Nirenghan-05-Ďábel s krásným tělem

Když jsem otevřela oči, stála jsem na louce. Byla překrásná. Všude kolem byly barevné květy a všechno se krásně zelenalo. Lehla jsem si do trávy a zadívala se do nebe. Ale najednou se všechno změnilo. Nebe zčernalo, tráva zhnědla a kvítí kolem zvadlo. Okamžitě jsem skočila na nohy a chtěla popadnout kunai. Ale žádný jsem neměla. Teprve teď jsem si všimla mého oblečení. Nebyl to žádný ninjí převlek, ale bílé šaty. V té tmě doslova zářily. A potom jsem ho zahlédla. Jeho stříbrné vlasy a svítivě modré oči. Usmíval se. Stála jsem jako přimrazená, zatímco on se ke mně přibližoval. Jakmile byl těsně přede mnou, popadl mě za bradu a zadíval se mi do očí. V tu chvíli jsem na všechno zapomněla. Neměla jsme ponětí, kdo jsem, co tu dělám. Ale bylo mi to jedno. Vpíjela jsem se do jeho krásných očí a přibližovala se k jeho rtům. Už chybělo jen pár centimetrů, aby se naše rty dotkly když jsem uslyšela ten hlas.
,,Arisu! Arisu, notak vzbuď se!''
Přicházel odněkud z dálky a stále se přibližoval, zatímco ta krásná osoba, kterou jsem málem políbila, se vzdalovala. Poslední co jsem viděla, byl jeho široký úsměv. A potom jsem otevřela oči.
,,Arisu!! Jsi v pořádku?'' nade mnou se skláněla viděšená Sakura.
Neodpovídala jsem. Pořád jsem musela myslet na ten sen. A teprve teď mi to došlo. Ta osoba byl Zero.
,,Jsem v pořádku, nic mi není.'' odpověděla jsem a posadila se.
Byla jsem v nemocnici a podle místnosti a vybavení nejspíš v Konoze. Sakura mě objala.
,,To jsem šťastná.'' zašeptala.
,,Jak jsem se sem dostala?'' zeptala jsem se udiveně.
,,Jakmile jsi omdlela, já se Saiem jsme tě odnesli zpátky do Konohy.'' odpověděla s úsměvem.
Už si vzpomínám. Hlavně na tu fialovou chakru, která proudila mím tělem. Nebyla však moje, byla cizí. Tím jsem si jistá.

Po třech dnech v nemocnici, kdy jsem se cítila naprosto v pořádku, mě konečně pustili domů. Přemýšlela jsem, že zajdu za Ichirem, ale nakonec jsem se rozhodla, že to nechám být. Zrovna teď jsme spolu neměli moc dobrý vztah. Vydala jsem se tedy na ubytovnu. Když jsem šla kolem krámku s květinami, chtěla jsem se Ino zeptat na bratra. Jakmile jsem vešla dovnitř, už mě vítala.
,,Ahoj Arisu, tak jak se daří?'' zvolala vesele.
Byla opravdu milá.
,,Ahoj, no zatím nic moc.'' odpověděla jsem a pokusila se o úsměv.
,,Co potřebuješ za květiny?''
,,Vlastně tu nejsem kvůli květinám, přišla jsem se zeptat jak se má Ichiru?''
Zvážněla.
,,Opravdu nevím. Před týdnem se vydal s Anbu na misi a ještě se nevrátil, mám o něj strach.'' jakmile to dořekla, objala se.
Bylo vidět že ji to trápí.
,,Neboj se, Ichiru bude jistě v pořádku, je opravdu silný.'' povzbudila jsem sebe i ji.
Usmála se.
,,Děkuji.'' řekla milým hlasem.
,,Nemáš zač.'' odpověděla jsem a odešla.
Cestou mi však stále vrtalo hlavou co se děje se Sasukem. Najednou jsem si nedokázala vybavit jeho tvář. Pokaždé když jsem se o to pokusila, zjevil se mně Zero. Rozhodla jsem se na to nemyslet a přešla k něčemu jinému. Je Ichiru v pořádku? Vím že je opravdu silný a tvrdý bojovník, ale je to už dlouhá doba, co je pryč. Nezbívá mi nic jiného než doufat.
Když jsem vešla do našeho bytu, lehla jsem si na postel a snažila se usnout. Najednou jsem zaslechla nějáké zvuky, ozívající se ze střechy. Tak jsem otevřela dveře, ale nikdo tam nestál. Nejspíš to byl vítr. Vrátila jsem se tedy zpátky.
,,Nejsi moc pozorná, Arisu.'' uslyšela jsem výsměšný hlas.
Otočila jsem se na postel, kde se rozvaloval Zero.
Hrklo ve mně. Celé tělo se mi roztřepalo, nebyla jsem schopná jakéhokoliv pohybu, kromě couvání dozadu.
,,Ale notak snad se mě nebojíš?'' usmál se.
Vypadal jako ďábel. Jeho pleť i vlasy, v té tmě doslova zářily, a co teprve jeho oči. Třpytivě modré. Bála jsem se. Je to snad poprvé v životě, co se opravdu bojím. I když jsem si stále dokola opakovala ,, vzchop se'' nepomohlo to. Nakonec jsem se konečně donutila ke slovům.
,,Co tu děláš?!'' můj hlas byl podrážděný a ustrašený.
Snažila jsem se na sobě nedat nic znát, ale bylo mi jasné že Zero přesně ví, jak se cítím.
,,Arisu, nemusíš se bát. Neublížím ti, zatím ne.'' znovu se usmál.
Ten úsměv, byl to ten který jsem viděla těsně před tím, než unesl Sasukeho. Konečně se mi vybavila jeho tvář. Křídově bílá pleť a ty jeho krásné černé oči, neprozrazující jakékoliv pocity. A potom to znovu všechno zmizelo. Všimla jsem si, že Zero stojí jen kousek ode mě a natahuje jeho ruku k mé tváři. Najednou se mi vrátilo všechno moje odhodlání a seběvědomí. Okamžitě jsem jeho ruku chytila a mrskla s ním o zeď. Ale on se rozplynul ve vítr a objevil se znovu zamnou. Obmotal své ruce kolem mého těla a pevně sevřel. Tím mně umožnil špatně dýchat. Jakmile jsem zalapala po dechu, povolil sevření a mně se podlomily nohy. Ale ještě před tím, než jsem stačila spadnout na zem, odstčil mě na postel. Padla jsem na záda a on si klekl přeze mě. Chytil mně obě ruce, tak abych se nemohla hýbat. Teprve teď mi došlo, že je bez trička. Dívala jsem se na jeho vypracované tělo plné svalů.
,,O co se to tady pokoušíš, Arisu?'' zeptal se a olízl si rty.
,,Nech mě být!'' snažila jsem se vymanit z jeho sevření.
,,Nemá to cenu, mě neporazíš.'' zašeptal.
,,Neměl by jsi být tak namyšlený!'' odsekla jsem.
Usmál se a začal se přibližovat ke mně. Naklonil se k mému uchu a zašeptal.
,,Pojďme se věnovat něčemu jinému.''
Přejel mi mráz po zádech. Zero mě začal jemně líbat na krku. Co se to děje?! To opravdu nemám dost sil na to, abych se ubránila? A chci se vůbec bránit? Jakmile začal postupovat níž, znovu jsem se rozklepala. Přestal. Naklonil se ke mně tak, že naše obličeje byly v jedné rovině.
,,Neboj se.'' zašeptal tak milým hlasem, že snad ani nepatřil jemu.
Nebyla jsem schopná slova. Jen jsem se mu dívala do jeho sametově modrých očí. Ale nakonec, jsem přeci jen promluvila.
,,Kde je Sasuke?''
,,V tuto chvíli by ses na to neměla ptát.'' jeho hlas zvážněl.
,,Vím, ale i přesto se ptám, co s tím uděláš?!'' řekla jsem výhružně.
,,Opravdu to chceš vědět?'' jeho úsměv byl zase stejný.
Neodpovídala jsem. V tom mi obě mé ruce dal nahoru a chytil je jednou rukou.
,,Notak, Arisu?'' zeptal se.
Bylo vidět, že ho to náramně baví. A potom se jeho ruka dotkla mého stehna. Nadskočila jsem, ale on mě znovu přitiskl k posteli.
,,Přestaň!'' křikla jsem.
Ale ani to s ním nehlo. Jeho ruka se pomalu přibližovala k mému přirození. Cítila jsem jak rudnu a potom se stalo něco neočekávaného.
,,Tak zas někdy.'' usmál se a zmizel.
Ležela jsem tam, naprosto omráčená. Proč to dělal? Proč jsem se nebránila? Proč si nedokážu znovu vybavit Sasukeho tvář? Měla jsem tolik otázek a ani na jednu z nich jsem neznala odpověď. Z toho všeho jsem nakonec usla.