Nekončící boj...

písnička u které jsem psala je tady

Běžím ztemnělými ulicemi. Znám je tak dobře. Tolik let jsem tudy bezstarostně chodil, nevážil si jich. Viděly toho mnoho. Znají celý můj příběh. Teď mám před sebou jen krev. Všechna ta radost zmizela. V uších mi zní nářky matky a zvuk, kterého jsem se tolik bál. Zvuk otevírajících se dveří, cupitání bosých nohou. Kéž by se to nikdy nestalo. Neměl být svědkem toho všeho.
"Nemá cenu nad tím přemýšlet!" Vracím se do reality, znovu se ocitám ve spleti cest. Cest, které vedou k jedinému cíli. Přede mnou zoufale utíká můj malý bratr. Bojí se mě, neví, že se víc bojím já jeho. Mám strach podívat se mu do obličeje. Nechci ho dál trápit.
"Musím!" mozek mi dává přesné instrukce. Jedním dlouhým skokem dopadám před něj. Pozoruji ho rudýma očima a třesou se mi nohy.
"Je to pro vesnici......Promiň Sasuke..." zhluboka se nadechnu, dělám to znova.
"Mangekyou sharingan!" Klečí tam přede mnou, naříká, ale já to musím podstoupit. Potřebuji jeho nenávist víc, než cokoliv na světě.
Tiše šeptá slova, jež mě tak nesmírně zraňují.
"Proč? Proč bráško?" Nevím co odpovědět. Nemůžu mu říct pravdu....
"Abych si ověřil velikost své schránky!" Další lži. Tolik pro mě znamená, a přesto......Přemýšlím jak ukončit to trápení, alespoň na chvíli.

"Můj malý, pošetilý bratříčku. Jestli si přeješ mě zabít, nenáviď mě, zhus si mě. Přežij nehezkým způsobem! Tak běž, běž a přilni k životu a jednou až budeš mít oči, jako mám já. Pak teprve přijď!"

Z očí mu začaly vytékat slzy. Už se na to nemůžu dál dívat.
"Musím!" Vím, že si to zasloužím, byl jsem ochoten obětovat všechno. Teď mám přijmout trest, trest za své hříchy. Změní všechno, chci trpět. Potřebuji cítit bolest, abych vyrovnal svou vinu. Vždy jsem ho miloval...on mě bude nenávidět. To je spravedlivé.
"Zasloužím si to!" otáčím se k němu zády. Opouštím ty prázdné uličky plné vzpomínek, vzpomínek na dětství. Zbaběle utíkám před svým osudem, který mě stejně dožene. Je to jako dětská hra.
"Musím zmizet!" Přeskakuji hlavní bránu, vbíhám do lesa. Je tma, a tak nikdo nemůže vidět mé slzy. Jsem rád. Nedokážu vzdorovat vlastním výčitkám, vracejí se. Proto se neotáčím. Je to nekonečný závod s časem. Dnes se ale všechno změní. Naposledy sedím v sídle Uchihů. Čekám na smrt, spasení. Záleží to na úhlu pohledu, každý v tom vidí něco jiného. Je tu! Vstoupil jako duch.
"Co vidíš, Sasuke?"
"Vidím tvou smrt!" Uleví se mi, ani nevím proč. Chce se mnou bojovat, pomstít se.
"Chci to i já?" poprvé za tu dlouhou dobu pochybuji. Přemýšlím o svých činech.
"Ano!" Jednoznačná odpověď mi zaplňuje hlavu, ale já si stále nejsem jistý. Kroky. Sasuke nehodlá čekat, usnadňuje mi to. Nechávám ho vyhrát, chci aby všechno pomstil. Zaslouží si to. Zničil jsem mu dětství, budoucnost. Přesto dokázal přežít, držel se mých slov. Nikdy nepochyboval a teď stojí tady. Opírá se o zeď, nemá kam utéct. Pomalými kroky se k němu přibližuji. Naposledy ho cvrnkám do čela.
"Omlovám se, Sasuke." šeptám, usmívám se. Podlamují se mi kolena a já se poddávám tomu pocitu. Cítím, jak moje tělo dopadlo na zem.
"Všechno to bylo součástí plánu..." poslední myšlenka mi proletí hlavou a já zavřu oči. Umírám s úsměvem na tváři. Nádech, jež všechno ukončí, kapky deště mi dopadají na obličej, snaží se smýt ty prohřešky. Nepovede se jim to, ale dnes jsem alespoň část napravil.
"Hodně štěstí Sasuke..."