"Příběh našeho života"

„Už mě to nebaví!“ vykřikla a hodila proužkovaný hrnek na zem. S ohlušující ránou se rozlétl na malé kousky, které se rozutekly po podlaze.
„Mě taky ne!“ odpověděl ještě hlasitěji a vstal od stolu.
„Vrať se! Říkám ti, vrať se! Vrať se, nebo to tu všechno rozbiju!“ křičela rozlíceně. Neposlouchal. „Já tu být nemusím!“ padla další výhružka.
„Nemusíš!“ odpověděl nabroušeně a hrubě zabouchl kuchyňské dveře. Roztřásla se jí brada. Nechtěla odejít. Nebyla ale jedna z těch, co berou svá slova zpět. Popadla nejbližší kus oblečení, krátké letní šaty, postříkané čajem z hrnku a oblékla si je přes spodní prádlo. Svižným krokem přešla obývák, kde on koukal na televizi a s výstižným „sbohem“ zabouchla vchodové dveře...

Přešel přes tichý byt, nasáklý vůní noci. Pomalu, jako by byl vystrašený, nahlédl do všech pokojů, dokud se zase nevrátil do obýváku. Jeho pohled sjel po oranžové stěně a přistál na studené podlaze. Chytil se rukou za hlavu a dlouze vzdychl. Byla pryč sotva den, stejně mu to ale připadalo jako nekonečno. Po tom co odešla, čekal do oběda. Někde se vyvzteká a ještě ho bude prosit, aby ji vzal zpět!
Nepřišla...
Nevěřil, že by něčeho takového byla schopna. Vždyť ho miluje a on ji! Zadíval se ke dveřím. Hypnotizoval je, chtěl aby se otevřely a ona stála v nich. Krásná a usměvavá jako vždycky. Chtěl se zvednout a obejmout ji. Chtěl chránit to drobounké tělo, hladit ty sametové vlasy, obdarovat polibky sněhobílou pleť...
Zahleděl se na hodiny. Půl páté ráno. Nešikovně si promnul ospalé oči. Čekal celou noc, přemýšlel o ní, o sobě.. o nich.

Prudce se zvedl ze země a jedním máchnutím ruky shodil z poličky rámeček s fotografií. K čemu ji vlastně potřebuje? Je pryč a už se nevrátí. Vlatně je mu líp.
„Vlatně mi tak moc nechybíš!“ zavrčí na praské sklo. Nepotřebuje ji! Bude sám, bude mu tak nejlíp! Nikdo ho nebude peskovat že jí v noci, že si neuklidil ponožky! Postavil se k umyvadlu a opláchl si obličej. Pohlédl na svůj odraz v zrcadle.
„Navíc...,“ promluví tiše. „mám na víc!“ nahodí samolibý úšklebek a přejede bříšky prstů po jemné pokožce. Rukou si načechrá neposedné kaštanové vlasy a mírně se pousměje. Opravdu, k zahození by nebyl, může mít jakoukoli, tak proč se upínat na jednu?!

Udělal si snídani, umyl talíř a upil z hrnku kávu. Sám na sebe byl hrdý. Nepotřeboval ji k tomu! Udělal si to všechno sám! Máslo našel, kávu taky. I na ten zpropadený kávovar nakonec vyzrál! S hrnkem v ruce došel do ložnice a rozevřel obroskou šatní skříň. Zamračil se při pohledu na úhledně složené komínky růžových triček a dokonale vyžehlených košilí pověšených na ramínkách podle barev. Tohle přece není chlapská skříň! Popadl všechno její oblečení a nacpal ho do černého pytle na odpadky, který potom zastrčil do nejhlubšího rohu skříně. Své oblečení rovněž vyndal a začal se v něm přehrabovat. Naježeně se zašklebil při pohledu na béžový svetr ke krku. Dostal ho loni k vánocům. Tolik ho nesnášel, kousal a škrtil ho, ale jí se líbil a tak ho nosil.
„Pch..“ ujelo mu při této vzpomínce a jal se milý svetr kopat pod postel. Po několika minutách vybral volné džíny a černé tričko, v koupelně si vybělil úsměv, navoněl a učesal a s potutelným úsměvem vyšel do hustě zalidněných ulic.
První putyka, první panák. Druhá putyka, druhý panák a jedno saké. Třetí putyka, třetí panák, druhé saké, první žena...Pomalu se opíjel, smál se, líbal...zapomínal.

Malátně si uvědomuje, že na něj někdo mluví. Pootevře oči.
„...proboha! Ty jsi jak nezvladatelný malý děcko!“
Promne si rukou spánky. Jak moc ho bolí hlava. Matně si vzpomíná co se stalo.
Ta malá blondánka. Hladil ji po tváři a šeptal, jak moc ji miluje. Její smích. Tak vysoký a pisklavý. Svalnatý černovlásek, který hulákal, ať jeho přítelkyni neobtěžuje. První rána, krev, druhá... a pak ten uspokojující hlas. Ten hlas co znal, ale čí jenom byl?
„Tak sakra zvedni ty ruce!“ uposlechne příkazu a nechá ze sebe stáhnout svršek. Hledí do tváře plačící dívce s naoko nabroušeným výrazem. Rty se mu pohnou v úsměv.
„Ty jsi tu! Měl jsem příšerný sen, že jsi odešla!“ chce jí pohladit po tváři. Ona jeho ruku prudce odhodí.
„To nebyl sen!“ vykřikne zoufale a projede si rukou dlouhé vlasy. „Bože, proč to děláš?“ hledí na něj očima zasklenýma spoustou slz. Není schopný odpovědět. Chce ji znovu pohladit, ale ona se zvedá a utíká pryč. Hlava mu ztěžkne a on znovu usne.
Probudí se až večer. Zvedne se z postele a dojde do koupelny. Pěknou chvilku si obličej sprchuje studenou vodou, ale pocit prázdna ne a ne zmizet. Pořád vidí ty zoufalé oči. Podvědomě doufá, že na něj taky myslí, že i on jí chybí. Chtěl by ji vidět... tak moc! Prudce praští rukou do bílých dlaždiček.
„...už je navždy pryč. Navždy pryč. Pryč...“ šeptá, sedí na ledové zemi. Pomalu těká očima po místnosti. Kartáč, na kterém se ještě lesknou její vlasy, fén, mýdlo s vůní pomarančů, růžový ručník, tužka na oči, řasenka, žiletka, rtěnka. Pohledem se vrátí k stříbroleskému kovu. Pomalu jej vezme do ruky a zvedne k očím.
Třeba jí taky bude chybět, když bude navždy pryč...
Sedne si na okraj vany, přejede prsty po zápěstí, až nahmatá pulsující žílu. Je to snadné, jeden řez a bude klid. Třesoucí prsty zvednou tu věc k jeho ruce. ..
***
Z předsíně se ozvou nesmělé kroky. Bledá tvář ustrašeně nahlédne do pokoje. „Kibo? Víš, já..., chyběl jsi mi...“