Zrada I. -Začátek konce

„Sakuro! Sakuro-chan!“
Co se to děje?...Někdo mě volá.... Kdo to je?.... Au. Už si vzpomínám..... Kde je ten kluk? ...Tady. Bože, je mrtvý! Co se to sakra...........

Probudila jsem se na nemocničním pokoji. Všechno mě bolelo a myslím, že mám zlomenou ruku a několik žeber. Snažila jsem se vzpomenout si, co se asi stalo. Konečně se mi vybavil obraz hořící vesnice a křik dítěte. Byla to malinká vesnička, daleko od naší Konohy. Byl tam se mnou i tým Kakashi. Jednala jsem instinktivně a neposlouchala rozkazy. Vběhla jsem do hořícího domu, kde byl uprostřed místnosti schován pod stolem malý chlapec. Vzala jsem ho za ruku a snažila se ho dostat pryč, ale byl příliš vyděšený a neposlouchal mě. Chtěla jsem mu říct, ať se nebojí, že mu pomůžu, ale v tu chvíli se strop propadl a na nás dopadly těžké trámy a latě střechy. Jeden ohromný mi dopadl na záda a já ztratila vědomí. Probudil mě až hlas Naruta a já viděla toho chlapce, kterého jsem stále ještě držela za ruku, jak leží pod hromadou sutin a už jistě nežije.

Uklidnila jsem se a chtěla si vyléčit ruku. Když jsem se o to pokusila, proběhl mým tělem silný elektrický proud, až jsem vykřikla úlekem. V tu chvíli se otevřely dveře do pokoje.
„Sakuro, jsi v pořádku?“ byla to Tsunade a vypadala ustaraně.
„Tsunade-sama! Co se to se mnou děje? Nemůžu použít chakru!“
„Ano Sakuro, já vím.“
„Cože?.. Jakto, že víte? Co se to se mnou děje, Tsunade-sama?“
„Věc se má tak......“ začala Tsunade s vysvětlováním....
Před necelým dnem v budově Hokage
„...Já jsem její matka a nepřeji si, aby v tom dál pokračovala!“ mlátila do stolu Sakuřina matka.
„Je skvělý lékařský ninja!...Nemůžu připravit vesnici o takovou posilu, jakou je Sakura!“ odporovala Tsunade.
„Hokage-sama,“ řekla a do očí se jí řinuly slzy,“ nechci už každý den žít ve strachu, jestli se moje dcera vrátí někdy domů. Když to neuděláte vy, najdu si na to někoho jiného. Ještě je nezletilá a já za ní rozhoduji! Prosím, Tsunade!“ a rozplakala se úplně.
Tsunade věděla, že nemá na vybranou.
„Ty nejsi shinobi, tak nemůžeš vědět, jaké to pro Sakuru bude, až ji připravíš o možnost používat chakru. Opravdu to chceš udělat, Haruno?“
Kývla. Tsunade si povzdechla a připravovala se na to, jak zničí život své drahé žákyni.
současnost
„....Takže už nejsi ninja. Tvoje kariéra shinobi je definitivně u konce. Nadále ale budeš pracovat jako sestřička tady v nemocnici. Jak sis už sama všimla, když se pokusíš chakru použít, dostaneš šok.“ skončila Tsunade, když mi vysvětlila, co mi moje matka provedla.

Asi po týdnu mě pustili z nemocnice domů. Tam jsem se s matkou tak pohádala, že jsem si myslela, že mě vyhodí z domu. Ale nestalo se tak, bohužel. Od té doby neminul den, snad ani hodina, abychom se nepohádaly. Nenáviděla jsem ji za to, co mi provedla a s otcem jsem nemluvila, protože s tím nic nedělal.
Nejhorší bylo potkávat své staré přátele jak se vrací z misí a nemají potuchy o mé bolesti. Matka totiž nechala rozhlásit, že jsem odešla dobrovolně. Prý proto, aby to pro mě bylo méně ponižující. Ale spíš to udělala proto, aby se na ni lidé nevrhli jako hladoví vlci.
Začala jsem si uvědomovat slabost obyčejných lidí. Jen chodí ulicemi, smějí se a ani nemají tušení, že za hodinu mohou být všichni mrtví, pokud to někdo nezmění. Bylo hrozné o tom vědět a já to dříve věděla také, ale teď mě nevědomost a strach sžírala zaživa.
Bylo těžké pozorovat mě tak moc známé ninji kteří k nám do nemocnice přicházeli s tak vážnými zraněními a jediné, co jsem pro ně mohla udělat, bylo podávat skalpely a otírat pot doktorům.
Jednou jsem uviděla zásadní chybu v práci jednoho nového doktora a když jsem ho na ni upozornila, vyjel na mě, že mu do toho nemám co mluvit, že jsem jenom obyčejný utřinos a nic víc. Sklopila jsem oči, protože jsem si uvědomila, že měl pravdu. Začala jsem mít všechny ve velké vážnosti. Věděla jsem že proti nim nejsem nic ani proti geninům. Proto, když jsem potkala nějakého genina nebo Konohamara a nazvala jsem ho například „Konohamaru-san“, byli překvapeni.
Uplynul měsíc, co jsem ztratila své schopnosti a umírala za zdí nevědomosti. Za dva dny jsem měla mít narozeniny. Nechtěla jsem nic slavit, ale při cestě z práce jsem potkala Ino a spol.
„hééj! Kdopak to tu jde?.. Přece náš oslavenec, kolik že ti to bude, Sakuro?“ zeptala se naoko.
„sedmnáct.“ Řekla jsem a snažila se nasadit úsměv. Bohužel vznikl jen nepřítomný úšklebek.
„No tak, neškleb se. Sedmnáct je super! To se musí oslavit! Doufám, že mě pozveš!“ zašvitořila a odešla.
Nemohla jsem odmítnout. Všechny jsem je strašně dlouho neviděla a chtěla jsem si s nimi popovídat a alespoň něco se dozvědět.
Konečně nadešel den D a já vítala první hosty. Z počátku bylo všechno v pořádku a já se zase cítila šťastná. Rozbalování dárků bylo trochu rozpačité, jelikož nikdo nevěděl co mi má koupit, když už jsem byla obyčejná. Od Ino jsem dostala nádhernou květinku s krásnými voňavými květy a pruhovanými listy. Kluci se složili a koupili mi dárkový balíček se vším možným, který jim jistě vybrala prodavačka. Deprese na mě opět dopadla, když jsme si sesedli do kroužku, pili co se našlo a já se všeobecně zeptala, co je nového. Všichni začali básnit o poslední misi, na které Shikamaru a několik dalších doslova zazářili a rozšířila se všeobecná diskuse do které se zapojili všichni, jen já ne. Bylo mi trapně, když jsem nevěděla, o co se jedná a až do konce oslavy jsem byla stranou dění.
Když jsem vyprovázela hosty, všichni si oslavu chválili, ikdyž pro mě to byl naprostý propadák. Šla jsem dovnitř a uklízela. Když jsem skončila, byly tři hodiny ráno. Šla jsem se vykoupat a nařídila jsem si budík na šest ráno. Měla jsem o čem přemýšlet a když už jsem konečně usnula, hodiny ukazovaly několik minut po čtvrté.
Ráno jsem měla pocit, jakoby mě přejel parní válec. Taky doktoři to o mě říkali a vrchní sestra, vidouc moje „robotí“ pohyby, mě poslala domů. Nebyla jsem jí ani trochu vděčná, jelikož práce byla to jedině, co mě ještě udržovalo naživu. Přesto jsem se uklonila, poděkovala a vyšla do rušných ulic již probuzené Konohy.
Šla jsem jako smyslů zbavená, nedívala jsem se ani napravo, ani nalevo, občas jsem měla i pocit, že se nedívám vůbec. Náhle ke mně přistoupila postava v černém plášti s rudými mraky a se slamákem na hlavě...
před třemi dny, kdesi, v tajné jeskyni
„Itachi, mám pro tebe úkol. V Konoze se nachází jedna bývalá kunoichi, o kterou se velmi zajímám. Chci, aby jsi se tam vypravil a vyřídil moji nabídku.“
„Jistě. A její jméno?“ zeptal se Uchiha.
„Haruno Sakura.“odpověděla tajemná postava.
„Sakura? Vím, o koho jde. Moc toho o ní nevím, ale je to žákyně Páté. Jsem si jistý, že mou nabídku odmítne.“ odporoval klidně.
„Byla to žákyně Páté. Nechali jí zablokovat chakru a začíná být zoufalá. Není až tak výjimečná, ale má dobré schopnosti a pod naším dozorem by mohla velmi zesílit. Samozřejmě může odmítnout. V tom případě to nechám ve tvých rukou. Ale pokud přijme, přivedeš ji sem. Není problém ji zase chakru odblokovat, to ale doufejme zatím netuší.“
„Dobře. Přivedu ji sem.“ Odpověděl Itachi a zmizel.
Zpět v ulicích Konohy
Zrovna jsem stála mimo zraky kolemjdoucích, takže si niko nemohl všimnout, že osoba přistoupila těsně ke mně a přiložila mi ke krku kunai. Trochu nadzvedl hlavu, takže jsem mu viděla do očí- viděla jsem ho jen několikrát, ale okamžitě jsem ho poznala.
„Uchiha Itachi!“ řekla jsem potichu.
„Poslouchej mě a nic se ti nestane,“ řekl a pokračoval,“půjdeš vedle mě, jako by nic. Vyjdeme ven hlavní bránou a zabočíme do lesa. Tam ti vyřídím nabídku od mého šéfa.“