Ameno 14

Arnika

„Mám to!“
„Co?“
„Tady to je. Směs z téhle rostliny, mízy z jasanu a trochu křenu vyvolává horečku a absolutní neschopnost navázání krevních destiček na stěnu buňky. Krevní destičky to zabíjí.“
„A víš jak udělat protijed?“
„Jistou představu mám, ale k tomu potřebuji TU rostlinu…“
„V čem je problém.“ Shikamaru doufá, že žádný není.
„Ta kytka se jmenuje Arnika, říká ti to něco?
„Ne.“
„A to je ten problém. Nikdo jí nikdy neviděl.“
„Co? Ale jak je možný, že někdo tuhle směs udělal?“
„Existuje legenda, kterou zná jen málo lidí, o loutkářích a honbou za tou květinou.“
„A ty si myslíš, že je ta legenda pravdivá?“
„Nic jiného momentálně nemáme. Jiný, a hlavně přesný, popis místa výskytu nemáme.“
„Takže honba za něčím, co leží někde. To zní dobře.“ Shikamara opustila naděje na vyléčení Temari.
„No, povím ti tu legendu, a pak se uvidí. Je tam velmi dobrý popis krajiny, třeba ti to něco řekne.

V časech minulých a možná ještě minulejších žila slavná loutkářka Himetsu. Její život byl jedno velké tajemství spletené z tisíce dalších. Jedním, takovým největším, byla květina Arnika, kterou nosila ve vlasech. Kdekoliv prošla, byla cítit slastná vůně medu a máty.
Jednoho dne Himetsu navštívila kraj pro ni cizí. Samá zeleň, zvěř si pobíhala kde se jí zlíbilo a hlavně, byla volná a nestrachovala se, že je zastihne písečná bouře, nemuseli se mít tolik na pozoru. Líbilo se jí tu a tak se na tom místě usadila. Postavila si malý domek u břehu jezírka. To jezírko, ač bylo obklopeno lesem ze všech stran, vždy bylo čisté. Voda odrážela vše kolem sebe a vytvářela jedno obrovské zrcadlo. Himetsu ráda pozorovala, když zapadalo Slunce a voda odrážela tu širokou škálu barev od červené.
Jiný loutkář se dozvěděl o květině Arnika a chtěl ji získat pro sebe. Věděl, že mu ji Himatsu nedá. Věděl, že je nejlepší ze všech loutkářů. Věděl, že udělá cokoliv, aby tu květinu získal.
Sehnal všechny loutkáře, které znal, aby se s ním pustili proti Himetsu a získali onu květinu. „Odměna vás nemine.“ říkal, ale v duchu byl připraven na to, že je všechny pozabíjí, jen co květinu získá.
A tak se stalo, že proti krásné, mladé a talentované Himetsu stálo sedm loutkářů. Její ráj, u jezírka s křišťálovou vodou, mezi stromy mohutnými, silnými a starými, před její malou chatkou a při jejím oblíbeném západu Slunce, se změnil v krvavou bitkou. Několik desítek stromů bylo bitvou zničeno, voda se zbarvila do ruda. Statečná Himetsu se květiny nechtěla vzdát a tak skočila do ohně, který zrovna požíral její chatku. Když oheň dohořel, na zemi leželi dva uhlíky, nic víc, nic míň. Kolem leželo pět mrtvol. Další mrtvola přibyla, když se strůjce spiknutí zbavil posledního člověka, který by mu mohl ublížit. Den na to zemřel na vykrvácení.
Od té doby na tomto kouzelném místě příroda nežije. Stromy tu jsou polámané, bez života. Čistá zeleň se tu nikdy neobjevila. V jezírku už není vidět na dno, voda je zelená a zakalená. Ryby, co tam tehdy žili, poumírali a nové se nenarodili. Jen jedno místo se jakoby vymyká obrazu umírající přírody. Na místě, kde kdysi stála chatka, je malý kousek čisté zeleně a tam dodnes roste, a občas vykvete, květina Arnika. Ta, když je poprošena a utržena z lásky, je čarovná a všemocná.“

„Hezký příběh. Nějakou představu o tom, jak to místo vypadá mám, ale nejsem si jistý. Je pravda, že mi to připomíná místo, kde jsem jako malý kluk byl.“ Shikamaru se hluboce zamyslel, jestli si nevzpomene na nějaký detail.
„Nevadí, ale pro jistotu to místo skus najít. Šel bych s tebou, ale asi mě nepustí. Takže budeš muset jít sám.“
„Ale, já mám představu, že to místo je v Ohňové zemi, ale přesněji netuším.“
„Budeš muset hledat, a to rychle.“ Shikamaru se zamračil, tento plán se mu nelíbil, ale věděl, e to musí udělat, že má Kankurou pravdu. Tohle je jejich možná poslední naděje.
„Jdu se zabalit.“

„Jsi si jistý, že nechceš s sebou nějaké ninji?“ Gaara se už nejméně po páté ptal Shikamara.
„Ne, děkuji, opravdu ne. Kankurou má pravdu, že to musím zvládnout sám.“
„Tak hodně štěstí, ale stále nemůžu uvěřit, že jdeš hledat rostlinu podle legendy.“
„To jsme dva.“ Shikamaru hodil poslední věcičku do batohu a vydal se k branám Suny. Gaara šel s ním. Na cestě potkali Naruta, tedy, mysleli si, že je to Naruto, než se před nimi nerozplynul v obláček kouře.
„Co zase Jirayovi provedl, že před ním utíká.“ Prohodil Gaara.
„Jo, tak se tu mějte. A pozdravuj všechny známé.“
„Držím palce, ať si brzy zpátky.“ Gaara poplácal Shikamara po rameni. Ten se otočil a vykročil vstříc květině Arnice.