Lhářka ep. 3: Poslední myšlenka

Než jsem chytla inspiraci

k napsání téhle kapitoly, utekl dost dlouhý čas. Naštěstí to vás, kteří tenhle text právě čtete, nijak neovlivnilo, protože jsem se při psaní první kapitoly rozhodla, že tohle bude moje první série, která bude vycházet pravidelně Teda jestli se tomuhle dá říkat série hmmm, takže... Co bych vám k tomu ještě řekla? Původně měl být konec trošku jiný, takový víc happy-end, i když happy end v pravém slova smyslu určitě ne. Neuveřejním ho, jen kdyby o to mělo zájem víc lidí, a to myslím, že nebude. Ono podle mě víc lidí ani nebude číst tuhle sérii. Ale mě to nevadí. Jsem ráda, že jsem tohle napsala, a ten čas, který jsem u toho strávila, rozhodně nepokládám za ztracený. Doufám, že vy zase nepokládáte za ztracený ten čas, který jste strávili čtením téhle série. Pokud ano, tak se vám hluboce omlouvám, a pokud ne, a dokonce se vám to líbílo, tak se vám klaním a děkuji, pokud napíšete koment. Nevím, jestli teď bude v dohledné době ode mě něco vycházet, protože se snažím splácat nějakou ff ze světa Star Wars. Chtěla bych ji vydat na Jedilandu, ale to by se mi musela opravdu povést. Tak mi držte palce, moji milí Pokud by mi ji vydali, tak bych kdyžtak do nějaké mé ff hodila link a určitě byste našli velké upozornění v mém podpise
Tákže jestli jste se prokousali tímhle nudným a nezáživným úvodem, tak na sebe můžete být hrdí. A pojďte se mnou... Pojďte se mnou, ponořme se do obrovského jezera fanfikcí a proplujme až k vlně, která vypráví příběh Anko Mitarashi. Nalistujme v něm tu správnou stránku a nahlédněme do středu Konohy, kde se podél zdí plíží tajemná postava. Ta v našem příběhu sice nehraje hlavní roli, nicméně není tak nedůležitá, jak se může zdát...

Orochimaru se plížil podél zdí. Měl na sobě sice jinou tvář než tu, pod kterou jej všichni znali, ale přesto nechtěl, aby jej kdokoli viděl. Opatrně se rozhlédl. Než dorazí do budovy chuuninských zkoušek, chtěl ještě navštívit jednoho člověka. Chuunin z konohy, který mu byl po mnoho let věrný, nyní bydlel v malém domě vtěsnaném v rušné ulici a Orochimaru si s ním potřeboval promluvit. Nechtěl, aby to kdokoli věděl, a tak to neřekl ani tomu chuuninovi. Předpokládal, že onen muž bude velmi překvapen, až otevře dveře, za kterými bude stát jeho pán.

Anko opět seděla na svém balkoně. Obvykle by v tuhle dobu měla rande s Kakashim, ten ale nyní neměl moc času, protože ténoval Sasukeho. A tak už několikáté dopoledne seděla na svém balkoně. Občas si vzala i knížku, ale většinou tam byla jen ona, její myšlenky a krabička cigaret. Po chvíli se rozhodla, že se půjde projít. Neměla nic na práci. Hokage jí žádnou misi nezadal a její Mistr už ji nepotřeboval, protože byl ve středu všeho dění, a tak už nebylo třeba žádného donašeče. Vstala a oprášila si zadek (spíše jen tak, ze zvyku, protože podlaha na které seděla, byla vcelku čistá). Když vyšla na ulici, zažila lehký šok. Bylo tam mnohonásobně více lidí než obvykle, nejspíše kvůli neúprosně se blížícímu poslednímu kolu Chuuninských zkoušek. Chvíli jen tak stála na kraji všeho dění a pak se ponořila do ulic. Zničehožnic dostala chuť na Dango knedlíčky, a tak se vydala směrem, kde si je obvykle kupovala.

Orochimaru zavřel dveře a odcházel. Vykonal, co chtěl. Získal informace, které potřeboval a upevnil si důvěru svého budoucího informátora. V tom zahlédl koutkem oka kus světle hnědého pláště, který mizel za rohem. Pousmál se. Tuhle věc sice chtěl vyřídit až potom, ale když to udělá teď, nic se nestane. Stejně tohle musí vyřídit, protože osoba, která zradí jednou, zradí i podruhé.

Anko si koupila knedlíčky dango a tak byla spokojená. Zaslechla nějaký hluk a otočila se. To jen nějakému muži vypadly knížky z ruky. Ale když se otáčela zpátky, uviděla Jeho. Svého Mistra. A rozhodně nevypadal, že si s ní chce zajít na čaj. Nezpanikařila, protože se už několik let připravovala na tuhle chvíli. Zašla do uličky, kde bylo málo lidí. Pak odbočila tam, kde bylo lidí ještě méně. Tak pokračovala dál a dál, až se ocitla v úzkých, špinavých, avšak liduprázdných uličkách. Pak se otočila.

„Co chceš, Mistře?“
„Myslím, že to víš.“
„A i přesto se tě na to ptám.“
„Hmm... Nepovažuji za nutné ti na to odpovídat.“

Anko se ušklíbla. Špejli, na které měla poslední dva dango knedlíčky přehoupla z jednoho koutku úst do druhého. Něco u nohou jí zasyčelo a když svůj zrak sklopila dolů, spatřila jak se okolo ní ovíjí had. Nebránila se. Had se jí ovíjel okolo celého těla až se jeho hlava dostala na úroveň jejího obličeje. V ten okamžik odhalil své dlouhé zuby a zasyčel. Orochimaru vytáhl meč Kusanagi a Anko už věděla, že tohle je její konec. Stále se nebránila, i když by mohla. Z jednoho prostého důvodu. Věděla, že nebude šťastná. Ne ve svém životě. Nemohla být šťastná, ne s tím, co způsobila, ne s tím, co celé ty roky tajně prosazovala. Věděla, že nikdy nedokáže to, co chtěla dokázat. Nemohla být pro nikoho smyslem života, když nedokázala najít smysl života sama sobě. Had se okolo ní obtočil pevněji. Mohla by se bránit, mohla by utéct, mohla by vyvolat svého vlastního. Ale proč? Život u přece neměl cenu. Nikdy neměl cenu. Ne pro ni. Orochimaru se pousmál. Viděl smutek v jejích očích ale nevěděl, co ho způsobilo. Bylo mu to jedno, nebyla pro něj nic než poslušnou služebnicí. Stiskl v ruce meč Kusanagi. Ve dvou věcech si byl jistý.

Tahle žena si zaslouží důstojnou smrt. Zaslouží si zemřít rukou svého pána za své služby. Ale její duše nikdy nedojde klidu. Nedivím se, že se nebrání. Ona to ví taky. Jen smrt ji vysvobodí z pekla její mysli.

Ví to. Ví, že se nebudu bránit. Věděl to celou dobu, už když mě potkal, zlomenou a naplněnou vztekem. Vždycky to věděl.

Bude to rychlé, slibuji. Nesmím se tady zdržovat, mám přeci jen moc práce. A nemůžu si dovolit ztrácet čas s někým tak podřadným a nedůležitým, jako jsi Ty.

Nikdy jsem pro Tebe nebyla víc než hračka. Zbraň, kterou můžeš kdykoliv zahodit a použít jinou. Ale já chtěla být ta nejlepší! A přesto tady zemřu. Dobrovolně.

Ukončím to, teď hned. Byla dobrou žákyní. Bavilo mě ji využívat. Ale to je vše, nic víc. Pochybuju, že si někdy dělala naděje, že je pro mě víc než zbraň.

Sbohem, můj Mistře. Měla jsem tě ráda.

Sbohem, Anko. Posloužilas mi dobře.

Meč zasvištěl vzduchem v prudkém udéru a proklál Anko místo těsně pod krkem. Krev vystříkla. Po chvíli had svíral jen bezvládné tělo, které se díky němu udržovalo ve vzpřímené poloze. Plášť smutně zapleskal ve větru a krev stékala po zelených šupinách. Konečky vlasů se v ní namočily a zbarvily se do ruda. Orochimaru vytáhl a očistil svůj meč, had povolil své sevření. Tělo dopadlo na zem, klidně a tiše. Vrah nejzkaženější ženy v konoze otočil svůj zrak směrem k budově, kde už za chvíli měla začít poslední část chuuninských zkoušek.
„Skvěle,“ zašeptal a vykročil.

Její nehybné oči sledovaly okolní svět. Dlouho, dlouho okolo nikdo nešel. A ona tam ležela. Jedinou společnici jí dělala samota, samota, které se kdysi tak bála. Cigaretový kouř se rozpustil a jeho vůně se vznesla k nebi.