Mise v Dark Tower 6 To snad nemyslíte vážně?!!

„To snad nemyslíte vážně?!!“
„Jen se moc nevztekej.“napomenul ho.
„Vy jste tu přece taky kvůli tréninku, nebo ne? Chápu vaše překvapení.
Podle informací, které jsme o vás obdrželi, jste zvyklí na trénink založený na vůli nevzdát se. Tady je to ale jiné...Tady jde při každém tréninku o život. Proto také dosahujeme daleko lepších výsledků než vy.
„Na tom něco bude.“poznamenal Sasuke
„Ty...“procedil Naruto mezi zuby.
„Jsou to jejich zvyklosti. Nemůžeš je za to odsuzovat.“
„Sasuke... Někdy uvažuješ vážně jako prase!“ zařval Naruto a vrhl se do boje.
„Kage bushin No jutsu!!“
Gaara neřekl ani slovo a následoval Naruta.
Boj začal nabírat na zuřivosti. Samozřejmě by to nebyl Naruto aby si něco nezlomil.
Okamžitě mu přiběhla na pomoc Sakura. Trvalo dost dlouho než mohl naruto s rukou zase pohnout.
Mezitím se Gaarovi nějak podařilo chytit oba démony do písečných pout, a boj byl u konce.
Jediní kdo nic nepodnikli byli Sasuke a Hinata.
„Zdravím. Mé jméno je Keramos.“oslovil ty dva muž v kimonu.
„Musím uznat že vy dva jste mě překvapili. Z jakého důvodu jste se rozhodli nepomoci svým kamarádům?“
„Já...já nevím!“ koktala Hinata, a zase se rozbrečela.
„Ale,ale ale...Další ubrečený děcko. To mi sem nemůžou poslat ani jeden normální tým?“
Napřáhl se k pořádné ráně ale ani se Hinaty nedotkl. Jeho ruka zůstala viset ve vzduchu.
Podíval se co ho to drží, a jeho pohled se střetl s tím Narutovým.
„Co si myslíte že děláte!!?“
„Co si myslíš že děláš ty?!“
Naruto ho pustil.„Teda! Jde z něj strach...“pomyslel si
„Teď mě omluvte. Musím vyřídit všechno okolo vašeho příchodu.“ oznámil, a odešel.
K Narutovi se přidal jeden kluk.
„Teda! To bylo neuvěřitelný! To co jsi mu řekl. Fakt dobrý!
Já jsem číslo dvacet osm. Jak se jmenuješ?“
„Já jsem U.Z.U.M.A.K.I. NARUTO!.... Poslyš... proč se tu všichni představujete čísly?“
„To je kvůli rozeznání síly. Čím vyšší máš číslo, tím jsi slabší. Když narazíš na někoho s nižším číslem, rychle uteč. Pokud se ti ho podaří porazit, smíš jeho číslo převzít.“
„Aha... A kolik vás tu asi je?“
„No... Obvykle se to pohybuje kolem padesáti tisíc.“
„Cože?!! Takže ti dva... Ileka a ta holka. Ti jsou asi pěkně silní co?“
„Jo... to jsou:“
„Jak se jmenuješ doopravdy?“
„Hmm?“
„Tvoje jméno.“
Kluk se na něho zaraženě podíval.
„Já nemám jméno.“
„Jak to myslíš že nemáš jméno? Každý má jméno.“podivil se Naruto.
„Má matka mě sem přinesla když mi bylo jen pár týdnů.
Když jsem nastoupil do výcviku, nikdo mi neřekl jinak, než čtyřicet devět tisíc šest set čtrnáct. Věděl jsem že mám dost síly na to, abych se dostal do první tisícovky, ale nestál jsem o to. Jediné na co jsem dokázal dnem i nocí myslet byl útěk odtud.
Když jsem se k tomu konečně odhodlal, postavil se mi bývalý dvacet osm. Já ho zabil...
Na co tak koukáš?“
„Já nevím... Ptal jsem se na jméno, a ty...“
„Jo. Já jsem už takový. Nikdy nevím kdy přestat.“
„Mě to nevadí. To jsi špatně pochopil. Já jen ,že tvoji kamarádi nejsou tak... ehm...ukecaní.“
„Jsme vychováváni k mlčenlivosti. Sám vidíš, co se tu děje. Ale sám brzo uvidíš, že i jim jede pusa, když na přijde na věc.“
„Proč má Ileka jméno, když ty ne?“
„Ileka i Ekélia se sem dostali jako váleční zajatci. Za normálních okolností by byli popraveni, ale rada starších se rozhodla udělat z nich otroky. Je zázrak že dokázali v takových podmínkách přežít dva roky. Když jsem se sem vrátil, už tu byli známí jako číslo čtrnáct a sedmnáct.“
„Jak to myslíš, Když jsem se sem vrátil?“
„Už jsem řekl že jsem číslo dvacet osm zabil. V tu chvíli jsem byl volný. Chtěl jsem začít nový život, ale svědomí mi to nedovolilo. Pocit viny z toho, že jsem zabil, mě po třech letech přivedl zpátky sem. A od té doby co jsem číslo dvacet osm už nezabíjím.“
Oba dlouho mlčeli.
„Poslyš Naruto. Kdo jsou ti dva emaři, kterým se Keramos tak ochotně věnuje?“
„Sasuke a Hinata? Oni nejsou Emaři. Teda Hinata možná jo...“
„Ten Sasuke. Co je zač?“
„Proč se ptáš?“
„Vyzařuje z něho takové zvláštní charizma, které nedokážu popsat.“
„Sasuke je podivín. Když byl malý. Jeho starší bratr vyvraždil celou jejich rodinu přímo před jeho očima. Myslím že od té doby mu trochu hrabe.“
Naruto se zamyslel. „Jak ti mám říkat? Dvacet osm je divný.“
„Třeba Kosuke.“

Při obědě seděli u stolu se svým novým týmem. Přinesli jim nepříliš hezky vypadající jídlo.
„To se dá jíst?“pochybovala Sakura. „Vsadím se že je to zdravotně závadné.“
„Vlastně je to otrávené.“řekl Kosuke
„COŽE?!!“vykřikli sborově.
„Je to zkouška, kterou musí podstoupit každý nováček.“
„Tohle bys neměl dělat.“napomenula ho dívka sedící hned vedle.
„Maniko. Keramos tu není. Nemyslím si, že je nutné je za těchto okolností nevarovat.
Každé slovo důkladně vyslovoval jako by mluvil s blbcem.
„Jak myslíš!“ odsekla uraženě.
„Jed je jen v mase. Zeleninu a rýži můžete v klidu sníst.“
Manika do něj drcla loktem.
„Au! Co děláš?!“
Nenápadně ukázala směrem ke dveřím.
„A sakra!“