Problém z Listové 4

Šok!

Žena se podívala na vylekaného mladíka před sebou a stáhla si kapuci z hlavy. „Ahoj, K….“ Nedořekla to, protože jí rozhořčený hlas skočil do řeči.
„DOST! Nechci to slyšet. Jak-jak si mohla?“ do jeho hlasu se vloudil smutek a jeho krásné oči se zalily slzami.
„K-kdo jste?“ vykoktala ze sebe Chaoi. Byla celé nesvé z jejich rozhovoru a strašně vyčerpaná. Nepomyslela by si, že ji taková nemoc schvátí.
„Jak?“ naléhal tiše Hraničář. „Jak…“
„Nějak moc otázek najednou, ne?“ řekla žena s klidným hlasem ve tváři. „Vezmeme si to hezky popořadě. Takže, ano, mohla jsem, děvče, to tě nemusí zajímat.“ Řekla to tak chladně, až z toho Chaoi naskočila husí kůže. Jako by z ní cítila smrt a i život zároveň. Jako by byla všechno, jen ne to dobré. Měla sílu nad moc nad životem a smrtí? Nebo to byl jen ubohý dojem? Ani jedním si nebyla Chaoi jistá, ale tak nějak tušila, že bude lepší, když nebude znát pravdu. Ne teď.
„Chaoi, to je dobrý. Nemusíš se bát.“ Konejšil ji veliký chlapec. Pak se otočil na, alespoň pro Chaoi, neznámou tvář. „Jak si mohla udělat všechna ta zvěrstva? Nemůžu…nevěřím…není možné, abys na to přistoupila. Tak co se stalo?“
„Nevím, že bys mi mohl tykat. Stále jsem pro tebe kněžka a to už nezměníš. Zvlášť ve tvém postavení. A teď bych vám ráda vysvětlila, proč jste tady.“ Oba dva zajatci zpozorněli a jejich zrak padl na zrzavou kněžku, které se pochmurně stáhl obličej. Pak se ji ovšem oči zaleskly a ona nabyla hněvivého výrazu, který pronikal a zahryzával se hluboko v jejich myslích.
„Už je to dávno, co umřel sedmý hokage Naruto Uzumaky. Kdysi mé matce pomohl zapečetit boha podsvětí a nejhoršího ze všech démonů uvnitř jedné sopky. Pak žil nějaký čas s mou matkou a ona porodila dvojčata – dvě dcery. Já a má sestra jsme byli nerozluční, ale pak se ten démon vrátil a zabil mou nic netušící sestřičku. Jeho síla se začala šířit po světě a já ho jakožto kněžka musím zastavit. Proto vyvražďuji všechny jeho stoupence. Zabiju je i s jejich rodinami a přáteli, aby se jeho hrozba nešířila dál. Získala jsem podporu od země železa a teď působím po celém světě za pomoci zvláštní organizace, která zde vznikla. Díky zemi železa už sem vymítila téměř všechno zlo, ale pak se sem připleteš ty Katano, a překazíš mé šance na ukončení této tak zvané války. Potřebovala jsem se jí zmocnit, abych získala její sílu. Je to jediný potomek Naruta Uzumakyho a je jediná, které má takovou moc, která by dokázala démona zatlačit do podsvětí a uzavřít ho tam. Ale teď se musím zbavit i tebe, protože ses v tom začal jako hraničář šťourat a já nechci, aby to všichni věděli. Aby všichni věděli, že sem selhala. Zbývá ho jen zapečetit a mezitím, co tu klábosíme, on sílí. Musíme začít s obřadem zapečetění co nejdřív, ale teď se na to pořádně vyspěte.“ Pohodila rukou, aby tak dala najevo, že mohou odejít.
Dveře za nimi se otevřely a v nich se objevilo pět ozbrojenců. „Odveďte je zpátky do cely.“ Rozkázala kněžka a usedla na svou židli. Dala si nohy na stůl a začala pročítat nějaké spisy, nejspíš úřední papíry, protože téměř každý měl v záhlaví znak železné policie.

„Takže se jmenuješ Katana?“ nahodila Chaoi téma, když došli do své cely. Celou cestu ušly mlčky a tak se strašně nudila. Neměla co dělat, tak se zaobírala kouskem svého roztřepeného pláště.
„Jo, vlastně ne.“ Zasmál se Hraničář. „Je to moje krycí jméno, které jsem používal ve službě. I když, už bych ti mohl říct své pravé, viť?“ Pohodil mírně hlavou a posadil se na jednu ze slaměných postelí, které v té malé místnosti byli.
„Ano, to mohl.“ Přitakala Chaoi a přisedla si k němu. Hodila si přes záda deku a poslouchala, jak se z chlapcových úst nesou ta slova, která chtěla tolik slyšet. Přemýšlela o všech možnostech, pořád na to musela myslet.
„Chaoi,“ podíval se na ni mládenec, „mám tě rád, ale nesmíš mi mít za zlé, že jsem to před tebou celou tu dobu tajil. Řeknu ti své jméno jen, když mi slíbíš, že nebudeš vyvádět. Slibuješ?“
Chaoi se na něj zkoumavě zadívala. Přemýšlela, co by mohlo být tak hrozného, že mu musí tohle slíbit, ale ať se snažila sebevíc, nemohla na nic přijít. Jen pohnula hlavou, a když jí došlo, že chce slyšet nějakou odpověď, řekla „slibuji“.
„Dobrá.“ Nedechl se Hraničář. Zhluboka se nadýchl a v hlavě mu zněly všechny možné otázky. Co udělá, až jí to řeknu? Dokážu jí to vůbec říct. Pochybností bylo natolik, že si ani neuvědomil, že je více než jen pár vteřin zticha. Vlastně mlčel skoro tři minuty a Chaoi už byla mírně řečeno netrpělivá. Mírně se usmál, ale vzápětí jeho tvář potemněla a nabyla vážného a nesmlouvavého výrazu. Řekne jí to. Řekne jí celou pravdu, která se skrývá ve stínu jeho pláště. Jeho život nikdo neznal, ale on věděl, že už o něm každý slyšel. Byl připraven na nejhorší, ale přeci někde tam hluboko uvnitř ho zahlodala pochybnost, které se propalovala i do jeho slov.
„Mám tě rád.“ Řekl zdráhavě. „Musíš mě pochopit, proč sem ti to neřekl dřív…“ krátké zaváhání, které zapříčinily jeho rozpaky, se změnilo v tíživé ticho.
„Ale?“ zeptala se Chaoi napjatá jako struna.
„Ten kdo zabil tvou matku…ženu tvého otce sem já.“ Posledních několik slov vydechl v marné naději, že je Chaoi pochopí, ale podle jejího výrazu zjistil, že se jí to nezamlouvá.
„TY!?“ vykřikla zděšeně. „Jak…“ Hraničář jí to nenechal doříct a sám odpověděl na nezodpovězenou otázku.
„Byl to rozkaz. Byl jsem mladý a neuvědomil jsem si, co dělám. Netušil sem, jaké to bude mít následky, jakou hroznou věc si ponesu celý život. Chaoi, tvá matka byla nádherná, ale nemohl sem jí nechat žít. Odhalila tajemství mé sekty.“
„Krásná!? Sekty!? Jdi do háje! Nenávidím tě!“ Dívka se zhroutila. Ona ho milovala a teď se jí přiznal, že zabil její matku. Jak, jak mohl? „Takže, ty si…“
„Shikamaru Nara, syn Shikamary Nary.“