SasuSaku (ItaSaku) *Pro Uchihy*/díl 7. (ZÁVĚR) - Stín bolesti

Od té noci, co se Sakura vyspala s Itachim uběhly už 3 dny. Itachi ani ona neměli odvahu toto téma opět otevřít, a tak o něm mlčeli. Další noci probíhaly klidně, i když toho ani jeden moc nenaspal, ale zato rána byla poněkud krušná.
Každé ráno Sakura trpěla nevolností. Každé ráno jí dítě uvnitř dávalo najevo, že je Sasukeho. A že Sasuke tady někde stále je, miluje ji a hledá ji. Itachiho stav se zhoršoval ze dne na den. Sakura zkoušela nejrůznější bylinky, léčení. Snažila se Itachimu alespoň prodloužit život, ale stejně to pro něj nevypadalo dobře. Krev vykašlával častěji a častěji, až už kašlal téměř nepřetržitě a nebyl schopný jediného slova. Nyní to již nebyly ani tak dny, co mu zbývaly… Lépe by se to počítalo na hodiny. Noci neprospal, a Sakura s ním. Oba byli unaveni. Ale čtvrté ráno, se stalo něco, co ani Sakura nečekala.

Jako každý den ji probudila nevolnost. Jelikož nyní už věděla, kde je záchod, nemusela chodit k oknu, stačilo si pouze dojít na WC. Tam ostatně trávila podstatnou část každého rána. Její nohy se pomalu, ale jistě opět stávaly funkčními, i když stále ještě nemohla utíkat, nebo je nějak extrémně přetahovat.
„To je ale krásný den!“ zvolala, když přicházela k oknu, aby jej otevřela. Po jejím pobytě na záchodě už jí bylo konečně dobře a cítila se pozitivně připravená na další den.
„Itachi-kun, měl bys už vstát!“ podívala se ustaraně na černovlasého muže ležícího na posteli.
„Hmm,“ odpověděl, spíše zabručel, téměř neslyšně. Už byl nějakou dobu vzhůru. Lépe řečeno, další noc ani nezaspal. Opět si hlasitě odkašlal a zakrvácenou ruku utřel do košile. Sakura nikdy neuměla nějak extrémně dobře pečovat o nemocné, ale když věděla, že ji Itachi potřebuje, byla schopná do toho dát všechno. Na chvíli odešla do kuchyně. Jak se dozvěděla, nacházela se v chatě o třech místnostech – ložnici, té, kde se probudila, když ji Itachi zachránil, kuchyni a koupelně. Připravila Itachimu nějaký bylinkový nápoj, aby mu alespoň na chvíli ulevila od kašle, i když s přibývajícími dny měl lék stále krátkodobější a krátkodobější účinek.
„Pij,“ pokynula mu, když mu nádobu donesla až pod nos a sama dohlédla na to, aby to vypil do dna. Ihned jak polkl poslední kapku, se zatvářil kysele. Jistě znáte ty nepříliš chutné léky, u kterých máte pocit, že je brzy vrátíte zpátky. Nějak tak to právě připadalo Itachimu.
„Jdu do vesnice pro něco na jídlo,“ mluvila k muži mezitím, co si přes sebe dávala plášť, jelikož venku nastával podzim a už od začátku byl deštivý a chladný, hlavně rána. Vzala košík a vyběhla z chaty. Chata se, jak už dříve zjistila, nacházela uprostřed lesa na jedné mýtině.
Itachi ji jednou vzal do malé vesnice pod lesem, poté už sem však musela chodit sama, jelikož den na to už Itachi nebyl schopen ani chůze.
Když Sakura doběhla k bráně vesnice, všimla si mračen, která se nad ní stahovala. Bylo jí jasné, že to domů normálním krokem nestihne, a její nohy jí nedovolovaly skákat po stromech, nebo utíkat. Vydala se tedy na trh, kde nakoupila nějaké maso a zeleninu. Pak se vydala ke kořenářce a tam si nakoupila nějaké bylinky, aby Itachimu mohla ulehčit alespoň v nejtěžších chvílích, které pomalu nastávaly. Když vyšla z krámu, na ulici začaly dopadat první kapky. Sakura zvedla hlavu vzhůru k nebi, na které ozářil blesk a vzápětí se ozval hrom. Netrvalo ani minutu a déšť zintenzivěl. Těžké kapky bouchaly do střech. Sakura se rychle pod jednu z nich schovala a byla odhodlána, že zde počká, dokud to nepřejde. Jenže netrvalo dlouho a dívku začalo ozíbat. I přes plášť cítila chlad, který s sebou nesla bouřka a déšť. Naštěstí si všimla lampionů kousek od ní v protější ulici. Označovaly přítomnost čajovny.
Sakura se tam rozběhla.
„Konichiwa,“ uklonila se ženě, která se jí hned ve vchodu ujala, aby ji usadila. Cesta do vesnice trvá klidným krokem něco okolo dvou až tří hodin. Když Sakura dorazila, bylo tudíž už kolem jedné a nyní, než nakoupila, zvon na věžičce malého vesnického kostela odbýval tři hodiny.
Sakura si objednala zelený čaj a dango. I když byly teprve tři, venku byla díky bouřce tma jako v noci. Sakura se rozhodla, že se před cestou domů posilní a stejně, bůhví kdy se počasí venku uklidní na to, aby mohla vyrazit. A zatím to tak nevypadlo.
Sakura se s chutí zakousla do čerstvého danga a napila se čaje, který ji příjemně zahřál po celém těle. Konečně se chvíli cítila příjemně, ale nemohla se zbavit strachu o Itachiho.
Co asi teď dělá sám v chatce v bolestech. A co Sasuke? Kde je ten?
„Ano, byl to skutečně velmi pohledný muž, černovlasý!“
„Zřejmě ze slavného klanu, co?“
„Vzadu za krkem měl znak klanu Uchiha!“
„Uchiha? Co ten by dělal v Tesákové?“
„Ptal se mě na jiného černovlasého, vysokého muže. A na nějakou růžovovlasou dívku se zelenýma očima… Sháněl je. Ale já nikoho takovýho neviděla… Dokonce jsem mu nabízela, aby u mě zůstal! Ale ta kráva Mahiko na něj zavolala a řekla mu, kde se ten muž a ta dívka nachází! Taková škoda! Kdybys ho jen viděla!“ Přesně takhle zněl rozhovor dvou dívek, které spolu s dalšími muži a ženami klečeli u vedlejšího stolu. Jakmile to Sakura uslyšela, zamrazilo v ní. Šálek s čajem upustila na zem a nevěřícně zírala před sebe.
Takže Sasuke-kun ví, kde jsem? On ví, kde je Itachi? Ví, že jsme spolu?! Rotovalo jí stále v hlavě a odmítala tomu uvěřit. Vytáhla pár jenů a nechala je tam hostinské a rychle vyběhla ven přímo do deště. Utíkala pryč směrem z vesnice a vyskočila na nejbližší strom. Koleny jí však projela šílená bolest a ta ji skolila, že se sotva udržela na větvi. „AU!“ vykřikla a padla do kleče. Zachytla se o kmen a zhluboka dýchala. Věděla však, že nemá času nazbyt a tak se cílevědomě postavila na nohy. Chvíli protínala pohledem tmu před sebou a pak skočila na další větev, pak na další a pak na čtvrtou. I přes ostrou bolest v nohách a déšť bičující jí do obličeje dále pokračovala cestou lesem. Věděla, že nesmí dopustit, aby došlo k omylu, jaký si Sasuke nedovede ani představit.
Konečně doběhla k chatě. Svítilo se. Poslední momenty jí přišly tak pomalé. Rozmazané. Trhané.
Vběhla dovnitř chaty.
„Itachi!“ křikla a prudce otevřela dveře do ložnice. Na lůžku seděl Itachi a ztěžka se podepíral rukama, aby byl schopen alespoň sedět. A muž před ním. Ano, byl to Sasuke.
„Teď, Itachi, teď zaplatíš za bolest, kterou jsi mi za celá ta léta způsobil! A já odejdu se Sakurou a začneme nový život, daleko od tebe a těch hrozných věcí, co jsi mi udělal!“ napřáhl se Sasuke rukou, ve které držel katanu.
„Sasuke-kun ne!“ vykřikla zoufale Sakura. „Ty nevíš, jak to bylo, nech si to vysvětlit! Prosím!“
Na slova už však bylo pozdě.
Sasukeho katana pomalu projela tělem. A to tělo padlo k zemi. Nebylo to však tělo černovlasého muže. Ale tělo růžovovlasé dívky, která obětovala svůj život, pro záchranu Itachiho.
„Sa-Sakuro,“ vydechl nevěřícně Sasuke, když tělo jeho milované dívky dopadlo na zem se zabodnutou katanou v břiše. Jeho katanou. Sasuke padl na kolena a do klína si položil její hlavu.
„Sakuro! Ne, prosím Sakuro, nemůžeš mě tady nechat!“ rozplakal se muž.
„Sasuke-kun… To nemyslíš vážně… Nechci tě teď, na konci, vidět plakat. Ukaž mi toho arogantního kluka, který nikdy neprojevil slabost. Právě do takového jsem se zamilovala a chci si ho tak pamatovat,“ pronesla Sakura klidným hlasem.
„Ne… Sakuro, prosím! Prosím! Neopouštěj mě!!! Neopouštěj mě! Udělám pro tebe všechno! Začneme nový život, budeme mít děti, založíme rodinu a budeme šťastní, přesně jak jsi vždycky chtěla, splníme si náš sen!“ promlouval k dívce mezi vzlyky a tisknul její křehké tělo ke svému. Pod dívčiným tělem se pomalu rozlívala kaluž krve.
„Sasuke, ty hlupáčku… Pro mě už žádné příště není… Žádná budoucnost, chápeš? Já tady teď… umřu… ale prosím, nedávej si to za vinu… To já si tak zvolila,“ usmála se Sakura a zkrvavenou rukou ho naposled pohladila po vlasech.
„Ach Sasuke… Prosím neplač… Chci si zapamatovat toho nádherného muže, sebevědomého, šššš… neplač,“ utišovala ho a samotné jí začaly téct slzy po tvářích.
„Už to nebolí, o mě strach neměj, mně už teď bude jenom líp,“ usmívala se a mluvila ke svému milému přes vzlyky, které však co nejvíce maskovala.
„Sasuke… Jistě je zde plno věcí, které kdybychom mohly, změnily bychom je a udělali je jinak… Ale Sasuke… Nikdy nebudu litovat toho, že jsem tě tehdy poznala, nebo že jsem s tebou odešla z vesnice. Dovol mi mé poslední přání…“ odmlčela se. „Je mi zima,“ začala se třást po celém těle.
„Šššš… Lásko…“ utišoval ji a tisknul dívku k sobě…
„Sasuke-kun? Naposledy mě polib,“ špitla dívka a naposled se podívala do těch hlubokých, černých očí. A ty oči zase do těch jejích zelených. Sasukeho a Sakuřiny rty se naposled střetly. Něžný polibek, o kterém si oba přáli, aby nikdy neskončil. Ze Sakuřiných rtů pomalu odcházel život. Až už nakonec zcela zchladly. Naposled vydechla. Její hlava pozvolna padla k zemi.
„Neeee!!! Neeee!!!! Sakuroooo!!!“ křičel Sasuke a tiskl zkrvavené, bezvládné tělo ke svému.
„Ani nevíš, co jsi provedl, Sasuke,“ pronesl tichým, vážným hlasem Itachi a pak si znovu odkašlal.
„Zbytečně si zmařil její život, jen kvůli pomstě… Mě stejně zbývá jen pár hodin života… Ona tě milovala… a čekala tvoje dítě, Sasuke,“ v ten moment v Sasukem hrklo. Projely jím všechny jeho vzpomínky na jejich společnou noc a bylo mu to jasné. Nebylo tam nic, co by zabránilo zrodu nového života. Se vzlyky vytáhl ze Sakuřina břicha svou katanu. Naposled, si pohladil její bříško, ve kterém právě zabil svého syna, nebo dceru.
„Ty hajzle! Tohle ti nikdy neodpustím!“ rozběhl se Sasuke s katanou proti bratrovi. Katana se zabodla hluboko do Itachiho hrudníku a probodla jeho srdce. Z koutku úst mu stekl pramínek krve. Pak se však jeho koutky pohnuly směrem nahoru. Na Itachiho obličeji se objevil úsměv.
„Děkuji… Sasuke,“ a k zemi padlo tělo Sasukeho bratra. Tak tam vedle sebe ležela dvě těla, bez života. Růžovovlasé dívky a černovlasého muže, kteří spolu odešli na věčnost. Sasuke vyšel před dům a tam padl na kolena. Uprostřed lesa v bouřce se svíjel v křečích z pláče. Svou pomstu splnil… Ale za jakou cenu?

***O JEDENÁCT LET POZDĚJI***
Srdce umírá, ale pomalu…
Naděje opadává, list po listu…
Až nakonec nezbude nic…
Žádná naděje...
Prázdno…
Za očima hlubokýma jako dvě nekonečně studny, se ukrývá osud mstitele… Osud člověka, který přišel o všechno, co kdy v životě miloval.
Téměř třicetiletý, černovlasý muž seděl na útesu lemující Údolí konce a se zaujetím sledoval řeku, která jím protéká a pohrával si s drobným kamínkem. Přemýšlel nad životem. Nad tím, co by udělal jinak, kdyby mohl vrátit čas.
„Sasukee!“ ozval se za ním hlas jeho přítele. Blonďatý muž za ním utíkal a na zádech nesl svého devítiletého syna. Od něj… Alespoň od něj, bylo Sasukemu odpuštěno.
Od Madary se Sasuke dozvěděl pravdu o Itachim a chtěl Konohu zničit, jenže záhy poté, co se přidal k Akatsuki, Sasukeho skolila ta samá nemoc, jako Itachiho. Naruto ho tehdy vyhledal. Odpustil mu to, co udělal. Sasuke se s ním vrátil do Konohy. I zde, v Konoze mu bylo odpuštěno.
Avšak nikdy se nedočkal těch jediných odpuštění, o která opravdu stál. Jak by také mohl, když to byly odpuštění od dvou lidí, kteří zemřeli jeho rukou.
„Hey, Sasuke, pojďme už domů, sedíš tady celý den! Shikamaru nás pozval do Ichiraku! Pojď, bude sranda!“ Přišel k němu blonďatý muž. I přes to, že už byl dospělý a měl rodinu, to byl stále ten samý Naruto, jako kdysi. Sasuke bez výrazu vstal. Kámen, se kterým si pohrával, hodil do řeky. A pak se po Narutově boku vydal zpět do vesnice.

*Měsíc na to Sasuke umírá v sídle Uchihů. Nemoc se mu zhoršila ze dne na den. Když se Naruto vrátil z mise, a šel jej navštívit, aby mu alespoň pomohl od bolesti, našel Sasukeho už mrtvého v jeho posteli. Zřejmě umíral v hrozných bolestech, ale jak napsal ve svém dopise pro Naruta na rozloučenou, nebylo to nic proti bolesti, jakou si vytrpěl kvůli Sakuře a bratrovi.
Sasuke zemřel bez potomka ve věku nedožitých třiceti let. Spolu s ním vymřel i klan Uchiha, avšak příběh o něm, o posledním, Velkém Uchihovi Sasukem-sama a o jeho příběhu se předával z generace na generaci, až se nakonec… stal legendou…*

Poznámky: 

Slovíčko Závěrem
Mno tak jak jsem slíbila, je to tu o víkendu . Ale musím říct, že mě to vůbec nebavilo a dooost dlouho jsem se rozmýšlela nad tím, zda-li sem tuhle povídku vůbec dám! Zda-li to dokončím, protože tenhle poslední díl jsem sem už dávala, vydali mi ho bez problémů a pak ho najednou smažou! A když jsem se ptala proč, ani mi neodpověděli. To víte, člověka to zamrzí. Možná to byla jen nějaká chyba v systému nebo já nevím co, možná to bylo opravdu schválně, nevím. Ale ani se mi nejedná o to, že jsem to sem musela vložit znovu, spíše o to, že ta povídka už měla své komentáře, napsali jste mi, jak se vám líbila, a tyhle komentáře pro mě byli cennější, než čas, po který jsem to sem vkládala. Doufám že chápete. Další dílek už bohužel nevyjde, tak se alespoň těšte na nové FFky, které co nevidět začnu psát Děkuju vám všem, mám vás strašně ráda =*

S Pozdravem, Vaše Shiori Uchiha =c**