Sakuřin nový začátek 03 - Jsem jiná...

,,Ovládáš některý element, Sakuro?'' zeptal se Sai když sme procházeli Konohou.
,,Ovládám dva.'' usmála jsem se.
,,Páni, to je super!'' vykřikl Lee a v očích se mu objevily plamínky.
Zasmála jsem se. Starý dobrý Lee.
,,A který?'' ozval se prozměnu Kiba.
,,Vodu a Zemi.'' odpověděla jsem.
,,Týjo!! Ty jsi tak skvělá Sakuro!'' zajásal znovu Lee.
,,Chci vám pomoct zabít Sasukeho. Tak prosím, až dostanete opět nějakou misi, rozhodně mi o tom řekněte.'' řekla jsem prosebným hlasem a vydala se ke cvičišti.
,,Jasně Sakuro, neboj se!'' uslyšela jsem ještě Kibu.
Už už jsem chtěla udeřit jeden ze cvičících panáků, když v tom jsem mezi stromy uviděla stín. Okamžitě jsem zpozorněla. Mizukáge, mě naučila odhadnout podle chakry charakter člověka. On se schovával za stromem. Najednou ve mně hrklo. Jeho chakra, je tak silná a obrovská. Ale nejhorší ze všecho je, že je temná a zlá. Ten člověk...... Znám takovou chakru jen u jednoho. Ne, to není on, tím jsem si jistá. Tato chakra, je totiž ještě horší.
,,Jak dlouho se tam ještě budeš schovávat?!'' zařvala jsem a hodila na strom kunai s výbušným lístkem.
A pak jsem ho uviděla. Skočil asi dva metry přede mě a hleděl mi do očí. Byl to muž, zhruba ve stejném věku jako já, možná o něco starší. Měl zlatavou pleť a světlounce modré oči s tmavým nádechem. To vše dominovaly jeho tmavě hnědé vlasy. Na sobě měl volnější černé gatě, sepnuté pod koleny, vysoké ninjí boty a síťované triko. Přes to všechno měl stejně jako já přehozený tenký krátký plášť. Byl tak překrásný, ale šel z něho strach. Měl stejné oči jako..... Sasuke. Oči plné nenávisti a bolesti.
,,Co tu pohledáváš?'' zeptala jsem se.
,,To tě nemusí zajímat.'' odpověděl.
Tak krásný hlas....
,,Musí, pokud mi to neřekneš, budu tě muset zajmout a dovést k Hokágemu.'' snažila jsem se zůstat v klidu, ale v jeho přítomnosti mi to dělalo opravdu problém.
,,Nebojím se toho, že by mně někdo z vás porazil.'' řekl a pravý koutek úst se mu na okamžik nadzvedl.
Možná nebude tak chladný, jak vypadá.
,,Když se nebojíš, pak mi můžeš říct kdo jsi a co potřebuješ?'' zkusila jsem to znovu.
Opravdu jsem neměla chuť s ním bojovat.
,,Jmenuji se Rinji. Ale nic víc ti neřeknu.''
,,Když nechceš, nutit tě nebudu. Já jsem Sakura.'' usmála jsem se.
,,Třešňový květ...'' zašeptal a zmizel.
Stála jsem tam jak opařená. Nakonec jsem si sedla do trávy a přemýšlela. Kdo to byl? Rinji.....

Druhý den jsem šla společně se Saiem, Leem a Kibou za Narutem. Měl pro nás misi a já jsem byla zvědavá jakou. Stále jsem však musela myslet na Rinjiho. Když jsme vešli do kanceláře, Naruto tam zrovna skočil oknem.
,,Jsem tady!'' usmál se od ucha k uchu.
Tak jaký je úkol, hokáge-sama?'' zeptal se Lee příliž formálně, až jsem se musela zasmát.
,,Zjistilo se, že Sasuke byl spatřen někde poblíž Travnaté vesnice. Dále víme, že se snaží objevit zakázanou techniku, díky níž by mohl zničit nespočet vesnic, což by byl velký problém. Váš úkol je jasný. Přivést Sasukeho jednou provždy a já ho sám potrestám za to, co udělal Kakashimu. Bylo vidět, jak ho mrzí, že nemůže jít s námi, ale zároveň je hrdý na to, že je Hokáge. Všichni jsme přikývli a rozběhli se na cestu.

Jakmile jsme dorazili do Travnaté, nevěděli jsme kde začít.
,,Myslím, že by jsme se měli zeptat vesničanů, jestli o něm někdo něco neví.'' řekl Kiba.
A protože nikdo nebyl proti, rozhodli jsme se začít právě u nich. Ale bohužel ho nikdo neviděl. Najednou na mě dolehla únava. Což bylo dost zvláštní, po tak krátké cestě. Něco tady nehraje. Začala jsem se rozhlížet kolem sebe, když jsem ho znovu spatřila. Rinji. Stál mezi lidmi a hleděl mi do očí. Přejel mi mráz po zádech. Neodvážila jsem se udělat krok blíž, ani zpět. Bála jsem se, že zmizí.
,,Sakuro, našla jsi něco?!'' objevil se zamnou Lee a chytil mě za rameno.
Podívala jsem se mu do očí, neodpovídala jsem.
,,Sakuro?'' zkusil to znovu.
Když jsem se konečně vzpamatovala, Rinji už tam nestál.
,,Co se děje?!!'' Lee už zněl nervózně.
,,N-Nic, všechno v pořádku, jen jsem se zamyslela.'' zalhala jsem.
Musí se mi to zdát, co se to semnou děje? Co to je za muže? Rinji......
,,Našel jsem ho.'' uslyšela jsem Kibův hlas.
,,Skvělý Kibo!'' vykřikl Lee a všichni se rozběhli za Kibou.
Kromě mě. Zřejmě si ani nevšimli, že tam pořád stojím, protožě běželi dál. Měla jsem divný pocit, něco mi říkalo, že není správné vydat se po Kibovým nose. Sasuke nás přece všechny zná. Zná naše techniky, takže mu musí být jasné, že ho Kiba dokáže lechce vystopovat. A potom mi něco došlo. Moje techniky nezná. To je moje výhoda.
,,Saii!!'' zakřičela jsem.
Ale už mě neslyšeli. Sakra! Musím je co nejrychleji dohnat, je to past. Tím jsem si byla jistá. Ale když jsem chtěla složit pečetě k přemísťovacímu jutsu, někdo mně pevně, ale přitom tak lechce a jemně sevřel předloktí. Dívala jsem se na tu cizí ruku a neodvažovala jsem se pohlédnout té osobě do tváře.
,,Sakuro...'' zašeptal ten muž.
Poznala jsem ten hlas, i když jsem ho slyšela jen jednou. Byl to ten nejkrásnější a nejnebezpečnější hlas, jaký jsem slyšela. Dřív bych jistě omdlela, nebo utekla, ale teď ne. Už nejsem ta malá holka, co se všeho bojí a na kterou musí dávat všichni pozor. Jsem jounin, učednice Mizukáge a to už sakra něco znamená! I když bych nejraději zůstala a dozvěděla se o něm víc, nemohla jsem. Oni mě potřebují.
Chytila jsem ho druhou rukou za předloktí, vyskočila jsem a odhodila ho několik metrů. Nechtěla jsem mu nic udělat, ale jinak to nešlo. Navíc mi něco říkalo, že ho rozhodně nezkolí žádná z mích normálních ran. Rozběhla jsem se za klukama.
Když jsem však vyběhla z vesnice, nemohla jsem odhadnout kde jsou a jakým směrem běželi. Zastavila jsem se a snažila se soustředit.
,,Nenajdeš je.'' uslyšela jsem ho.
Zvedla jsem hlavu a pohlédla na jednu z větví nademnou.
,,Co ode mě chceš, Rinji?!'' zasyčela jsem.
Zmizel a objevil se na stejné větvi, jako jsem byla já.
,,Nic od tebe nechcu, Sakuro. Je to jen náhoda, že na sebe pořád narážíme.'' odpověděl.
,,Když náhoda, proč mě pronásleduješ z vesnice?!''
,,Protože ty pronásleduješ Sasukeho.'' zvýšil hlas.
Přejel mi mráz po zádech. Sasuke...
,,Mýlíš se Rinji. Já ho nepronásleduji. Jen chci najít své přátele. A Sasukeho..... chci zabít!'' zatnula jsem ruce v pěst.
,,Ale to není tvá mise, že? Myslím, že by Hokáge nebyl nadšený ze smrti svého nejlepšího přítele.'' řekl chladně.
,,Už nejsou..... přátelé. A vůbec, nemám čas se tu s tebou vybavovat!'' opět jsem se rozběhla.
,,Vlastně se vybavuju já s tebou.'' řekl, skočil přede mě a chytil mě za pas.
Potom mě odhodil zpátky k vesnici. Letěla jsem ohromnou rychlostí a čekala, až narazím do jednoho ze stromů. Ale nenarážela jsem. Za chvíli jsem ucítila něčí ruce na zádech jak mě brzdí. Když jsem konečně zastavila, otočila jsem se a uviděla Rinjiho s kamenou tváří.
,,Proč to děláš?'' zeptala jsem se.
,,Nemám žádný důvod, ti ublížit. Mím úkolem je, tě zdržet.'' odpověděl.
,,Co když s tebou budu bojovat?'' byla moje další otázka.
,,Pak nemám bohužel navybranou...''
,,Tak je to správně.'' řekla jsem a odskočila několik metrů.
Nedokázala jsem si představit jediný škrábanec na jeho dokonalé tváři. A ani jsem nechtěla, aby tam nějáký měl. Ale jsem shinobi z Listové a musím plnit rozkazy Hokágeho. Musím s ním bojovat.
,,Doton: Yomi Numa!'' vytvořila jsem pečetě a pod Rinjim se objevila obrovská a hluboká bažina.
Když ho neusmrtí, v což jsem doufala, tak ho alespoň zadrží.
Ale kolem něj se začal točit vítr takovou rychlostí, že jsem Rinjiho ani neviděla.
,,Fuuton: Juuha Reppuu.'' uslyšela jsem jen a už se mím směrem valila obrovská vlna větru.
,,Doton: Iwagakure no Jutsu.'' vykřikla jsem a schovala se pod zemí.
Jakmile vlna přešla, znovu jsem se objevila na tom samém místě. Bude to těžké, opravdu těžké.
,,Nechci s tebou bojovat, Sakuro.''
Mé jméno vyslovil tišeji. Chtěla jsem něco namítnout, ale pak jsem to uslyšela.
,,Sakuro!!!!'' byl to Kiba.
Okamžitě jsem se rozběhla po jeho hlase. Čekala jsem, že mě bude Rinji zastavovat, ale nic se nestalo. Tohle je špatný, hodně špatný!

Když jsem přiběhla na místo, všichni leželi na zemi. A potom jsem ho spatřila. Jeho popelavě bílou pleť, oči, kterých by se i sám ďábel bál a tu dětskou tvář, kterou jsem kdysi tak milovala. Byl pořád stejný.
,,Sasuke!'' zavrčela jsem.
Pohlédl mi do očí. Překvapilo mě to. Dlouho si mě prohlížel a nakonec jen lehkomyslně řekl.
,,Hej ty, tebe myslím znám. Vrátila ses, aby jsi tu znovu brečela? Tak můžeš začít, protože tví přátelé, už nic víc nesvedou.'' s těmi slovy se otočil a šel pryč.
,,Myslíš, že mě znáš?! Sasuke?!! Tak to se ale pleteš!!'' zařvala jsem.
Ale on šel pořád dál. Musím ho zastavit. Musím ho donutit, aby semnou bojoval. Kdybych ho jen dokázala něčím vytočit.
,,Jsi stejný srab, jako byl tvůj bratr.'' řekla jsem lhosteným hlasem.
Zastavil se.
,,Když jsi tak silný, jak se děláš, proč teda nebojuješ rovnou s Narutem?! Proč pořád jenom utíkáš a hledáš techniky, díky kterým bys mohl zničit vesnice?! Já vím o co ti jde. Chceš zničit Konohu, aby jsme všichni litovali a cítili stejnou bolest jako ty. Ale dokud je tam Naruto, tak nemáš šanci. A víš proč Sasuke?! Protože se bojíš! Bojíš se, že by tě Naruto po......'' nedokončila jsem větu, když se Sasuke objevil zamnou a pevně mě sevřel.
Jednou rukou mě svíral a druhou mi držel kusanagi u oka.
,,Moc mluvíš, jako obvykle. Všechno je pořád stejné.'' jeho hlas už nezněl tak klidně.
Bylo vidět, že jsem ho naštvala.
,,Nic není stejné, Sasuke....'' usmála jsem se a rozpustila se ve vodu.