Zrození Sanninů II - Kapitola sedmá: Zrození

Kakashi zhluboka oddechoval. Cítil jak mu docházejí síly. Yamato přenesl všechny zraněné k bráně a přispěchal zpět na pomoc. Kisame se na vše díval ze sloupu vody, který ho vynášel do vzduchu odkud mohl nerušeně útočit.
„Utrhneme mu ruku a jeho to ani nezpomalí,“ přiběhl Tenzou.
„Už nemůžu používat Mangekyou Sharingan. Jsem rád, že stojím,“ zasýpal Hatake.
Yamato udělal krok dopředu: „Zkusím se mu postavit sám.“
Hoshigaki vyrazil do útoku. Vlna ho vedla přímo na Tenzoua, když v tom ho srazila lavina písku a přitiskla na ochranné zdi Konohy.
„Písek?“ Kakashi pohlédl na směr odkud přicházel útok. Gaara švihl rukou do vzduchu. Písek opět udeřil na Kisameho, který vyplivl krev. Písek jej začal pomalu obmotávat až zůstala Kisamemu vidět pouze hlava.
„Co tu dělá Kazekage?“ zajímal se Tenzou.
Gaara pozdvihl ruku a zaťal ji v pěst. Písečné vězení rozdrtilo Kisamemu všechny kosti: „Konoha byla zrazena,“ podíval se Gaara směrem ke Kakashimu.
Tenzou pomalu přešel k bezvládnému tělu člena Akatsuki. Po chvíli začalo měnit tvar až se změnilo na úplně neznámého člověka.
„Shōten no Jutsu? Ten parchant! Použil jiný tělo a to potom mohl ovládat,“ řekl Kakashi.
„Taková síla a byla to jenom kopie?“ zhrozil se Yamato.
„Útok na Konohu je pouhý začátek,“ vmísil se do hovoru Gaara. „Skupina ve které je Uzumaki Naruto byla už také napadena stejně tak jako Hokage.“

Deidara se už značnou dobu nudil a procházel se po lese. Kapky rosy ho studily na nohou. V duchu nadával jak bude mít promočené boty. Slunce začalo pomalu zapadat za horizont a vytvořilo tak rudý flek na obloze.
„Konečně,“ zařval Kisame kousek od něho.
„Kdo tě zabil?“ zajímal se blonďák.
„Gaara!“
„Parchant, říkal jsem vám, že zradí!“
„Co Sasori?“ zajímal se Deidara dál.
„Zabil ho Itachi. Ten paličák tam chtěl jít sám za sebe. Dostal jen to co zasluhoval.“
„Takže Itachi je živý.“
„Je to jenom jeden malej s**č. Klidně ho zabiju, když bude třeba,“ Kisame konečně vstal a hodil si meč na záda. „Měli bychom se pohnout. Madara bude chtít hlášení co nejdřív,“
„Jo, určitě bude rád, že další člen zhebnul.“

„Tady by měl být Madara?“ zeptal se Orochimaru.
„Ano,“ přikývl Kabuto a otevřel dveře.
Nic zde však nebylo. Postel, skříň a knihovnička. Orochimaru přešel ke knihovně a shodil ji na zem. Byly tam další dveře. Pomalu je otevřel a vstoupil. Točité schodiště vedlo hluboko pod skálu. Trvalo několik minut, než trojice došla na konec. Zde se před nimi rozhostila špinavá kobka s několika zamřížovanými dveřmi, které sloužili jako vězení.
„Slepá ulička?“ zeptal se Kimimaro.
„Někdo tu je,“ Orochimaru přešel k posledním dveřím. V koutě se krčela mladá žena. Byla celá umazaná od bláta a prachu. Šaty potrhané a celou dobu se klepala zimou.
„Kimimaro,“ poručil vedoucí skupiny.
Mladík přistoupil ke dveřím a ihned je vytrhl z pantů. Udělal krok směrem k vězeňkyni, která se od něj ihned odtáhla.
„Neublížím ti,“ usmál se Kaguya.
Čerstvý závan větru dodal dívce odvahu. Pomalu zvedla oči a jak viděla, že tu nestojí žádný muž v masce, pookřála.
„Pojď blíž má milá,“ pobídnul ji Orochimaru a olízl se.
Dívka se každým krokem přestávala hrbit. Každým dalším krokem se cítila silnější. Vůbec jí nevadilo, že stojí proti přesile. Kdyby chtěli, aby byla mrtvá tak ty dveře vůbec neotevírají. Konečně je venku a může osvobodit jedinou osobu, kterou vždy milovala.
Vystoupila na světlo a promnula si krk a odrhnula si modré vlasy z obličeje. Kimimaro potichu vydechl. Kabuto se tvářil nezúčastněně a Orochimaru se zase olízl. Na tuhle chvíli čekala. Z nohy ji odpadlo několik papírků. Jen co se vydali po schodech vzhůru začaly papírky měnit tvar v malé origami, které se vzneslo do vzduchu a proklouzlo několika otvory ve skále, které byly okem sotva viditelné.

Nagato ležel připoutaný ke kovové desce. Plno trubiček s živinami mu proudilo do žil. Zdálo se, že se již nikdy neprobere. Madara jej nechal pohřbeného v jednom ze svých vězení. Nechtěl ho zabít, měl pocit, že se mu ještě někdy v budoucnu bude hodit.
Origami přistálo Nagatovi na hrudi. Dech začal nabývat na síle. Tep srdce zrychloval každou vteřinou až nakonec Nagato otevřel oči a pomalu zašeptal: „Konan.“

Naruto bloumal jeskyním komplexem a pomalu přestal ztrácet ostatní z dohledu až je nakonec ztratil úplně. „Haló,“ zavolal do prázdna.
„Proč vždycky já?“ ptal se sám sebe a začal přemýšlet nad svojí chabou existencí a proč se mu smůla lepí na paty. Po půl hodině bloudění vzteky praštil do nejbližší stěny, která se začala drolit.
„Co?“ podivil se nad tímto jevem. „Rasengan!“ odpálil další kus skály a probořil se do menší jeskyně. Jakmile vkročil ucítil studený závan, který mrazil v kostech. Udělal dalších pár kroků a uviděl několik skleněných uren. Pomalu přešel k jedné z nich a nasucho polkl: „Pein!“ Přelétl pohledem po všech urnách a v každé leželo tělo, které dříve porazil v boji. Všechny je zabili a teď tady leží bez sebemenší známky boje. Pomalu začal kráče zpátky pryč z jeskyně, když v tom do někoho narazil.
„Kde se zase flákáš?“ sjel ho Sasuke přísným pohledem.
„Já?“ Narutovi hned otrnulo. „Vy jste mi zdrhli! Chtěli jste mě tu nechat, abych zemřel hladem! Mám vás všechny prokouknutý!“ začal hystericky ukazovat prstem po čtyřech příchozích.
„Cos tu našel?“ Uchiha si nevšímal blonďákovo výlevů a podíval se na těla. „Jsou mrtvá, neboj se.“
„K-kdo se tu bojí?“ zakoktal Naruto.
„Nevidím v nich žádnou chakru.“
„Škoda,“ řekl Killer-Bee, který by rád ještě někoho zmlátil. Sakura si oddechla a Suigetsovi to bylo očividně jedno.
„Fajn, už jsme ztratili dost času,“ zavelel Sasuke. Naruto ještě chvíli zíral na nehybné postavy, když se také otočil k odchodu.
Jeden krok, druhý, třetí. Východ byl však stále stejně daleko. Ostatní už zmizeli za rohem, kdežto Naruto se nemohl dostat k východu.
„Co to sakra?“ začal utíkat a koukl se pod sebe. „Já lítám?“ vznášel se kousek nad zemí. V tom se mu východ začal vzdalovat ať se snažil utíkat jak chtěl. Otočil hlavu a uviděl jak proti němu stojí Pein s napřaženou rukou kterou si ho přivolával k sobě: „Dlouho jsme se neviděli, Naruto.“