Dech smrti 2

„Jestli ti jde zase o toho Satsukeho nebo Sasumeho nebo co, tak já radši jdu. Nebudu tu s tebou ztrácet čas. Jsi otravná.“ Náhodou jsem byla milá, oproti tomu, jaká jsem normálně. Otočila jsem se a štrádovala jsem si to někam pro mě do neznáma. Slyšela jsem, že po mě jde zase házet těma svýma směšnýma kunajema,ale byla jsem už líná uhnout. Zabodlo se jich do mě asi deset. Bolest jsem nevnímala. Kvůli tvrdým tréninkům jsem na tohle byla zvyklá. Všichni se na mě dívali fakt divně a černovlásek si mě měřil zaujatým, ale i odtažitým pohledem.

Lidi mi ustupovali z cesty. Osobně bych radši kdyby mi zavolali doktorku, (ne, že bych ji potřebovala)ale to je přece jenom více ohleduplné.

Budova Hokage ne a ne objevit se. Teda upřímně, nejsem si ani jistá jak vypadá, což je problém. Asi tak po dalších dvou hodinách hledání s kunajema v zádech (byla jsem líná si je vyndat) jsem to našla. Opatrně jsem zaklepala na dveře, které byly označené Hokage: Tsunade-sama.

„Vstupte.“ Ozvalo se. Pomalu jsem otevřela dveře a vešla.
„Brej den. No, já jsem cizinka ze země Vodopádů. Chtěla jsem se zeptat, jestli bych tu mohla zůstat a ubytovat se.“
„Aaaa, ty jsi Ulari Mitsuki? Co ti to tak dlouho trvalo? Strážní ninjové u brány ti mě nahlašovali už před třemi hodinami.“
„Nemohla jsem to najít.“ Obořila jsem se.
„Tak ses měla zeptat.“
„Hmm.“ Vycucla jsem se.
„Ubytování ti dovolím, ale jelikož jsi ninja, tak je tvou povinností navštěvovat akademii, první maturita na ninju se dělala ve dvanácti a v akademii zlepšuješ své znalosti a schopnosti apod… Ubytování ti obstarám prozatím zadarmo, ale postupem času, jak se tu budeš ubydlovat je budeš muset začít platit. Jasné?!“ Vybafla na mě a podávala mi nějaké papíry a mapku, pravděpodobně Konohy.

O PÁR HODIN POZDĚJI:
Pozor NAŠLA svůj byt. Můj orientační smysl není zrovna na nejvyšší úrovni, ale to už jste asi poznali. Už bylo něco kolem desáté večer, a tak jsem ulehla do peřin. Opět, tak jako každý večer jsem začala vzpomínat na svou pochmurnou minulost. Začaly mi stékat slzy. Nesnášela jsem to. Cítila jsem se tak bezmocná, samostatná (což jsem v postatě byla) a slabá. Rychle jsem si je setřela rukou a vypnula myšlení, což šlo blbě. V mysli se mi ukazovali obrázky ještě mojí živé rodiny. Opět na mě padla deprese. Je to, jako když se podíváte na horor a pak se večer v posteli bojíte (to není můj případ) a nechcete myslet na ty nejnechutnější chvíle, ale stejně se vám pořád objevují v mysli. Hrůza. Zavřela jsem oči a nakonec usnula.

Ráno jsem se probudila s mizernou náladou, proto měli moje vlasy černou barvu. Navlékla jsem na sebe oblečení, upravila si vlasy a nanesla si řasenku a lesk na rty. Vyazila jsem do školy s hodinovým předstihem, protože jsem neměla ponětí, kde je.

Školu jsem našla za neuvěřitelnou půl hodinu. Čekat jsem nemusela, protože mi trvalo ještě půl hodiny najít třídu, takže jsem na hodinu dokonce přišla pozdě. Ne, že by mě to zajímalo.
Bez zaťukání jsem vpadla do třídy rychlostí blesku.
„Brý den.“ Povzdychla jsem si. Slušné chování si rovnou můžou strčit do pr***e.
„Ty si ta nová?“ Zeptal se mě nějakej chlápek s třičtvrtě obličejem zakrytým a bílýma vlasama.
„Postřeh!“ Rýpla jsem si.
„Na začátek ti musím něco říct. Nemám tě rád.“ Konstatoval.
„S tím se smířím.“ Podotkla jsem jedovatě a nasadila znuděný výraz. Ostatní ve třídě se začali pochechtávat.
„Tak se nám představ.“ Rezignoval.
„Jsem Ulari Mitsuki. Je opravdu hooodně věcí, které ráda nemám a je jen málo věcí, které ráda mám.“ Představila jsem se.
„Máš nějaký cíl?“
„JO.“
„Jaký?“ Optal se bělovlasák.
„Tajný.“ Štěkla jsem na něj dotčeně.
„Aha. Tak si běž sednout.“
„A jak se jmenujete vy? By mě docela zajímalo.“
„Kakashi. Pro tebe Kakashi-sensei.“ Kývla jsem hlavou.
„Ehh…kam si mám sednout?“ Zajímalo mě.
„Vedle Sasukeho a Naruta?“
„Ehh…?“ Konstatovala jsem s otazníčkama v očích.
„Vedle mě mě mě mě mě mě mě mě mě mě …..“ Začal tam poskakovat nějakej hyperaktivní blonďák.
Docupitala jsem si to k němu a sedla si mezi černovláska a blonďáka. Jména jsem už zapoměla.