Vytržená stránka

Vytržená stránka

„Sa*ra!“
Jediné slovo přetnulo ticho uprostřed studené jeskyně. Černovlasý avšak mladý muž se zlehka podepřel o jeden z kamenů, nevadilo mu, že jsou mokré. Taky co mu mělo vadit víc? Krvácející rána, nebo nějaký vlhký šutr? Odpověď byla více než jasná. Donutil ještě jednou sebe sama napřímit se, udělat krok vpřed. Pokračovat. Hnali ho jako psa, skutečně se jej tentokrát chtěli zbavit. Ale on už se jim vlastně ani nedivil, snad je i chápal. Snad tentokrát chápal mnohem více než před pár lety.
Kroky se ozývali ozvěnou, stačilo jim jen jít správným směrem a okamžitě ho mají. Ani stopovat ho nemuseli, jak moc byl v tuto chvíli oslabený. Bez chakry … Bez sil … Bez partnerů … Přesto se na jeho tváři objevoval úsměv, vítězný úsměv, který se dal lehce zaměnit v úšklebek. Pro něj samotného to však byl jediný opravdový úsměv za ten dlouhý čas, co bloudil temnotou.

Snad měl pociťovat úplně jinou emoci, možná to měl být i strach místo jakéhosi druhu štěstí, ale na tohle on nehrál. Nechtěl být jako ostatní, protože už se stejnak nemohl zařadit do nějakého směšného davu. Nepřijali by ho … Nelíbilo by se jim, že je s nimi. Opět. Nevěřili by mu. Zaklopýtal. Opět málem spadl. Tentokrát by se již docela jistě nezvedl. Ale komu by to vlastně vadilo? Všichni už byli mrtvý.
Zalapal po dechu, přivřel uhlovité oči. Zastavil. Jeho nohy těžkly, stejně jako zbytek těla. Touha po přežití se jej stále snažila popohnat k dalšímu kroku, přesto se však v okamžiku ocitl na zemi. Připomínal malého kluka. Malého ztraceného spratka. Zraněného, ještě k tomu a doufajícího, že přijde pomoc. Někdo, kdo by byl ochoten mu pomoci. Dobře věděl, jak všechny zanevřel. Ale nevadilo mu to … Nelitoval ničeho z toho.

Nejraději by však vytrhl ze svého života tolik kapitol až by se vrátil k úplnému začátku, ale co by tehdy vlastně dělal? Bezstarostně si užíval. Víčka pomalu schovávala ony krásné oči, jeho nohy se však opět zapřely do země. Takhle to nemohlo skončit. Nechtěl, aby to takhle skončilo. Tvrdohlavost … Tvrdohlavost vždycky přisuzoval svému dřívějšímu partnerovi v týmu, považoval to za pošetilé jednání. Dnes se však nechoval o nic lépe než on před pár lety, vlastně mnohem hůře. Zabil všechny, kterým na něm záleželo. Milujícího bratra, dívku, učitele, spolužáky, partnery … I jeho? Vlastně už si ani pořádně nepamatoval.
Jeho bytí se pohybovalo od smrti k zabití, přesto však nepochyboval, že i tuto bitvu vyhraje. Tentokrát to však bylo jiné … Nikdo, koho by on znal. Zvuky našlápnutí na hladinu kaluže se opět rozeznívaly. Těžčeji.

Přestože nevěděl, kam jde. Nevadilo to. Hlavně, že vůbec šel. Pohybující cíl byl stále obtížněji naleznutý, než kterýkoliv jiný. Navíc mu to dodávalo jakousi naději. Naději k přežití? Možná ano. Černé oči se zabodly do zdi před ním. Slepá ulička? Zamračil se. Jeho orientační smysl slábl, každá cesta byla úplně stejná jako ta předchozí. Nakonec mu však unikl jen tichý povzdech, s čímž se otočil. V co vlastně věřil? Že se odsud dostane? Že přežije?! Jedna myšlenka byla absurdnější než ta předchozí.
Ani jedna nebyla možná. Z tohohle nemohl vyváznout jen s pár škrábnutími. Vždyť právě teď byl docela bezbranný! Uchechtnul se. Tahle situace už začínala být komická. Kdo by kdy řekl, že právě on zažije tento pocit … Pocit bezmoci. Co vlastně mohl právě teď dělat? Bez všech sil. Nic. Nic ho nenapadalo, žádný úžasný nápad, který by mu mohl pomoci přežít.
Pomalu se vzdával vší naděje, krvácející rána už zašpinila většinu jeho oblečení. Netrvalo to dlouho a sjel na zem … Chtěl si aspoň ještě jednou odpočinout … Aspoň jednou … Jeho oči se zavřely jediným pohybem víček. Jeho dech se v jednom okamžiku alespoň trochu zklidnil, ačkoliv byl pořád značně neklidný.

Jeho oči se opět otevřeli, přesto však stále unaveně. Zoufale. Vyhoupl se na nohy a přestože pociťoval ostrou bolest v ráně rozešel se dál. Do těch dlouhých chodeb plných beznaděje, smutku i strachu. Do těch dlouhých chodeb zapomenutí.