Sewa Akikaze (世話 秋風): Kapitola dvacátá šestá - Roztříštěná duše

Jako vždycky na začátek ^^

Náhled minulé kapitoly:
Nemůžu tě nechat zemřit!
To právě musíš. Je to mé poslední přání.
Ale -
Umlčel ji záblesk v Aisuiných očích, který z nich vzal to krásné, jasné světlo života.
Omlouvám se ti. Za všechno, co tě potkalo, můžu já. Prosím, nenenáviď mě za to.
Hlava jí dopadla na střěchu a otočila se bezvládně na stranu. Naposled se usmála a zavřela oči.
Navždycky.
.
K této: Děj přímo navazuje na minulou kapitolu, poté se posune o tři dny (to poznáte ) Mangu doplním později
Upozornění: Přímá řeč v uvozovkách, myšlenky kurzívou. Dlouhá řeč v kurzívě bez charakteristické barvičky pro myšlenky jednotlivých osob je minulost ;)
Barvičky: Červená Sewa, modrá Sasuke, růžová Sakura ^^

Sledovala listí povalující se po osamnělé kamenné desce. Tohle místo mívávala ráda a tohle místo také sama vybírala.
Seskočila z větve na deštěm podmáčenou půdu. Pomalu došla až ke kameni, do kterého bičovaly kapky deště. Položila teplou dlaň na kámen bez života. Před očima ji stále viděla usmívat se. Za ten měsíc, kdy se s ní denodenně setkávala si ji vzala jako nedílnou součást svého života. Ale teď...
„Ty. Třetí. Spousta ninjů, které jsem znala, proč museli všchni zemřít?“
Mluvila do chápavého ticha, déšť plakal své studené slzy místo ní.
Zezadu k ní někdo přistoupil a položil jí ruku na rameno. Hřála jako plamínek naděje.
Neposlouchala ničí myšlenky od toho okamžiku, kdy před ní Aisu zemřela. S nikým od té doby nemluvila.
„Celé válčení mezi nimi...začalo mnou. Svým způsobem můžu za Aisuinu smrt stejně jako ona.“
Neřekla jméno své sestry, odmítala ho říct. Kdyby měla něco říct, bylo by to, že právě teď svou sestru hluboce nenáviděla.
„Nemůžeš.“ Okolo ramen ji jemně objal. Stiskla jeho ruku.
„Neměl by jsi být na pohřbu Třetího?“
„To ty také,“ řekl tiše. Odevzdaně zavřela oči.
„Slib mi, že neumřeš.“
Ani v této chvíli mu nenahlížela do mysli, ale poznala jeho překvapení. Pomalu přikývl. V duchu se na okamžik usmála, než se znovu ponořila do smuteční černé.
Stáli spolu v dešti, dokud se neuklidnil a mraky na obloze se nezačaly trhat. Bezeslov pozvedla hlavu a zahleděla se na střípky jasné, modré oblohy.
„Budoucnost je příliš nejistá.“

Dva muži v černých pláštích s bílo-červenými mráčky pomalu procházeli ulicemi Konohy. Jeden z ninjů na střeše zpozorněl a chvíli je sledoval očima, než vyrazil vpřed. Měl na tváři masku a jakmile mohl, zaběhl do podzemí. Po několika spěšných opravách cesty konečně dorazil na křižovatku cest.
„Jdeš o půl hodiny dříve,“ oznámil mu muž před ním a významně klepl holí do země.
„Omlouvám se, Danzo-sama,“ řekl okamžitě. Muž tiše přikývl, zatínajíc prsty do hole.
„Takže co je natolik významné, že to dokonce zrychlilo odeslání tvé zprávy?“
„Uchiha -“
„Ten mladý Uchiha už dávno není ve středu sledování. Dokud Orochimaru nezačne jednat, nemusíme se o Kakashiho žáky starat.“
„Ne Uchiha Sasuke, Danzou-sama. Uchiha Itachi. Je ve vesnici.“
Muž překvapeně vzhlédl. Toto zjištění nečekal, a komplikovalo to všechno.

Otevřela oči a pohlédla na strop, který ozařovalo jasné světlo přicházející z venku. Naštvaným pohledem probodla budík vedle ní, který ji měl už před půlhodinou vzbudit. Teprve potom si všimla, že se zastavil, s hodinovou rafičkou těsně u čísla sedm.
Ten krám je nanic, zavrčela v duchu vztekle. Zvedla se a zamžourala do zářivého světla dne, které dotěrně lezlo do jejího pokoje.
Tenhle den vážně nevypadá nijak nadějně, povzdychla si v duchu, dlouze zívla a protáhla se, potom se přinutila vylézt z postele, převléct se a jít si něco naňahňat na snídani. Během snídání ji ale přepadaly samé špatné myšlenky a ona za sebou dokonce docela ráda zaklapla dveře.
Sešla ze schodů a bleskově vypadla na ulici. Bylo vedro k umření, na obloze široko daleko ani mráček.
Před třemi dny ten déšť málem vytopil všechny pohřbené, a najednou je naprosto pryč. Protočila oči v sloup a odbočila uličkou doprava. Po několika minutách klidné cesty se musela zastavit, když ji vzpomínky nutily vracet se k tomu, co se zde stalo. Stála na rozcestí čtyř cest různých směrů, kolem dokola obklopených vysokým dřevěným plotem.
Plánoval Orochimaru tohle všechno?
Chvíli nerozhodně stála na rozcestí.
Budoucnost, hm. A rozhodně nikdy není jisté, co se nemůže stát.. Která cesta je asi správá?
Po nerozhodné chvíli tichého dumání odbočila ze zamýšleného směru cesty a zamířila přes rozcestí úplně jinam. V duchu vzpomínala na včerejšek. Od té doby ji jistá otázka nedávala spát.

„Kakashi-sensei?“ Plavovláska se na ulici zarazila a vrátila se k uličce kde před chvílí procházela. Šedovlasý ninja s páskou přes oko vzhlédl od čtení a tázavě se na ni zadíval.
Zůstala stát a vyjeveně hleděla na jounina, který se opíral o zeď domu, kde kdysi přebývali Akikazeové.
„Tušil jsem, že asi půjdeš sem.“
V tichosti od něj odvrátila pohled. To, co sem přišla udělat se ho nijak netýkalo.
„Včera jsi nebyla na pohřbu.“
„Ale byla, sensei. Jen na trochu jiném.“
Šedovlásek s povzdechem zaklapl knihu a strčil si ji zpět do brašničky. Tmavým okem pohlédl na dům za sebou.
„Byla pohřbena dříve...jak dlouho jsi tam byla?“
„Dlouho,“ zašeptala. Pak teprve se k němu vrátila očima. Na chvíli ho udivovala síla v pohledu modrých očí, která se ale vzápětí vytratila pryč.
„Co jste mi chtěl, Kakashi-sensei?“
Šedovláskův zachmuřený výraz se ve vteřině obrátil do zářivého úsměvu, mohla-li to přes masku posoudit.
„Chtěl jsem ti připomenout, že i když sama sebe zatracuješ, stále máš přátele.“

Co tím chtěl říct...to vím, ale...nenapadá mě, proč mi to říkal.
Ranní slunce ozařovalo přes kamenné sochy Hokagů v téhle části Konohy zatím jen střechy domů.
„Sama sebe zatracuju, jo? No...nevím.“ Zůstala stát tam, kde byla, dokud si nevšimla posouvajícího se pásu slunečních paprsků. Usmála se a proklouzla dovnitř domu dřív, než se jí sluneční paprsky stačily dotknout.
Pečlivě za sebou zavřela dveře a s jistotou, jaká značila, že tudy prošla alespoň tisíckrát, odhrnula koberec na zemi a odklopila tajné víko.
Proskočila dolů a rozběhla se ke svitkové části, kde si předchozího dne nechala brašnu. Ani ji nenapadlo někoho tu hledat, přesto se těsně před vstupem dovnitř zarazila. Vevnitř někoho vycítila, teprve pak se začetla do slídilovy mysli.
Zvědavost jí nedala. Ta mysl mlčela, přesto věděla, že o ní ví. Docela i tušila, kdo by to mohl být.
„Co tu hledáš?“ S jistotou pohlédla dovnitř přes rám dveří. Uvnitř seděl černovlásek vedle její brašny a trpělivě vyčkával.
„No to je doba. Myslel jsem, že tu zapustím kořeny,“ postěžoval si okamžitě a se značně znuděným výrazem se postavil.
„To nebyla zrovna přesvědčivá odpověď,“ podotkla. Pobaveně se zašklebil, když se mihl vzduchem a objevil se za ní. Překvapeně ucukla.
„Tohle mi nedělej. Lekla jsem se,“ poznamenala a o krok ustoupila zase zpět. Černovláskovi pobavení zajiskřilo v očích. Z jeho pohledu to bylo skoro jako hra na kočku a na myš. Sewa ten náznak v jeho mysli postřehla.
„Já nejsem myš! A co že jsi tu teda chtěl? Ne že by mi nějak vadilo, že tu jsi, ale...doteď jsem se snažila, aby tu o tom nikdo nevěděl.“
„Schovaný je to teda dobře,“ podotkl. „Vždyť jsem to taky celý měsíc nenašel.“
„Já nevtipkovala.“
„Já taky ne.“
„Nelži. Ani ti nemusím číst myšlenky. Máš to v očích.“
„Asi bych měl trénovat sebeovládání v pohledech.“
O okamžik později se oba dva hlasitě rozesmáli. Pořádně ho ještě nikdy neslyšela se smát, ale jeho smích se jí líbil. Zamířila v tichosti ke své brašně.
„Tak jo, a řekneš mi už, co tu vlastně chceš?“
„Víceméně nic,“ přiznal. „I když by mě zajímalo, co je tak tajné, že je to ještě zapečetěné.“
„...ty jsi se tu v tom snad hrabal?“ Zbystřila. Černovláskovy zablískalo v očích.
„Ne, nehrabal. Otevřel jsem jen jeden svitak,“ obhajoval se okamžitě. Sewa se na něj zamračila.
„Do toho, co tu je, ti nic není. Upřímně řečeno, kdybych se z toho nemohla učit klanové techniky, už dávno by to shořelo.“
„Klanové techniky?“
„Náš klan měl techniky, které se po generace předávaly, mě je ale neměl kdo naučit.“
„Nevěděl jsem, že nějaké umíš.“
„Do třetího kola chuuninských zkoušej jsem je ani moc nepoužívala...do té doby jsem se je neučila...Výjmaje té na Gaaru, ale to bych radši nezvýrazňovala.“
„Vždyť jsi se ke svému boji nedostala...“ Teď se pro změnu začl mračit černovlásek.
„Tu techniku, kterou jsem použila, bych stejně nepoužila na někoho z chuuninských zkoušek.“
„Teď jsi ale říkala -“
„Použila jsem ji na nepřátelské ninji. Já...je zabila.“
Černovláska toto zjištění ohromilo. Sewa. TA Sewa, že někoho zabila?
„Je to pravda...ale není to nic, čím bych se mohla chlubit,“ povzdychla si. „Popravdě jsem se jen bránila.“
Sasuke byl v tu chvíli myšlenkami někde jinde. A kam jeho myšlenky směřovali se jí vůbec nelíbilo.
„Ta technika je vážě špatná a neférová. A ty se ji bohužel naučit nemůžeš. Jsou k tomu potřeba schopnosti, které mám jen já a další z mého klanu.“
Ninja po ní hodil otráveným pohledem.
„Ani jsem se nechtěl ptát.“
„Nechtěl jsi se ptát, ale chtěl jsi vědět odpověď.“
S povzdechem vzdal snahu se z toho vymlouvat a místo toho se posadil naproti ní. Zkoumavě se mu zadívala do očí.
„Tak už konečně vyklopíš, co chceš? A přiznávám, že jsem se to doteď nesnažila zjistit, ale už začínám být zvědavá.“
S jistým úsměvem přeltl pohledem po její brašně, i když poznala, že to příliš šťastné nebylo.
„Pamatuješ, jak jsi mi říkala, kde se to stalo? Opravy ještě nezačaly...nikdo se toho místa ani nedotkl.“
„Sasuke, já o tom vážně nechci -“
„Nechci o tom mluvit,“ přerušil ji dřív, než stačila říct něco důležitějšího. „Jen jsem tam náhodou byl a...no bylo to v propadené části střechy.“
S tím hrábl rukou někam k policím, odkud vytáhl dlouhou tmavou katanu. Sewa na ni na okamžik nechápavě zírala, dokud na ni nedopadlo světlo ze svíčky, která plápolala o kousek dál.
„To je přece -“
„Aisuina katana, pokud si to pamatuju dobře.“ S tím jí ji potichu podal. Plavovláska na něj vděčně pohlédla, než sevřela pochvu katany levou rukou a pravou ji přitáhla blíž k sobě.
„To je opravdu její katana...“
„Neznal jsem ji zase tak dobře, ale...myslím, že by jí nevadilo, že ji budeš mít ty.“
Překvapeně na něj pohlédla. Přeměřoval si ji chladnýma, tmavýma očima, když vzápětí vstal a zamířil ke dveřím.
„Proč -“
„Sensei se mnou chtěl původně mluvit...myslím, že už teď jdu pozdě, ačkoliv on tam ještě taky nebude,“ poznamenal. Sotva ale stačil vyjít ze dveří, už cupitala vedle něj s brašnou přes rameno a katanou v ruce. S podivením se na ni zadíval. Jen se letmo usmála.
„Díky.“

„Vlastně jsem ještě neviděla tu tvou techniku, kvůli které jsi přišel pozdě.“
Černovlásek se na ni zamyšleně otočil, když vyskočil do přízemi a zaklapl víko. Stihl uhnout tak tak, aby na něm nepřistál zaprášený koberec, z něhož se při dopadu vznesl oblak prachu.
„Občas by jsi to tu mohla uklidit, nemyslíš?“
„Já tu nebydlím,“ obořila se na něj. „A neuhýbej zase od tématu.“
„Hm...stejně se divím, že to ještě nevíš. Naruto kvůli tomu nadělal plno kraválu.“
„Proč?“
„Protože chce tu techniku taky umět.“
„Taky...takže tě ji naučil Kakashi-sensei?“ Domýšlela si, aniž by mu nahlížela do mysli. Věděl o tom, docela byl i rád, že se jednou pokoušela hádat férově.
Když oba dva vykročili z hlavních vchodových dveří, okamžitě Sewu zarazil proud šokovaných myšlenek od někoho za ní. Zastavila se tak rychle, že si toho i ninja vedle ní všiml a otočil se.
Za nimi stála růžovovlasá kunoichi, která mezi oběma ninji těkala pohledem. Modré oči si ji prohlíželi s překvapením a neskrývanou zvědavostí, ty černé bez zájmu a jejich znuděný majitel by v tu chvíli už byl nejraději někde jinde.
Ech...kdybys teď slyšel, co za šílenosti si myslí...
Radši to nechci vědět, podotkl v duchu a obrátil se zase zpět směrem, kterým původně šel. Vážně už mám na čase s odchodem. Myslím, že jednou tam nebude Kakashi poslední.
Jasně, povzdychla si v duchu a obrátila se k němu zády, když zamířila k šokované růžovovlásce. Sasuke se usmál a zmizel stejně rychle, jako předtím.
„Proč tak zíráš?“
Růžovovláska okamžitě zavrtěla hlavou, aby odehnala nepatřičné myšlenky.
„C-cos tam dělala...sama se... proč Sasuke-kun...“
Plavovláska k Sakuřině překvapení jen zavrtěla hlavou.
„Ani jedno z toho, co tě napadlo, když jsi nás zahlédla, ani z toho, co si myslíš teď, to není.“ S pobavením prošla okolo ní. Jakmile byla za překvapenou kunoichi, která se nestihla dost rychle ohlédnout, okamžitě se rozhlédla po nejbližší únikové cestě; jako příhodná jí přišla ta, která vedla do koruny vysokého stromu. Odrazila se od země a přistála na větvi, kde okamžitě zmizela ve stínech. Pak opatrně vykoukla zpoza listí.
Sakura se překvapeně rozhlížela všude okolo.
He? Kde je? Před chvílí tu byla? Vždyť -
Sakuro, přestaň. Raději jdi dál tam, kam jsi šla původně.
Seeewo?!
Plavovláska se usmála a vyskočila na protější střechu, odkud se rozběhla ke starému známému domovu. Po několika tichých minutách doběhla ke dveřím, místo nich ale použila jako vchod okno.
Hodila brašnu bezmyšlenkovitě na postel a s největší možnou opatrností položila na stůl černou katanu, posadila se na židli a zůstala na poklad před ní tiše hledět. Tohle bylo něco, co jí po ní zbylo. Byla to část Aisu, která se ji rozhodla neopustit.
Přejela konečky prstů po rytinách na tmavé pochvě, než katanu se vší opatrností vytáhla.
Odráželo se od ní míhavé světlo, když na ni dopadly sluneční paprsky. Odraz sjel po stěně níž, i když si byla jistá, že s katanou ani nepohnula. S tichým úsměvem ji zasunula zpět do pochvy, vstala a přešla k oknu, hledíc na střechy budov okolo.
Zavrtěla hlavou a letmo se obrátila ještě jednou zpět ke stolu, než vyskočila oknem zase zpět na ulici.

Už chvíli se procházela hlučnými ulicemi. Bylo něco po poledni. Doteď celou dobu volna strávila hledíc z Konožské brány do dálky. Nakonec zapadla do svého oblíbeného podniku – Ichiraku, kde pozdravila Teuchiho a zamávala Ayame.
„Sewo! Už jsem se bál, že jsi mezi padlými ninji, když jsi se tu zase neobjevila,“ přivítal ji Teuchi s úsměvem.
„Ne, ne, ještě pořád žiju,“ usmála se naoplátku.
Co to je za přivítání? Postěžovala si, ale raději jen v duchu. Chvíli skenovala oba lidičky za pultem pohledem.
„No...asi jako vždycky,“ řekla.
„Škoda že jsi nepřišla dřív,“ prohlásil Teuchi. „Byl tu Naruto, ale už odešel.“
Naruto...vlastně jsem ho od chuuninských zkoušek neviděla...budu to muset napravit. Co kdybych jednou dotáhla celý tým na rámen? I když...v myšlenkách se vrátila k Sasukemu a Sakuře, vážně nevím, jestli by ti dva chtěli jít.
Teuchi před ni položil lahodně vonící misku. Poděkovala za jídlo a rozlomila dřevěné hůlky právě ve chvíli, kdy dovnitř jako šílený vběhl Sasuke.
Ale jestli Naruta chytí, je s ním amen. Zkusím se zeptat jeho!
„Pane, Naruto sem ob -“ Sasuke se zarazil a zadíval se na Sewu, která se v tu chvíli málem zadusila nudlemi.
„Co je to tu za povik?“ obořil se na ně Teuchi.
„Naruto sem obvykle chodí na oběd. Nevíte náhodou, kam potom šel?“
Co se stalo? Vycítila z jeho hlasu uspěchanost. Černovlásek na ni v mezidobě mezi jeho otázkou a Teuchiho odpovědí znovu pohlédl.
Pojď se mnou, vysvětlím ti to cestou.
Sewa tiše přikývla a vytáhla z kapsy peněženku, odkud odpočítala potřebné peníze.
„Aha, Naruto. Hmm...Takže, přišel sem Jiraiya-san a dal si s ním rámen. Mluvili o tom, kam půjdou...hmm...říkali, že na chvíli opustí město, vezmou to vozovou cestou do nějakého města s hotely, nebo tak něco...Jiraiya-san ho pak vzal s sebou.“
„Jiraiya?!“ Sasuke se na Teuchiho zamračil.
„Skvělý ninja,“ odpověděl kuchař dobrosrdečně. „Jeden z těch Tří. Jiraiya. Poznáš ho snadno. Veliký, bělovlasý muž.“
Pojď.
Plavovláska se postavila a položila peníze na pult.
„Díky za jídlo, Teuchi-san, ale už musím jít. Takže zase příště!“ ještě na rozloučenou vesele zamávala a rozběhla se za Sasukem.

Dva ninjové vyběhli branou z Konohy dřív, než je strážní stačili zastavit.
Takže? Co se stalo?
Vrátil se zpátky. Nevím proč, ale -
Vycítla z jeho slov nenávist. Neměla ale nejmenší představu o tom, o kom mluví.
- ale jde prý po Narutovi. Jestli Naruta dostane, je po něm!
Ale kdo, Sasuke?
„Můj bratr.“
Cože?!

Doběhli k branám obrovského města.
„Je to tady?“
Sasuke přikývl. Oba se na hlavní ulici zastavili.
Rozdělíme se a budeme hledat. Máme větší šanci Naruta najít, a navíc spolu můžeme takhle komunikovat, navrhla Sewa. Černovláskovi se plán rozdělení nezamlouval, ale byl nucen přikývnout.
Dávej pozor. Itachi je...
Já vím. Budu opatrná.
Naposledy se za ním ohlédla a vyrazila opačným směrem.
Je tu těch hotelů strašně moc, postěžovala si v duchu pro sebe. Na jedné ulici dokonce probíhala ze strany na stranu, protože stály těsně vedle sebe. Když doběhla na konec dlouhé ulice, zastavila se a obrátila se zpět.
Dobře, tohle byla čtvrtá ulice, pak jsou tu ještě menší, i když v nich už moc hotlů není...
Zavřela oči a soustředila se na sledování Sasukeho mysli.
Chvíli jsem byla nepozorná, našel jsi něco?
Ne, ale před chvílí jsem už myslel, že je mám. Co ty?
Prošla jsem všechny ulice s velký hotely. Zbývají jen zapadlé uličky, ale nemyslím, že by tam byli, což mě přivádí k – ehm, Sasuke?
Neodpovídal.
Hej, Sasuke!
Našel jsem je.
Bezva, kde je Naruto?
On...stojí...vedle Itachiho.
C-cože?
Z výrazu soustředění přešla do mučeníhodného výrazu, když se soustředila na nalezení polohy jeho mysli v tomto přeplněném městě. Lidé procházející okolo ní jen nevěřícně kroutili hlavou.
Támhle jsi...jdu za vámi!

Během několika minut se dostala k hotelu, kde cítila Sasukeho a Narutovu mysl. Ačkoliv ji znepokojovalo, že krom nich cítí jen jednu duši, samu sebe hrdě charakterizující se jako „úžasný svůdce žen“, když se odvážila zeptat. O chvilinku později doběhla k hotelu. Jakmile si všimla díry ve zdi, zaměřila svou pozornost na to místo.
Opatrně doskočila dovnitř. Z díry ve zdi dovnitř prosvítalo světlo, tudíž vrhala stíny až k trojici u protější zdi. Když uviděla Naruta živého a zdravého, rozběhla se k nim.
„Už jsem se o tebe vážně bála, Naruto. Co jsi proboha provedl, že po tobě jde zrovna...“ Zastavila se, když jí pohled padl na černovláska u země. Cítila zřetelně jeho mysl, ale vůbec na nic nereagoval.
„Co se tu stalo?“ Pohlédla na dva stojící ninji. Naruto měl naprosto šokovaný výraz, očividně na něj těch náhlých příchodů už bylo moc. Jiraiya si oproti němu plavovlasou kunoichi zvědavě prohlížel.
„Tos byla ty. Ten hlas v mé hlavě...Sewa Akikaze?“ Zabodla do ní neústupný pohled.
Pouze tiše přikývla.
„Řekne mi to tu někdo? Nechce se mi rejpat se vám v paměti,“ povzdychla si a sklonila se k černovláskovi.
Hej, slyšíš?
Neodpovídal jí. Tiše se zadívala na Naruta.
„Co se mu stalo? Neodpovídá mi...“
V příští chvíli se do stěny kousek od nich zabodl kunai. Všichni tři pozornosti-schopní ninjové se okamžitě zadívali tímto směrem, zatímco se z druhého přihnalo něco zeleného.
„Dynamický vstup!!“
Obrátili se právě včas, aby viděli, jak Jiraiya schytal od „zelené šelmy“ ránu hodnou zlomeného nosu.
„Gai? Co zas – Auu!“

Seděla v tichosti v pokoji, očima sledovala zeď naproti ní. Tma v podzemní místnosti byla projasněná několika dalšími svíčkami, které sem přinesla. Byla si jistá, že to tentokrát najde, musela.
Tsss, zase teorie. Nikdo to neuvedl do praxe?
Sklopila oči zase zpět ke svitku v rukou. Povzdychla si a vše vrátila do původního stavu. Potom vyběhla ven z pokoje, proběhla tmavou chodbou a vyskočila ven do přízemí. Zaklapla za sebou vchod a zakryla ho kobercem. Pak se prohnala ke vchodovým dveřím, které ve spěchu málem zapomněla zavřít.
Na ulici byl klid, lidé se stáhli do svých domovů k obědu. V klidu mohla proběhnout ulicemi, až se dostala k nemocnici. Bývala by byla v klidu vešla, kdyby nemusela hned skákat na stříšku nad vchodem.
Z nemocnice vyšla růžovovlasá kunoichi. Krátce se rozhlédla okolo, než vyrazila cestou k domovu.
Proč jsem to udělala? Podivovala se sama nad sebou. Neměla jsem žádný důvod...
Očima krátce zajela k pečeti u levého ramene.
I když vlastně...
Zavrtěla hlavou, snažíc se odehnat ty myšlenky. Seskočila ze stříšky zpět dolů a došla do vstupní haly. Na pultu recepce vesele hlásala stojící kartička, že je sestřička na obědě.
Chodbou se rozlehly plavovlásčiny rychlé kroky, když mířila ke schodištím. Vyběhla do prvního patra a zadívala se po pokojích. Chvíli procházela okolo stejných dveří a prohlížela si stěny budovy.
Kupodivu...vypadá to, jakoby se tu nikdy nic nestalo...
Na chvíli se vrátila k okažiku, kdy ji tu Gaara opravdu mohl zabít.
Co by se asi stalo, kdybych byla mrtvá? Třeba by tamtudy ani nešel a nenašel by ho, nicméně...to by možná odnesl Naruto...
Zastavila se.
Pokoj 103...s povzdechem vzala za kliku a otevřela. Ani se nerozhlížela a zase za sebou tiše zaklapla. Pak se teprve tiše proplížila k černovláskovu lůžku.
No, jestli se mi tohle nakonec povede...ha, dokončím nedokončenou techniku, což? Nakonec možná budu v něčem po nich, pomyslela si trpce.
Až příliš zvědavá, myslím.
Přisunula k posteli židli, která stála v rohu místnosti.
Drž mi palce...tohle bude zajímavý. Divila se tomu, ale situace ji nutila se tomu smát. Bude to obzvlášť zajímavý, jestli se stane přesně to, co se stát nesmí. Každopádně...musím doufat, že si tohle někdo přečte, zalovila v kapse a vytáhla z ní lístek s rychle napsaným vzkazem, který umístila co nejviditelněji. Pak se posadila na židli vedle černovláska a sevřela jeho ruku do svých dlaní.
Soujutsu: Kaisei sumasshu reikon.
V tu chvíli se všechno zatočilo, místnost se rozplinula do prázdna a ona se propadla do hlubin.

Poznámky: 

A jak jsem slíbila - na CKS mě Akikoira při psaní začátku téhle kapitoly neustále rušila, takže jsem tam potom už nenapsala skoro nic xDD Ale je to nejspíš dobře, protože v té době by to nedospělo k tomuhle konci xD
Takže, objevilo se tu další Sewino jutsu, aaa...no, na účinky si musíte počkat do dalšího týdne