To, co k tobě cítím! 20

Štěstí a žal

První díl z této série ve stylu SongFiction! Písničku spustíte zde.

Dříve než začnete číst tuto povídku, chtěl bych, abyste všichni věděli, že ji věnuji svému dobrému příteli Vaškovy.
Byl to úžasný chlap, vtipný, veselý a takové velké dítě. Přítel mé sestry, se kterou vydržel několik úžasných let. Za tu dobu jsem se já i on sblížili, podnikaly spolu akce a byli jsme jako opravdoví přátelé.
Je to pár týdnů zpátky, asi třináct dnů, ale chvíli mi trvalo, než mi opravdu došlo, co se stalo.
Je neuvěřitelné, jaký hyenizmus a násilí ovládá dnešní mládež. Při pokusu zachránit člověka a pomoci mu, se na něj ten mládenec, nemohlo mu být více jak dvacet, na něj vytáhl nůž a několika ranami jej bodl do břicha.
Neviděl jsem to. Nedokážu přesně říci, co se stalo. Dozvěděl jsem se to až dva dny po události. Sestra to přirozeně věděla dříve, od Vaškova nejlepšího přítele.
A aby toho nebylo málo, ten, s prominutím, blbec, po té, co ho několikrát bodnul, ještě okradl.
Nechci to dál rozebírat…

Tahle SF je pro tebe, Vašku. Udělala jí pro tebe Terka, jen mě požádala, jestli bych to nemohl nějak interpretovat – ať jako video, nebo prostý příběh. Budeš nám všem chybět.

Prosím Vás a apeluji na Vás, nesnažte se být jako ten, co mi zabil přítele, a chraňte bezmocné.

Vzal mi tě stín.
Vzal mi tě stín.
Vzal mi tě stín.

Hinata s polekaným pohledem těkala očima v prostoru a snažila se zjistit kde je a proč tu je. Nevěděla, kam se poděla. Jako propast rozprostírala se pod ní temnota, ale nad její hlavou zářilo cosi, co připomínalo světlo. Ale nebylo to světlo, jaké znala. Nazelenalý odstín a mihotavé záblesky jí běhaly po tváři a hrály si s odlesky jejich očí.

Poslední den, co navždy rozdělil nás,
byl nevšední, myslím byl lednový mráz,
vedle mě stál a ruce něžně mi hřál,
najednou stín černý se objevil v dál.

Nepociťovala pocit štěstí ani radosti, ale přece byla kvůli nějakému zvláštnímu důvodu spokojená se všudy přítomnou temnotou. Jako by díky tomu byla schovaná před okolním světem, který byl rušný a neklidný. Ta všudy přítomná prázdnota byla tísnivá, ale ta záře na ni působila jako magnet.

Vzal mi tě stín, jako blesk udeřil k nám,
jak smířit se s tím, že v nebi žiješ teď sám.
Uplakaný oči ty nemohou spát,
rozechvělý ústa ty touží se smát.

Lehkými kroky se vydala blíž, aby zjistila, co je to za světlo a odkud pochází. Neušla ani pár kroků, ale hned zahlédla něco, co ji málem urvalo srdce.
Stín, jenž se proháněl kolem kamenného náhrobku, který ozařovala matná zelená záře vrhaná malým kruhem trávy. Nechtěla jít blíž, nechtěla vidět slova napsaná na tom kameni, nechtěla vidět ten stín, jeho skutečnou podobu.

Soumraky zlý, jak vlny připluly k nám,
neptám se dál, tomu se raději vzdám.
Vzal mi tě stín, já tehdy byla jen tvou,
Proč lidi zlí změnili osud nás dvou.

Přesto jí srdce tíhlo k tomu místu. Jako by to byla její nejhorší muka a její jediné osvobození. Nevědomky udělala další krok, až s hrůzou zjistila, že se k tomu místu přibližuje. Nejde to, Nechtěla, ale nešlo to ovládat.

Vzal mi tě stín, jako blesk udeřil k nám,
jak smířit se s tím, že v nebi žiješ teď sám.
Promarněný noci ty nechci už znát,
uplakaný oči ať mohou jít spát.

Ten přízrak prošel jejím tělem a zanechal v ní nesmazatelnou stopu. Taková bolest! Vzala do rukou náhrobní kámen a pomalu jej odsunula stranou.
Ještě intenzivnější zelená záře s nádechem rudé barvy jí oslnila tvář.

Byla to láska, přesně jak má být,
v tuhle chvíli nemoch nikdo tušit, co bude se dít,
když ten zimní večer, chtěli spolu zase jít
a jenom se tak bavit, báječně se mít.

Jako by jí hlava měla puknout bolestí, vrátila se zpět a pře sebou viděla jen prach a tělo. Tělo jejího smyslu života, tělo jejích snů. Tělo jejího přítele.

Pak z čist jasna ozvala se rána,
všichni se rozutekli a zbyl tu jenom prach.
V průchodu tavým zůstala úplně sama,
ten černý stín, ten nese jméno vrah.

„Narutooo!!“

Vzal mi tě stín, jako blesk udeřil k nám,
jak smířit se s tím, že v nebi žiješ teď sám.
Uplakaný oči ty nemohou spát,
rozechvělý ústa ty touží se smát.

Vzal mi tě stín, jako blesk udeřil k nám,
jak smířit se s tím, že v nebi žiješ teď sám.
Uplakaný oči ty nemohou spát,
rozechvělý ústa ty touží se smát.

Vzal mi tě stín, jako blesk udeřil k nám,
jak smířit se s tím, že v nebi žiješ teď sám.
Uplakaný oči ty nemohou spát,
rozechvělý ústa ty touží se smát.