Příběh jednoho mstitele 0.1

Byla to jedna z nejchladnějších zim, jakou Listová vesnice zažívala poprvé za desítky let.
Za okny domů burácela divoká bouře, po několika dnech neustálých sněhových vánic se však obešla bez vloček i krupobití, zůstaly tak pouze občasně se křižující blesky na černé obloze s burácením a vichřiče, jež tloukla svými mohutnými pěstmi zlostně do oken. Ve starém domě s upraveným vzhledem však vesele plápolal žlutorudý oheň.
Potravou mu byla suchá dřevěná polena pravidelného tvaru, která byla pečlivě vyskládaná na dřevěné podlaze hned vedle rozsáhlého krbu z opracovaného kamene. Tvořil významnou část nevelkého pokoje, který však působil na pohled útulným dojmem a plameny z něj šířily po celé místnosti příjemné teplo, které se rozpínalo i po všech ostatních místech. Zasahovalo i do setmělého pokoje, jehož jediným světlem byla lampa na dřevěném stole, která ochotně poskytovala trochu tlumeného světla dvěma malým dětem s černovlasým mužem, jež právě monotóně příjemným a hlubokým hlasem vyprávěl příběh.

,,Chlad v jeho srdci se dal srovnat s ledem. Temnota kolem něj se stále zvětšovala do tak nenávratných šířek, že mu stačilo zavřít oči a viděl jí před sebou. Kdyby jen natáhl před sebe ruku, mohl by se jí dotknout. Ale neudělal to. V jeho žilách hořel oheň, který odmítal takový konec. Oheň, který žádal ještě jiné oběti. Třeba takové, kterou byla dívka s očima barvy letní oblohy i čerstvě vyrostlé trávy."

,,Ale tatí ... Ty si vážně myslíš, že by právě tohle udělal? Nechal si svojí cestu zmařit kvůli ženské?" Ozval se chlapec s tmavými oči. Mohlo mu být sotva šest, jeho obličej měl ostré, avšak ladné rysy stejně jako jeho otec a oči byly rovněž uhlově černé. Děvče na vedlejší posteli udeřilo bratra do obličeje polštářem, který v okamžiku proletěl vzduchem.
,,Buď zticha, nii - kun. Vůbec tomu nerozumíš. Tatínek se nám tu snaží vysvětlit, že láska může nahradit světlo i v životě toho nejosamělejšího stvoření na světě!"
Chlapec se zabručením chytil polštář do svých ruček, vzápětí ho mrštil zpátky na sestřinu postel. Ještě za letu ho však zachytila ruka jejich otce, která v nečekaný okamžik vystřelila z poklidné pozice v klíně.
,,Možná máte oba pravdu a možná se oba mýlíte. Neřekl jsem, zda k ní cítil něco tak silného jako lásku, pouze jsem jí označil za jeho další oběť," promluvil hlubokým hlasem, který byl však velmi příjemný na poslech. Děvče na něho upřelo tázavý pohled, chlapec se vítězně zazubil.
,,A máš to, nee - chan! Určitě to byla jen další v řadě, kterou kvůli pomstě na svojí cestě zabil! Holky přidělávají jedině starosti, nic víc!" Překřížil si malé ručky přes hrudník, na černookou sestru přitom poťouchle vyplázl jazyk.
,,Je pouze na vás, jak si představíte pokračování. Můžete si myslet, že jí využil a zabil, můžete si klidně myslet, že v ní našel cennost, kterou nedokázal opustit. Teď ale oba ulehnete a budete spát několik dlouhých hodin," přerušil je znovu černovlasý muž ve středních letech, který se pomalu vytáhl na nohy. Obě děti jako napovel zajely pod své barevné deky, stejně jako každý večer věnovaly otci popřání dobré noci s políbením a uložili se ke spaní. Sotva za otcem však dveře zaklaply, přeletěl polštář zpátky na postel k bratrovi.
,,Nemáš pravdu, nii - kun! On byl do té dívky zamilovaný, já to vím!"
Polštář se vrátil zpětným úderem k sestře i s nesouhlasným zamručením.
,,Ty jsi ale hloupá, nee - chan. Takový velký ninja jako byl on, by nenechal žádnou holku jako jsi ty, aby se mu pletla pod nohama!"
S tím se obě stejně staré děti otočily v postýlkách uraženě zády k sobě, téměř okamžitě na to usnuly. Tlumené kroky za dveřmi jejich pokoje ustaly ve stejnou chvíli.

,,Zase jsi jim vyprávěl ten starý příběh, tati?" Zadívala se dívka sedící v křesle na otcovu kamennou tvář, v obličeji jí však narozdíl od něj pohrával příjemný úsměv.
,,Není zase tak starý a oba ho poslouchají se stejným nadšením jako ty, když jsi byla stejně malá." Dostala se jí dostatečná odpověď. Dívka dlaní zaklapla knihu dřímající na jejím klíně, stáhla ze svých nohou černou deku, pod kterou se už od večera před krbem hřála a z pohodlného křesla se postavila naproti otci.
,,Každý rád poslouchá takové příběhy. Ke všemu, pokud jsou to věci, které staly. Dobrou noc, tati ..." Vytáhla se k vysokému muži na špičky, krátce mu vtiskla políbení na tvář a s knížkou v ruce zamířila pryč z místnosti. Muž za ní krátce upřel své temné oči, nakonec s nimi však sjel k hořícímu ohni, který nenasytně olizoval dřevěné špalky bez jediné ztráty k chuti.
Přítomnost nejstarší dcery nahradil tichý příchod ženy se zelenkavými odlesky v očích, která bez varování obtočila paže kolem mužových boků a zezadu se k němu přitiskla v hřejivém objetí. Uhrančivé oči sklouzly k jejím rukám, velká dlaň je jediným pohybem obě zakryla v utajeném pohlazení.
,,Copak ještě nespíš?" Promluvil o něco víc tiše než předtím, i bez otočení hlavy přitom cítil její úsměv, který se objevil ženě na tváři.
,,Nemohla jsem ... Raději poslechám tvé vyprávění než abych usínala v prázdné posteli." Odpověděla milým tónem. Muž jí bez odpovědi sevřel za nadloktí jedné ruky, o půl vteřiny později si ji vtáhnul do pevného objetí.
,,Povíš jim někdy i konec? Nebo je necháš, aby na to přišli sami?" Upřela k němu žena zvědavé oči.
,,Pochopí to, pokud budou trochu všímaví ..." Odpověděl jí s lehkým pokývnutím hlavy. Dvěma skrčenými prsty jí jemně přejel po tváři se sotva viditelným pousmáním.
,,Pamatuješ? Je to příběh našeho mládí ..."

Tmavovlasý mladík seděl pohodlně na židli a zamyšleně hleděl do rohu protější zdi.
Jeho výraz byl neurčitý, ačkoliv měl docela dobrou náladu. Ještě před chvílí si však otráveně podpíral hlavu pěstí a znuděně poslouchal nejnovější zprávy od slizkého donašeče, který by pro pár jenů zaprodal i vlastní matku.
Ty řeči ho nezajímaly, nepatřil k oné, po informacích prahnoucí, skupině lidí a stejně tak mu bylo ukradené, co se děje v jeho rodné vesnici.
Avšak poslední věta ho zaujala natolik, že se nad ní musel pozastavit.
Mírně se pousmál. Nahrála mu přímo do ruky.
,,Děje se něco, Sasuke?" zeptal se Jugo, když vstal černovlasý ze židle.
,,Myslím ... Že je na čase vrátit se do Konohy." Odpověděl Sasuke s úsměvem.

Poznámky: 

Sate, Sate :D
Sliby jsou chyby, to je stará, známá věc, proto i já ty svje ráda porušuji xD
V tomhle směru se to však dalo předpokládat, psaní mě prostě baví a je to má oblíbená věc. Nebijte mě
K příběhu povím jen to, že z první kapitoly asi nikdo nebudete příliš moudří, rozuzlení se ke všemu otravně dozvíte až na samém konci, jelikož se bude odvíjet v minulosti, která až v posledním díle naváže na ten první, snad to ale vydržíte bez trhání vlasů a zběsilého ječení Přeci jen ... Vždycky to můžete přestat číst
Ale konec řečí, přeji příjemné počtení
Ero Michi