Stínový ninja 13

V té chvíli se mu objevil život před očima. Snažil se zatřepat hlavou aby to z ní dostal, ale nemohl se pohnout. Náhlý strach mu to nedovolil. Přestože už smrti několikrát čelil, vždycky se pohnout dokázal. Teď to ale nešlo. A smrt přicházela.

Podařilo se mu alespoň zavřít oči a nezbylo mu nic jiného než čekat. Uslyšel výbuch. Otevřel oči a před sebou uviděl hradbu z písku. Úlevně si oddychl a snažil se zjistit odkud se to vzalo. Jenže se pořád nedokázal pohnout. Podíval se dolů na své tělo, aby zjistil příčinu a uviděl že je obalený pískem tak, aby se nemohl pohnout.

Písečná hradba se pomalu začala sesouvat k zemi a odhalilo tak trojici, na jejichž čelenkách se skvěl znak Písečné. Trojici tvořila blonďatá dívka s vějířem na zádech, kluk co vypadal jako fenek s nějakou kuklou na zádech a červenovlasý, který měl na zádech tykev a kolem kterého poletoval písek. Za nimi viděl své ovládnuté přátele, kteří byli obaleni pískem stejně jako on.
„Co to sakra…?“ ujelo mu místo poděkování za záchranu života. Pak mu to došlo a dodal tiché děkuji.
„Neděkuj mi,“ opáčil červenovlasý. „Původně jsem nechtěl zachránit i tebe, protože je z tebe cítit Bijuu a před tím jsem cítil jak ti ujely nervy a částečně jsi ho uvolnil. Hádám ale, že to bude nějaký základní instinkt nenechat zemřít mě podobné bez dostatečně dobrého důvodu.“
„Nebyla to moje vina,“ hájil se Wataru.
„A čí tedy?“ zeptala se opovržlivým tónem blondýna. „Moje?“ Jeho rysy ztvrdly a byl by se pokusil zatít ruce v pěst, kdyby nebyl obalený pískem.
„Jejich oči, podívej se na ně,“ řekl chladně a divil se že ti dva nic neřekli. Uposlechla celá trojice a blondýně i kapucínovi se rozšířily oči. Třetí zůstával v klidu.
„Chápu,“ řekl pouze.
„Vidíš? Musel jsem na chvíli pustit svého bijuu ke slovu, jinak bych nedostal své tělo zpět.“
„Jak se to stalo?“ chtěl vědět zakuklenec.
„Když jsme spali. Kasumi byla na hlídce a já se pak ocitl v podvědomí, kde mi můj démon řekl co se stalo. Když jsem se uvolnil, zaútočili,“ vysvětlil jim.
„Co s nimi?“ otočila se blondýna k červenovlasému. Zjevně byl jejich velitel. V tu chvíli se na místě kde byli objevili další tři shinobi. Tihle byli pro změnu z Listové. Růžovláska, další blondýna, tentokrát s vlasy přes jedno oko a hnědovlasý kluk co měl tuny humoru. Zarazili se a zdálo se, že trojici který tu byla dřív už znají. Hnědovlasý kluk otevřel pytlík brambůrků a aval se cpát.
„Temari, že?“ upamatovala se druhá blondýna. Ta s vějířem krátce přikývla. „A co vy tu děláte?“ zeptala se tónem, který dával najevo, že oni o pomoc nestojí.“ Odpověď přišla od růžovlasé. „Cítili jsme démonní chakru a obávali se, jestli se nestalo něco zlého.
„Vypadáme snad na to že bychom si s tím neporadili?“ opáčila Temari. Červenovlasý zvedl ruku aby ji umlčel. Dívka se zarazila, ale pak se zatvářila odevzdaně. „Je vidět že dodržujete dohodu o spojenectví našich vesnic,“ poznamenal „ten koho jste cítili jsem nebyl já, ale tenhle,“ ukázal na Watara, který čekal až se vypovídají a dozví se, co s ním bude. „S ním problém nebude, ale zato s jeho společníky nejspíš ano.“
„To si piš!“ vykřikl Mikuri, pořád tím hrozným hlasem. Viděl jak se všem ježí vlasy na zátylku a ninjům z Konohy se rozšířili oči.
„Co to sakra bylo?“ vyděsily se všechny tři dívky.
„Pamatujete na to varování od tý blondýny?“ zeptal se pomalovaný.
„Myslíš o těch hmotách chakry, nebo duších?“ zeptala se s panikou v hlase Temari. Byla silná a většinou se nebála, ale duchy prostě nesnášela.
„Přesně to,“ přisvědčil.
„Co o tom víš ty?“ obořila se na druhého jinchuurikiho.
„Nic,“ pokrčil rameny „spal jsem a pak se ocitl v podvědomí, kde jsem zjistil že moje tělo je ovládáno někým cizím. Za pomoci démona mi bylo mé tělo vráceno. Nenapadá mě ale, co s mými přáteli,“ upřel na ně pohled a snažil se něco vymyslet. Nesnesl se ale na ně dívat dlouho. Ty černé oči bez bělma ho děsily.
„Možná bych mohla pomoct,“ ozvala se blondýna z listové. Upřely se na ni pohledy všech, kromě jejích společníků. „Moje technika přenosu mysli by mohla způsobit že bych ovládla její tělo, i když moc nevím k čemu by to bylo,“ vysvětlovala a přelétla po nich pohledem.
„K něčemu by to bylo určitě,“ ujistil ji Wataru, zatímco se zkoušel pohnout a přemýšlel proč ještě není volný. Tentokrát se pohledy upíraly na něj. „Kasumi totiž ovládá techniku vysátí chakry a s ní i života. To by mohlo zabrat abychom vysvobodili alespoň Mikuriho.“
„To by možná šlo,“ pokývala hlavou blondýna. Nikdo neměl námitek, protože všem to připadalo jako poměrně dobrý plán. Až na ty dva, na nichž měl být uplatněn.
Protože se nemohli hýbat ničím kromě hlavy, křičeli a divoce s ní hýbali. Příšerný křik donutil červenovlasého jinchuurikiho aby jim zacpal ústa pískem a obalit jim i hlavy.
„Mohl bys mě pustit? Začíná to být nepohodlné,“ požádal svého zachránce Wataru. Z toho že se nemohl hýbat ho začaly bolet končetiny a nutkání se pohnout už bylo nesnesitelné. Neodpověděl, ale písek se začal plazit pryč.
Když byl uvolněný, začal se procvičovat končetiny, aby v nich získal potřebný cit a poskakovat, aby uspokojil svou potřebu pohybu. Sledovali ho s určitým pobavením. Všiml si jak se na něj dívají a přestal.
„Ještě jednou děkuju za záchranu. A abych se představil, jsem Wataru Hitsugaya ze Skryté travnaté.
„Sabaku no Gaara,“ pronesl červenovlasý. Po něm následovali ostatní. Že blondýna z Písečné je Temri už věděl. Pomalovaný zakuklenec byl Kankuro, růžovláska Sakura, blondýna s výměnou myslí Ino a věčný žrout, který za celou diskuzi neřekl ani slovo, ale zato spořádal tři pytlíky brambůrek, byl Choji.

Ino se postavila tak, aby byla přímo naproti teď už nehybné Kasumi. Ostatní kolem nich uvořili půlkruh. Sakura stála přesně za Ino aby chytila její tělo až ho opustí. Ta udělala speciální pečeť a její tělo začalo bezvládně padat, až skončilo v růžovlásčině náručí. Ta pod její váhou tiše hekla.
Kasumi zavřela oči a když ji otevřela, byly konečně normální.
„Měla bys začít držet dietu,“ poznamenala Sakura a položila její tělo na zem.
„Ty máš tak co říkat, čelo,“ prskla v odpověď a čekala až písek ustoupí. Pak trochu s tělem zacvičila na uvolnění a zamířila k Mikurimu, kterému Gaara pro jistotu zakryl uši a oči aby netušil co se děje a doufal že nezačne ječet. Opatrně stáhl písek a odkryl tak pevně semknutá ústa. Zjevně si myslel že to pomůže. Nepomohlo.

Rty Kasumi a Mikuriho se setkaly a začala mezi nimi proudit chakra. O pár minut později zmizela a bylo vidět že se jeho obličej uvolnil.
„Jak poznáme že to fungovalo?“ dívala se na část obličeje čnící z písku pochybně Temari. Odpověď přišla vzápětí.
„Co se to sakra stalo?!“ hlas který vyšel z Mikuriho úst byl teď normální a oproti původními zněl jako kdyby ho někdo namazal medem. Všichni se jen podívali na Watara. Kývnutím hlavy potvrdil fakt, že je to jeho kamarád a Gaara začal stahovat písek.

Jakmile měl Mikuri uvolněnou hlavu, začal se divoce rozhlížet. Spát a pak se najednou někde probrat, navíc kompletně obalený v písku, není moc příjemná věc. Až když spatřil své kamarády, tak se uklidnil.
„Kde to jsem? Proč jsou tady ty lidi?“ zeptal se ještě jednou. Wataru přešel k němu, aby mu vysvětlil co se stalo.
„Pamatuješ na to varování od Shirony?“ chtěl vědět napřed.
„Jasně že jo.“
„Tak nějaký ten duch nebo co, nás tři posedl. Já se osvobodil, ale ty a Kasumi jste na mě zaútočili. Zachránil mě Gaara, který mě i vás zabalil pro jistotu pískem. Když se to vyjasnilo, tady Ino se nabídla že by nám mohla pomoct,“ Ino se Kasumiiným obličejem usmála.¨
„Ehm…Víš že to je Kasumi, že jo?“ podíval se na něj jako by pochyboval o jeho duševním zdraví.
„O, tohle,“ pochopil Wataru. „Jasně že je to ona. Ino použila techniku přenosu mysli, takže tam uvnitře je teď ona,“ objasnil mu. Mikuri si je pochybovačně přeměřil.
„Když to říkáš,“ pokrčily rameny.
„Takže co teď?“ chtěla vědět Ino , „když se vrátím, pravděpodobně se vrátí ona.“
„Musíme to asi risknout,“ navrhl Kankuro.
„Ok,“ kývla Ino. Zavřela oči a za chvíli už se sbírala ve svém těle ze země. Kasumi se ale neprobírala.
„Co se stalo? Nějaký vedlejší účinek techniky?“ vyzvídala nějaké vedlejší účinky Temari.
„Ne,“ zavrtěla hlavou druhá blondýna, „z mé strany proběhlo všechno tak jak mělo. Něco se muselo stát uvnitř ní.“ Zakoumavě se dívali na tělo dívky, které Mikuri položil na zem, poté co ho chytil při pádu, a přemýšleli co se mohlo stát.

Kasumi otevřela oči. První co uviděla byla temně modrá obloha. Převalila se na bok, a uviděla nějakou ženu. Měla zrzavé vlasy, na sobě modré upnuté triko bez rukávů a zelené kraťasy. Stejně jako ona se dívala na ženu, žena se zase dívala na ni.
„Co tu ksakru dělám?“ zeptala se jen tak všeobecně.
„Taky by mě to zajímalo,“ odpověděla jí Kasumi, ačkoliv nemusela. Žena si ji bedlivě prohlédla. Pak se jí na tváři objevil výraz pochopení. „Ta jsi ta, co jsem posedla!“ vyjekla.
„Co?“ nechápala Kasumi.
„Aj,“ zatnula zuby a zaksichtila se žena, „to jsem asi neměla říkat.“
„Jak posedla?“naléhala a zvedla se ze země.
„Dlouhý příběh,“ odmítla neznámá vysvětlení podat a taky se zvedla. „Kde to jsme?“ rozhlížela se, aby našla nějaký záchytný bod. Nikde však žádný nebyl. Až k obzoru byla zem rovná, bez jediného kopečku. A ani žádné rostliny kromě trávy nebyly v dohlednu.
„Na to jsem se chtěla taky zeptat,“ odpověděla jí brunetka.
„Možná tvoje podvědomí? Třeba nás sem nějak hodili…“ přemítala zrzka.
„Nebo nějaká časoprostorová technika.“
„To ne,“ zamítla žena, „což znamená, že když tě zabiju, zůstane mi tvoje tělo na vždycky!“ začala dělat pečetě.
„Nikdy. Fuuton: Hanachiri Mai!“ z její napřažených dlaní ale nevypadl ani jeden okvětní lístek a vzduch byl stejně nehybný jako před tím.
„Chahchahchá,“ zařehtala se žena a udělala poslední pečeť. „Katon: Housenka no jutsu!“ ani jí se ale nepovedlo jutsu provést. Kasumi se uchytla. „Kdo se směje teď?“ zeptala se tónem, aby přítomnou pořádně naštvala.
„Nejspíš tu nefungují jutsu,“ usoudila její protivnice. „Takže nezbývá nic jiného, než si to rozdat ručně!“ zařvala.

Rozeběhla se, a když byla u Kasumi taky vyskočila a pokusila se ji kopnout do obličeje. Tohle kunoichi čekala, takže jí stačilo dát ruce křížem před obličej, aby ránu zablokovala. Útočnice ale neustávala a dál kopala.
Už ji z ran začaly bolet ruce, tak prostě pozvedla nohu a kopla. Nebyl to nijak silný kop, ale protože zrzku zastihl nepřipravenou, shodil ji na zem. Ta si odplivla a znovu se zvedla. „Mě jen tak nedostaneš, procedila skrz zuby.“
„To se uvidí,“ oponovala jí a zaútočila. Nemířila na obličej, ale na břicho. Její útok byl zachycen a ona v zápětí ležela na zemi, jednu nohu ve vzduchu. Žena jí začala tlačit nohu k tělu aby jí učinila zpřetrháním vazů alespoň jednu nohu nepohyblivou. Kasumi se vzepřela na zbývajících třech končetinách a vystřelila nohou vzhůru. Neudržela se tak dlouho, ale stačilo to na to, aby se vymanila z bolestivého sevření. Pružně se postavila na nohy, a zaujala klasický boxerský postoj. Její protivnice zaujala stejný postoj.

Začaly útočit především rukama. Byly ale stejně dobré, takže pokaždé soupeřčin útok vykryly. Nakonec skončili že si ruce navzájem držely a nebyly schopné se pohnout. Obě naráz se odstrčily a žena navíc kopla. Obě skončily na zemi. Kasumi ale navíc bolelo břicho. Protivnice toho využila a přiklekla jí nohy. Kunoichi z Trávové sykla. Dál se ale neznámá nedostala. Když se chystala chytit jí ruce, hrábla do země a hodila jí do obličeje hrst trávy a kamínků. Měla štěstí a jedním ji trefila do oka. Zrzka udělala několik kroků dozadu, zakrývajíc si postižené oko. Hnědovláska se rozhodla toho využít. Rozeběhla se a podařilo se jí zasadit kopanec přímo do břicha. Žena hekla a spadla na zem. Kasumi na ni skočila a sedla jí na břicho. Dívala se teď do bolestí zkrouceného obličeje, který na ni navíc zíral jen jedním okem. Začalo pršet.

Chytila ji za ruce a nohama se jí podařilo alespoň trochu zablokovat její nohy. „Tak co říkáš teď?“ zafuněla jí do ucha. Vzápětí ležela zády na zemi. „Cos to říkala?“ ušklíbla se její protivnice. To už ale ležela zase na zádech ona. Začaly se takhle převalovat jedna po druhé a déšť sílil. Obě byly čím dál mokřejší a špinavější. Kutálely se dál a dál a nějak se jim propletly končetiny, takže tvořili kutálející se klubko končetin.
Déšť zemi už důkladně rozmočil, takže se nakonec zastavili se hlasitým šplouch a nějaké bahnivé louži. Naštěstí měla majitelka těla navrch. Udýchaně se zvedla, opřela se rukama za kolena a začala oddychovat. Vetřelkyně oddechovala v bahně. Když se nakonec zvedla, připomínala něco mezi člověkem a prasetem. Ani jedna už neměla náladu ani dost síly pokračovat v boji pomocí taijutsu a tak začala klasická holčičí bitka. Plácání rukou, tahání za vlasy, škrábání a kousání nebylo výjimkou. Kdyby tam byli nějací muži, měli by parádní podívanou, protože mokré šaty a bahno výrazně odhalovaly ladné křivky. Bohužel tam ale žádní nebyli, takže klasická žunká bitky vyšla celkem nazdařbůh. Stejně totiž skončily od sebe, zadýchané a s krvavými šrámy na obličeji.
„Máš dost co?“ dostala ze sebe zrzatá mezi nádechy.
„Ani nápad,“ usmála se Kasumi.

A boj začal nanovo. Jenže už s mnohem menším zápalem než před tím. I tak si obě uvědomovaly co je v sázce a snažily se jedna druhou přemoci. Nakonec se původní obyvatelce těla podařilo protivnici skopnou na zem. Znovu se na ni klekla, ale dala si záležet aby se nestalo to co posledně.
Drželo jí ruce a oddechovala.
„To jsem zvědavá co uděláš,“ ušklíbla se pohrdavě poražená.
„Tohle,“ odvětila vítězka a začala jí tlačit čelem na krk. Nebylo ti nijak účinné, ale na přiškrcení kyslíku to stačilo. Žena se začala zmítat, snažila se kopat, máchala rukama, ale Kasumi nepovolila.
Obličej neznámé nabíral čím dál víc červenou barvu. Postupně fialověl a Kasumi dál tlačila.
Žena sebou ještě párkrát trhla, ale pak už se ani nepohnula.

Odfrkla si a postavila se. Déšť jí smýval z obličeje pot, zatímco žena před ní bledla. Pak se stalo něco nečekaného. Nezvaná návštěvnice vyskočila a celým tělem do ní vrazila. Dopadly obě na zem a teď nastal opačný případ. Jenže škrcení probíhalo normálně, rukama, což Kasumi dovolilo bít ženu do hlavy. Čím méně kyslíku měla, čím byla rády silnější. Po chvíli se jí podařilo nahmátnout kámen o dostatečné velikosti a o vteřinu později se ozvalo zapraštění a konečně byl konec boje. Hnědovláska ze sebe namáhavě odstrčila tělo, kterému ze spánku tekla krev, praštila sebou na zem a nechala se chladit padajícími kapkami vody. Přemýšlela jak se odsud dostane, protože si nic nedělo. Vzápětí ucítila na obličeji facku. Bolestí zavřela oči a když se je přiměla otevřít, zjistila že není na pláni a že na ni nepadá déšť, ale že hledí do tváře Mikurimu. Šťastně se usmála a objala ho.

***
„Předpokládám že se nevzdáš,“ prohodil jen tak vůdce zabijáků.
„Uhodl,“ odpověděl mu stejným tónem Sakumo. Na to na něj vyletělo dvacet kunaiů. Některé odrazil svým kunaiem, jiným se mu podařilo vyhnout, ale věděl že takhle bojovat nemůže. Odrazil se proto a skočil na vršek jednoho z velkých kamenů kterých bylo okolo spousta. Následovalo několik pečetí.
Podobný krok se děl i u protistrany. Od jednoho z ninjů vyletěl paprsek modré jiskřící leketřiny.
„Katon: Netsu tanpa! (vlna horka)“ Několik oblačných ninjů se pohrdavě ušklíblo, protože to vypadalo že se nic nestalo, ale vzduch hned na to prořízl řev. Zasáhlo je totiž nesnesitelné horko.
Bylo výhodné zahajovat boj tímhle útokem, protože téměř kompletně dehydratoval nepřítele a kromě toho se mu po těle udělala popáleniny. Důkazem drsnosti jutsu byla zem, která na několik místech žárem praskla. Obyčejné lidi by to asi zabilo, ale ninjové byli odolnější.
Sakumo ucítil ve vzduchu pach spáleného masa a příšernou bolest v boku. Položil na to místo ruku, aby zjistil jak je rána velká a ucukl. Štěstí bylo že ho technika jen škrábla. I tak ale bolela o dost víc než čekal. Teď byl ale ve výhodě, protože se nikomu nebojuje dobře když je dehydrovaný a má pocit že když se nenapije alespoň kapičku, rozpadne se jeho tělo na prach.
Padli na zem, ačkoli jeden to vydržel. Měl s sebou velký svitek, který teď roztáhl. Udělal několik pečetí a položil na něj pravou dlaň. „Ninpo: Kousei!(regenerace)“ ze svitku vyletělo devatenáct proudů zelené chakry, která se napojila na ležící těla. Jejich kůže se okamžitě začala uzdravovat.
Lékařská technika, došlo Sakumovi ,ale co on? Odpověď přišla vzápětí, když se ninja skácel na zem. Hned na to se musel vyhnout dalšímu elektrickému výboji. Zotavení ninjové nelenili.

Rozhodl se vynechat lehčí útoky, které většinou testovaly protivníka a rovnou přejít k těžšímu kalibru. Shinobi z Oblačné zaujali formaci. V předu stáli dva ninjové, ostatní v takové vzdálenosti a rozestupu, že nebylo možné je zasáhnout všechny jednou technikou. Došel k názoru, že katon by mu asi moc nepomohl a tak začal s raitonem. „Raiton: Raimei taihoo! (bleskový kanon)“ přes hlučnost svojí techniky neslyšel názvy těch co šly proti němu. Ale stačilo mu že je viděl. Jedna měla podobu velkého žlutého blesku a druhá stovek tenkých modrých výbojů. Jeho měla podobu několika masivních modrých elektrických výbojů. Před polovinou poloviny vzdálenosti která je dělila se techniky střetly. To bylo trochu s podivem, protože druhá technika Oblačného měl dost velký rozptyl. Sakumo se potěšeně ušklíbl když uviděl jejich výrazy. Zjevně čekali že ho dostanou.
Výhodou téhle techniky bylo, že její elektřina pohlcovala okolní elektřinu, ať už byla jakákoliv a pak se tím posílila. Modré výboje se prodraly vpřed a zasáhly první čtyři nepřátele. Ti nejen že dostali zásah o síle několika stovek voltů, ale zároveň je bodla do solar plexu.

To vedlo k rozruchu mezi jeho nepřáteli, kteřís se rozhodli téměř všichni zaútočit přímo. Jen dva nebo tři se oddělili od hlavní fronty. Hlavní fronta se shlukla k sobě a všichni v ní chystali nějakou techniku. Což Sakumovi náramně vyhovovalo, protože mohl požít další ze svých silnějších a účinnějších technik pro masakrování nepřátel v hloučku. Teď už o jejich technikách kvůli množství přehled neměl.
„Raiton: Ryuu tengoku furimasu raimei taihoo! (dračí nebem třesoucí bleskový kanon). Jeho technika zapůsobila právě včas. Techniky nepřátel už totiž byly malý kousek před ním. Neměly šanci, leda by byly všechny třídy S, podobně jako jeho, o čemž silně pochyboval. Přivřel oči aby ho technika ani na okamžik neoslepila.
V tom okamžik mu tělem projela nesmírná bolest. Nějakou chybou si přestal hlídat nepřátele, kteří se mu dostali do zad a teď ho zasáhli nějakou technikou.

***
Stáli v lese u řeky, která začínala ohromným vodopádem padajícím ze skály. Nikde nebylo vidět ani živáčka a přes hukot vody ani slyšet žádné zvíře.
„Je za vodopádem?“ zeptal se Kyousuke.
„Ne,“ zakroutila hlavou Nagi. „Musíme tam proplavat řekou.“
„Vždyť se mi namočí!“ namítl Kuze. Nagi ho probodla pohledem.
„Neexistuje nějaké řešení? Myslela jsem že tomu voda neublíží.“
„To byla špatná doměnka.“
„Snese chlad?“ chtěl vědět mohutný svalovec. Hubenější se zamyslel. „Snad to neúblíží,“ odpověděl nakonec.
„Skvěle. Je to naše tajná zbraň. Byla bych velmi nerada kdybychom o ni přišli,“ prohodila Nagi a měřila si vodopád. „Umíte plavat?“ vzpomněla se si ještě. Byla by nerada kdyby její plán ztroskotal na takovémhle základním nedostatku.
„Ano,“ potvrdili oba zároveň.
„Výborně. Jde se na to.“