Mimo realitu: 4. Setkání starých přátel

„Ještě krok a jsi o hlavu kratší.“ Ozval se ženský výhružný hlas.
Před nimi stála dívka. Vypadala neuvěřitelně mladě. Měla dlouhé mírně vlnité vlasy a tmavé šaty. Obličej vypadal jako kamenná maska. Neprozrazoval žádné emoce.
Důležitější, ale bylo, že měla kuš a mířila s ní na Naruta.

„Co tady chcete?“
To není zrovna milé přivítání.
Dívka stála poměrně sebevědomě, ale kuš se nepatrně chvěla. Buď má strach, nebo s ní neumí zacházet. Nebo obojí. A všechno hrálo ve prospěch jim.
Pomalejším, ale zároveň sebejistým krokem se postavil před Naruta.
„Z této oblasti přilétá holubí pošta. My jsme přišli pro odesilatele.“ Odpověděl Kakashi.
Ne, že by kuš byla nějak nebezpečná, věděl, že všichni z jeho týmu, by ji byly schopní zneškodnit nebo se střelám vyhnout, ale…
Dopadlo na něj bílé světlo měsíce. Jeho tým zůstal skrytý v lese. Udělal krok dopředu. Nevystřelila. Zatím. Teď už chvění kuše bylo jasně vidět. Měla kamennou tvář, ale… V očích měla děs. Ne, že by nechtěla vystřelit.
Ona to nadokáže.
Udělal další krok. Prst na spoušti se jí zacukal.
Příliš pozdě.

To jediné, co jsem stihla, bylo popadnout tu starou rezivou kuš. Nemůžou, jsem jen tak vpadnout! Tohle je soukromý pozemek! Snažila jsem se jen trošku vyjednávat.
Fajn, tak to nebylo vyjednávání, ale jen sběr informací, no. Se zbraní.(No a co? Oni taky nosí zbraně!)
Jeden z nich se postavil před toho kluka.
Udělal krok.
Vystoupil tak ze stínů stromů. Tvář mu halila maska a tak se nedal přesně určit jeho věk. Ale vypadal starší než zbytek jeho týmu.
Udělal další krok.
Správně bych ho měla zastřelit.
Pohlédla jsem mu do očí.
A ruce se mi roztřásli.
„Copak je správné jen tak zabít člověka?“ zeptala jsem se tehdy.
„Víš, to je hrozně složité.“ Odpověděl.
„Ale není to správné,“dodal„protože každý člověk má před sebou životní úkol, který musí splnit, víš?“
„A když ho splní, tak může zemřít?“
„To záleží jenom na něm. Ale já bych nemohl dobrovolně odejít.“
„Ale proč? Copak ty jsi svůj úkol už splnil?“ Neřekla jsem to nahlas, ale strašně moc jsem se bála, že nás opustí.
Nejspíš si toho všiml. Pevně mě objal.
„Nikdy bych dobrovolně neopustil svoji rodinu, natož moji malou princeznu. Vždycky tu budu pro tebe.“Řekl a konejšivě mě hladil po vlasech.
A já tomu uvěřila.
Před očima se mi mihla vzpomínka. Byla zasunutá hluboko pod ostatníma vzpomínkami. Chtěla jsem ji zapomenout. Ale ona se vrátila, s neuvěřitelnou silou, ze které se podlamují kolena.
To ty oči… Jsou tolik podobné…
Další krok.
Když nezabiješ, zabijí oni tebe!“
Vykřikla další vzpomínka. Vzpomínka na mého kamaráda od komediantů. To on mě naučil se umět o sebe postarat.
Zmáčkla jsem spoušť.

Střela zasáhla muže do hrudi.
Téměř vzápětí jsem ucítila pod krkem kunai.
Moje myšlenky v tu chvíli vypadaly asi takto: Cožeto?...
Pak mi to došlo.
Střela se zapíchla do špalku dřeva. To bylo Kawarimi no Jutsu.
Já jsem… asi nalítla… Sakra!

„Tomuhle se asi říká patová situace.“ Ozval se pobavený ženský hlas.
Tentokrát to byl Kakashi, kdo ztuhl na místě. Do zad se mu zarývala kovová tyč. A ačkoli tohle nebyla nijak nebezpečná zbraň, nechtěl by s ní dostat po hlavě.
„Tak co půjdem si navzájem po krku nebo to zkusíme vyřešit jako rozumní lidé?“ zeptala se.
Naoko…
…je velmi… zajímavá osoba…
Nikdy vlastně nepochopil jak je schopná chodit tak neuvěřitelně tiše. A nejspíš má pravdu. Tohle je patová situace.
„Vůbec jste se nezměnila Naoko- senpai…“

Dohoda zněla takto.
Ráno vyrazí tým s Akirou do Konohy. Samozřejmě až potom co se rozloučí s rodinou. V Konoze zůstane devět měsíců. Pak se může Akira bez problémů vrátit. Pokud to Tsunade- sama nařídí, bude spolupracovat s týmem, ale pokud možno, tak ne na příliš nebezpečných misích. Konec konců nemá jejich výcvik. Pokud se vesnici nebude hodit její schopnost, má Akira právo se vrátit domů.
Dohodli se u malého ohně, který Akira zapálila. Po většinu času se dohadovali jen Kakashi a bábi. Akira zůstávala stranou. Řekla, že nechá bábi, ať se dohodne s týmem ona. Taky odmítla vysvětlit, jak věděla o tom co se dělo. Nakonec se vysvětlování ujala bábi. Poslouchali s neuvěřitelným úžasem ve tváři.
Akira vypadala netčeně. Jako by se jí to vůbec netýkalo. Ale bábi věděla, že je ni naštvaná.
A možná, že má proč, pomyslela si bábi.
To já ji vyprávěla ty příběhy, já ji podporovala v dopisech, to já… A teď ponese důsledky toho všeho sama. A nejen toho… Je tu i jiná věc, díky které mám vrásky…
Ale co.
Akira si poradila i v jiných situacích a ty nadcházející určitě zvládne přehledem…
A to mi připomíná… jednu věc…

Opatrně. Hlavně tiše.
Na zádech jsem měla batoh s několika málo věcmi a v ruce malou svíčku. Rukou jsem clonila její už tak matné světlo.
Přece o mně nebudou jednat jako o pytli brambor! Pomáhat Tsunade? To těžko.
Prostě zmizím.
V tomhle jsem přece přeborník, ne?
Na nějaký čas nebudu nikomu chodit na oči. Zamést za sebou stopy pak není žádný problém. Počkám až všechen ten humbuk kolem utichne a pak… A co pak? Hmm, co asi uděláš pak, co? Vrátíš se zase zpátky k bábi a budeš dělat jakože se nic nestalo?!
V hlavě se mi ozval ten tichý nepříjemný hlásek, jemuž většina lidí říká svědomí.
Utíkáš jen sama před sebou!“
Csss… Jako bych tohle nevěděla!
Alespoň jednou, jedinkrát zkus přijmout svůj osud. Devět měsíců přece není tak strašné!
Sklapni.
Bábi ti přece už jednou pomohla. Umožnila ti začít s novým štítem. Postavila tě na nohy. Tenkrát. Co tě vede k tomu, že ti pomůže znovu? Zvlášť po tom, co teď chystáš udělat.
Mlč!
Zastavila jsem se.
Akira sfoukla svíčku. Otevřela dveře a vyběhla ven. Opatrně se proplížila kolem ninjů a utekla dolů, směrem k vesnici. Tam se zavrtala do kupy slámy, kterou vzápětí odvezli pryč.
Nikdo její odchod neviděl.
Rok strávila hledáním cirkusu. Ale nakonec zjistila, že zkrachoval.
Nastala zima. Snažila se najít si práci a střechu nad hlavou. Když se jí to nepodařilo, vrátila se. Její rodina se odstěhovala, obyvatelé vesnice ji nepoznávali. Snažila se dostat nahoru k bábi.
Cesta, ale byla zavátá a ona to k smrti unavená vzdala v polovině cesty. Padla na zem a vzápětí na ni napadl další studený sníh. Aby ji někdo našel, musela by mít štěstí. A toho se ona vzdala už dávno.
Zemřela.
Před očima proběhl neuvěřitelný příběh.
Tohle přece nechci.
Právě jsem se rozhodla.
Nebudu utíkat před osudem. Tentokrát už ne.
Abych se přiznala tak mi ze srdce spadl obří kámen… Nevšimla jsem si stínu, který mě pozoroval ode dveří. Zhasla jsem svíčku a šla spát.

Ráno, když jsem vyšla ven, okamžitě jsem uviděla jejich budovu. Jeden z nich ovládal živel dřeva a postavil jim budovu ze dřeva ve, které přespali.
Což jsem tak úplně nepochopila, protože jediný kdo kdy tenhle živel ovládal, byl, podle bábi, pouze první Hokage. A co já vím, tak jiný tenhle živel už ovládnout nedokázal.
Divný.
Pak jsem mrkla na oblohu. Sklon slunce napovídal, že je nějako kolem sedmé. Nejvyšší čas vyrazit dolů do vesnice.
Rozloučit se.
To zní dost depresivně, co?

Otevřela jsem dveře.
Bráchův pokojík byl víceméně veliký. Vešla se tam postel, knihovnička a menší starý gauč. Záclona byla zadělená a v pokoji bylo zlatavé šero.
Brácha seděl na gauči a prohlížel si nějakou obrázkovou knížku.
Já a bratr jsme si docela dost podobní, ale v mnoha věcech se lišíme…
Můj bratr je celkem vysoký a docela hezký. Má odrostlejší tmavě hnědé vlasy a oči v barvě nebes. A navzdory snaze mojí matky ho vykrmit je až nezdravě hubený.
Takže v tomhle jsme si docela podobní…
Ale jeho názory a nápady jsou tak… odlišné od těch mých. Kdybych řekla, že vidím skleničku poloprázdnou, on by odporoval, že je poloplná.
On je optimista a já jsem pesimista… Ale pořád jsme sourozenci. To se nikdy nezmění.
Obrátil další list knížky. S tím bych problém neměla. Ale ta knížka…
Držel ji vzhůru nohama.
Když jsem vešla, na chvíli se na mě kouknul. Pak se znovu věnoval knížce. Přešla jsem k závěsu.
„Zkazíš si oči, když budeš číst potmě.“ Řekla jsem tiše a závěs opatrně odhrnula.
Zářivé denní světlo vklouzlo do pokoje. Zamrkal, jak ho světlo oslepilo. Sedla jsem ji vedle něj na gauč. Ozvalo se zoufalé zaúpění, jak se stařičký gauč snažil vyrovnat s váhou někoho dalšího. Mockrát už mě napadlo, jak dlouho bude trvat, než se kompletně rozpadne.
Snažila jsem se to nevnímat.
Nastalo ticho.
„Včera mi daly další léky.“ Ozval se.
Další léky. Copak jich už nemá dost?
„Tu knížku držíš obráceně.“ Řekla jsem a pokusila jsem se ji obrátit.
„Přišla jsi mě komandovat?“ zeptal se tiše, ale ne nijak zle.
„Já vím, že ji mám špatně. To je naschvál.“
„Proč?“ Něco mi unikalo.
„Aby ses měla proč ptát.“ Řekl a zazubil se svým školáckým úsměvem. Pokusila jsem se pousmát. Ale prokoukl to.
Zamračil se.
„Jindy by tě tohle rozesmálo. Děje se něco?“zeptal se.
„Pamatuješ, co jsem ti vyprávěla včera?“
Přikývl.
Nervózně jsem se pousmála. Teď přijde to, čeho se nejvíc bojím.
„Stalo se to.“
Podíval se na mě nechápavě. A já věděla, že mi nerozumí.
Všechno jsem mu znovu převyprávěla.
„Takže… ty teď budeš pracovat pro Hokage?“ zeptal se.
Sklonila jsem hlavu.
„Bojím se.“ Nepřiznávalo se mi to lehko. V posledních letech jsem to byla já, kdo platil za starší. Vykulil oči.
„Proč?“ Zeptal se nevině.
„Mám strach, že se ztratím… Jako ty.“ Přiznala jsem tiše. Dal mi ruku na rameno a zadíval se mi do obličeje.
„Ty máš silnou vůli… Neztratíš se.“ Řekl tiše.
„Jak to můžeš vědět.“
Prstem mi nadzvedl hlavu.
„Zkus mi věřit.“
Zkus mi věřit. Tak jednoduchá věta. A já bych tak moc chtěla věřit… Tak moc bych ti chtěla říct, jaký mám strach… Ale nemůžu tě tím zatěžovat, ne ty časy kdy ses staral ty o mě, pominuli a my si prohodili role. Teď se starám já zas o tebe a tak ti nebudu přidávat starosti, beztak jich máš až nad hlavu…
„Díky Nikky. Ale už… už asi budu muset jít Nikky- oneechan.“ Řekla jsem a on s úsměvem přikývnul. Zvedla jsem se a došla ke dveřím.
„Akiro?“
Pootočila jsem se.
„Ano?“
„Včera za mnou byl táta. Říkal, že je škoda, že tě nezastihnul a mám tě pozdravovat.“
Tak proto ty léky.
„Díky, že jsi mi to řekl… Taky ho pozdravuju, jo?“
„Jo, jasně. Neboj, všechno vyřídím.“ Řekl s úsměvem a díval se zasněně do stropu.
Můj otec zemřel před osmi lety.

Zavřela jsem za sebou dveře.
I rozloučení s máti bolelo.
Ale zároveň v něm byla i jistá naděje.
„Je škoda, že odcházíš.“ Řekla tiše.
Zrovna teď, když jsme si konečně začali rozumět. To už, ale neřekla.
„A protože máš narozeniny...“ Podala mi malý balíček. S mírným zaujetím jsem ho rozbalila.
Byla v něm tyč.
Čekala jsem cokoliv… jen ne tohle. Dokonce i růžový pudl by mě tak nepřekvapil, jako tohle.
„Eeeh… to je docela… hezké.“ Co jsem jí na to asi měla říct?
Matka se na mě dívala s pobaveným úsměvem ve tváři.
„Ty asi vůbec netušíš k čemu to je, že? Její upřímnost mi vyrazila dech.
„Ja… jak jsi to poznala?“ Vykoktala jsem mírně zděšeně.
„Intuice.“ Řekla s úsměvem. „Tipneš si alespoň k čemu to je?“
„Je to jen tyč. “ Odpověděla jsem nechápavě.
Pak jsem se, ale podívala lépe.
Ta tyč byla vyrobená z kovu. Zvedla jsem ji. Byla dlouhá asi dvacet pět centimetrů a byla docela tlustá.
Lehce jsem ji zmáčkla a vzápětí mi došla spousta věcí. Například, proč je ta tyč tak tlustá a proč jsem ji vůbec dostala.
Ve chvíli kdy jsem zmáčkla, se tyč rozbalila ( Jiné slovo mě nenapadá. )Z obou konců vyjely části tyče, které předtím byly schované.
Teď byla tyč dlouhá asi jako malé kopí.
„Ta tyč, jak ty říkáš, se nazývá Artemis.“řekla tiše máti.
Byla to zbraň.
Abych se měla čím bránit.
Když jsem nad tím tak přemýšlela, všimnula jsem si několika předností Artemis. Je krátká a neuvěřitelně lehká, že se dá připnout k oblečení nebo naopak schovat.
„Nayoko se zmínila, že s tyčí jsi to dřív uměla.“
Samozřejmě. Byla jsem artistka. Létala jsem ve výšce několika set metrů nad zemí z jedné tyče na druhou. Jasně, že to s tyčí umím. Pomyslela jsem si naštvaně.
Náhle mi došlo, že ve větě nebyl ani náznak nesouhlasu.
Ona mi odpustila!
To bylo víc, než jsem mohla žádat. A přesto…
„Nechci, aby se ti něco stalo. A tohle bylo to jediné co mi Nayko- sama schválila.“Řekla tiše mamka.
Lehce jsem zmáčkla Artemis a ta (ta nebo ten? Artemis je jak mužské tak ženské jméno!) se srovnala do původní podoby. Jakoby mi četla myšlenky.
Dívali jsme se na sebe. Měla v očích slzy a já jí toho najednou chtěla říct tolik věcí… Chtěla jsem jí říct, jak moc chyběla, jak moc mě scházel její hlas, skoro vždy naplněný laskavostí a pochopením… Ale náhle mi docházela slova.
Objala jsem ji.
Nakonec se mi podařilo ze sebe vymáčknout jen jedno.
„Arigato.“