběti. Nebezpečně jsem se usmála, až se mi zablýsklo hrůzostrašně v oku. Všichni se stáhli a něco si šuškali. Spokojeně jsem si položila hlavu na lavici.
„Díky.“ Slyšela jsem těsně u svého ucha zašeptat něčí hlas. Stočila jsem pohled za hlasem a uviděla (chvíle napětí) Černovláska. Byla jsem asi tak centimetr od jeho ksichtu. Ha a máš to Růžovovlásko.
„Není za co, to nebylo kvůli tobě.“ Řekla jsem už vyrovnaným hlasem. Černovlásek se zatvářil… no tvářil se vlastně pořád stejně až na to, že se mírně pousmál, což bylo divný, protože jsem u holek zaslechla, že se nikdy nesměje a u mě se směje už po druhý.