Dech smrti 3

První hodina byla nudná. Všechno jsem už znala.

Druhá hodina byla taky nudná. Všechno už jsem věděla.

Třetí hodina byla taky nudná. Všechno jsem už viděla.

Čtvrtá hodina byla taky nudná. Všechno jsem už slyšela.

Za celý čtyři hodiny se mě nikdo ještě neodvážil oslovit. Blonďák se už snažil, ale vždycky ho napomenul učitel za vyrušování.
Konečně přišla pátá hodina.

1. Boje
2. Rozřazování do týmů.
3. … (za třetí už není)

Barva vlasů se mi hned změnila na hnědo - červenou.

Svázala jsem si vlasy do dvou culíků, aby mi nepřekáželi. Sukně byla trochu problém, ale snad se nestane nic trapného.
Losovali jsme si. Můj první soupeř byla nějaká Sakura. Vůbec jsem neměla ponětí, kdo to je.
„Mám Sakuru, kdo je to?“ Všichni by mě pohledem zabili na místě, kdyby to šlo.
Růžovovláska vystoupila z řady.
„To jsem já.“ Vykvikla. Oproti stydlivému a bojácnému hlasu jí z očí sršely plameny.
„No, tak to je fakt super.“ Povzdychla jsem si ironicky. Nějaký kluk se vedle mě pozasmál (pokud to slovo existuje).
„Co je tady k smíchu?!!!“ Vyjela jsem na něj. Všichni z dohledu se vypařili neznámo kam kromě holek.
S pošklebkem se na mě otočil… černovlásek. Ještě lepší.
„Asi máš blbou náladu, co?!“ Odpověděl na nevyřčenou otázku.
„Nepovídej, na to bych nepřišla.“ Osupila jsem se. Mezi naším dlouhým rozhovorem proběhla bitka. Ne, že by se tomu tak dalo říct. Ale senseové to tak nazvali. Blonďák, který se mnou seděl v lavici, prohrál proti nějakému podivínovi s brouky na všech možných i nemožných místech.
Teď jsem na řadu nastoupila já s tou barbie.
„Můžete začít!“ Zařval Kakashi-sensei.
Růžovovláska zaútočila. Všem jejím ránám jsem se bez problému vyhnula. Asi jí naštvalo, že neútočím a jen se vyhýbám (jak nejelegantněji zvládnu).
„Shanarooo ty čůzo.“ Vykřikla a flákla pěstí do země. Uskočila jsem na bezpečné místo, a protože mě to už nebavilo, rozhodla jsem se také zaútočit. Složila jsem pečetě rychlostí blesku. Vylítlo ze mě černé kvítí, které naštvanou růžovovlásku obalovalo. Stačilo říct dvě slova a byla by mrtvá. Jak jsem je chtěla říct. Padla jsem do euforie.
„Kyt_“ Někdo mě přerušil.
„Stop!“ Vykvikl Kakashi-sensei. Rychle jsem se vzpamatovala a pustila růžovovlásku na zem.
„Sorry.“ Omluvila jsem se za to, že jsem jí málem zabila. Pokud jí to došlo. Odkráčela jsem si to spokojeně mezi ostatní patnáctiletý puberťáky, kteří se ode mě snažili co nejvíce vzdálit. Teda jen holky, klukům z huby odpadávaly sliny.
„Mitsuki-chan, to bylo úžasné, ty jsi nejlepší kunoichi na světě, byla jsi príma…“ A ještě tisíce takových žvástů vypustili, než jim došlo, že je neposlouchám. Posadila jsem se na cihlovou zeď a prohlížela si okolí.
Nezabývala jsem se botkami a snažila jsem se na nic nemyslet. Šlo to těžko, protože jsem myslela na to, abych na nic nemyslela.
„Konec. Všichni zpátky do učeben.“ Zaregistrovala jsem slova senseje. Seskočila jsem ze zdi a vydala se zpátky do třídy. Do týmů se prý bude rozdělovat až zítra.
Rychlostí zdrhajících ninjů od Orochimara jsem i já vyletěla ze třídy. A když říkám vyletěla, tak vyletěla. Zapadla jsem do svého útulného bytu a pozorovala jsem z okna, jak malé děti pokřikují a pobíhají. Nesnáším děti. Jsou otravný a ani se neumí sami najíst a to nemluvím ani o tom, že si nedokážou dojít sami na záchod. Já to jako malá uměla už v půl roce. Uměla jsem už i chodit a běhat, ale uvědomuju si, že jsem musela být taky strašně otravná. Lépe řečeno, to vím, je to jeden z důvodů proč nikdy nebudu mít děti.
Už se stmívalo a nadešel čas se projít po městě. Sice pršelo, ale to nemělnilo situaci. Vlasy jsem teď měla fialové. Nikdy nevím, podle čeho se mi vlasy zbarvují a jaký pocit se ve mně mění. Nikdy jsem na to nepřišla. Procházela jsem ulicemi, i když jsem věděla, že nevím, kde už zase jsem. Jedinou cestu, kterou si pamatuju je do školy a to pouze od mého bytu.