Ztracené vzpomínky - 1.Část

„Tenshi?“ zeptala se mě má mladší sestra tiše.
„Ano, Sakuro?“
„Víš, jsem moc ráda, že jsi se vrátila...“ obejmula mě.
„To já taky.Hodně jsi se od té doby změnila...“ pohladím ji po růžových vlasech.
„Ty ale také.Proč jsi vlastně tenkrát odešla odsud z Konohy?A kde jsi vlastně byla?“
„Víš, tenkrát to nebylo lehké.Byly to časy, špatné, teda pro mě.Sotva jsem dokončila chuuninskou zkoušku, odešla jsem do neznámé země uprostřed moří.Tam jsem dlouho pobývala a podrobila jsem se velmi tvrdému výcviku.No a teď jsem se vrátila, protože se mi stýskalo po své malé sestřičce, která mezi tím vyrostla z malého děvčátka na pilnou dívku..“ usměju se na ni a usrknu si trochu Sake.
„Já si na tebe vzpomínala jen matně.Ale jsem ráda že mám starší setru!“ usmála se. „No, aspoň mi má kdo radit.“ dodala ještě.
„A jak ti to jde v týmu?Máš tam nějaké hezké kolegy?“
„Hmm...Jo.Sasuke Uchiha...Ten se mi moc líbí.Ale on mě nechce.Pak je tam ještě Naruto Uzumaki, takové pako jsi snad ještě neviděla...Ten chce mě ale já jeho ne.“
„No ale neměli byste se spíš soustředit na to co děláte v týmu společně, jako plnění mísí a výcvik, než na to kdo koho chce?“
„Máš pravdu...“ přikývla. „Ale když Sasuke je takový...“
„Já vím.Ale on to má v životě těžké, takže nemůžeš čekat nějaké rychlé vzplanutí lásky.Čekej, třeba to jednou výjde.Já znala jeho bratra...“ zasněně se zadívám z okna na oblohu, kde svítilo množství hvězd.
„Myslíš Itachiho?“
„Jo.“ přikývnu.
„A co jsi s ním měla?“ vyptávala se zvědavě.
„To je jedno.Nic moc, nebudeme o tomhle teď mluvit ano?“rychle zapomenu na to, že jí něco řeknu o svých zkušenostech s Itachim...o Akatsuki nemluvě.Už raději nevzpomínám na ty časy, kdy já a Itachi...Nadechnu se.
„A co váš sensei?“ obrátím rozhovor na jinou stranu.
„Myslíš Mistra Kakashiho?Jo kromě toho že pořád chodí pozdě a neustále si čte, je dobrý učitel.Hlavně si nic nedělá z Naruta...“
„Vy máte mistra Hatake Kakashiho?!“ skoro vyjeknu.
„Jo, znáš ho?“
„Ne, ne ne...“ honem vrtím hlavou.
„Tenshi!Ty máš nějaké tajemství!“
„Nemám.Hele Sakuro, neměla bys náhodou jít spát?Zítra máš být brzo ráno na mostě.Slyšela jsem že půjdete plnit nějakou důležitou misi...“ strčím ji do postele.
„No jo...Ach jo.Mě se nechce spát...“
„Vidím.“
„Tenshi?“
„Copak?“
„Ukážeš mi jakou máš tvář?“ ukázala na masku kterou jsem měla přes obličej.
„Ne, Sakuro.“
„Sakra ty už jsi jako mistr Kakashi!“
„No ne, on je pořád stejný?“ zamumlám si tiše.
„Co jsi říkala?“ vyskočila.
„Nic, jen že nikdo nemůže být stejný...“ honem to zamluvím. „Dobrou noc, Sakuro.“ řeknu a pak ji nechám usnout.Jdu do vedlejšího pokoje, vyskočím si na měkkou postel a zanedlouho, při čtení oblíbené Icha Icha Paradisy usnu...

„Tenshi...Tenshi...TENSHI!!!“ třese se mnou jako šílená Sakura.
„Bože co se děje?“ odstrčím jí rukou od sebe a ona spadne z postele na zem.
„Chtěla jsem jestli bys se mnou nešla na most...seznámila bych tě s Kakashim...“
„Nechci se s ním seznamovat...Je pět ráno.“ zavrtím hlavou rozespale a otočím se k ní zády.
„To je fakt.Stejně se seznámíte později...“
„Neboj, to se nestane.“ zavrtím hlavou a znovu usnu.Když se znova vzbudím, protáhnu se.Venku je hezky a svítí slunce.Jdu se okoupat a pak si nachystám snídani.
„Itadakimasu...“ povzdychnu si a zakousnu se do rýžové placky.Je zvláštní, být zase doma, po těch letech nepěkných a bolestivých vzpomínek...
Co už se dá dělat?Co se stalo, stalo se.Může se to stát znovu, nebo taky ne.Ale určitě se bude pořád něco dít.
Vstanu a jdu pomalým krokem po ulici.Dívám se do výloh obchodů, které právě otevírají.Jdu za hokagem.
„Vítej, Tenshi...“ řekl Hokage, když jsem vstoupila do jeho kanceláře.
„Hokage.“ poklonila jsem se mu.
„Posaď se.“ ukázal na křeslo před stolem, za kterým seděl on. „Čaj, kávu, nebo sake?“ nabídl.
„Děkuji, voda postačí.“ kývnu.Dal mi sklenici vody. Zadíval se mi do očí.
„Tíží tě mnoho věcí, že?“ řekl tiše. „Mnoho se toho událo před tvým útěkem z konohy...Velmi mnoho.“
„Však vy z toho také něco víte, mám pravdu?“
„Milá Tenshi...Velmi jsi se změnila od té doby co jsem tě viděl naposledy...Tenkrát mi bylo líto tohoto posledního setkání...“ začal a oba zavzpomínali...

...Byla skoro půlnoc a nebe křižovaly blesky doprovázené provazy ledového deště.A tam, na kopci nad domy vyvražděného klanu Uchihů, byli dva mladí lidé.Bylo jim 18 a vzpomínali na to co se před pár lety stalo.On seděl na zemi a ona mu ležela na hrudi.On se za ní vrátil, byli do sebe velmi zamilovaní.Vzpomínali, na to, jak on vyvraždil celý svůj klan, aby dosáhl vylepšení své Kekei Genkai (mangekyou sharingan).Ona tam tenkrát stála venku a čekala, než on své dílo dokončí.Poté, když vyšel ven, oblečení celé od krve svých blízkých, ji vzal do náruče a rozloučil se s ní.Nikdo ho od té doby neviděl....

„Ne...prosím.Na tohle už nechci myslet.Na to co Itachi udělal...“ zašeptala jsem.Hokage si povzdychl a pokračoval ve vzpomínkách.

...Tu noc kdy byla bouřka a pršelo, se znova setkali.Po několika letech, kdy byli od sebe, se on k ní vrátil.Ne k ní, ale pro ni...Tu dobu byl známý jako člen Akatsuki, jedné z organizací.On, vrah svého klanu a i dalších nevinných lidí. A zrovna tehdy, kdy on a ona spolu byli na tom kopci a milovali se při měsíčním svitu, je vyrušili dva lidé.Hokage a ještě jeden další muž.
„Tenshi!“ Hokage se na ni s opovržením zadíval.
„Ne...Tohle ne!“ vzlykla.
„Víš kdo tohle je?“
„Jo, vím!“ honem na sebe oblékla plášť organizace svého milence.
„Zmiz odsud.Do té doby, než si uvědomíš...se nevracej!“ zasyčel Hokage na ni.Ten druhý, co byl s Hokagem se rval s polonahým Itachim.Itachi nad ním ale vyhrál a jeho protivník zůstal bezvládně ležet na zemi s krvácející ranou na hrudi.Skrz slzy viděl, jak ona s Itachim utíkají nocí pryč...

„Mám tedy znova odejít?“ zašeptám.
„Ne.Jen naprav chyby které jsi udělala.“
„A jak mám napravit třeba to, že jste nás s...“ hluboce se nadechla a spolkla to jméno, „ přistihli při TOM...“
„Tohle už nenapravíš, ale naprav jiné.Nejen já jsem se trápil z toho co jsem viděl...“ řekl. „Tenkrát, když ho Itachi zranil, bojovali o tebe.“ řekl Hokage.
„O mě?“ vydechnu.Kdybych to jen věděla tenkrát...
„Ano o tebe.“
„Já...Hokage...Neměli jsme na tohle vzpomínat.“ zavrtěla jsem hlavou.
„Dobrá.Takže, kvůli čemu tady vůbec jsi?“ dělal jako by téma, které jsme probírali před chvílí, vůbec nebylo.
„Chtěla jsem, jestli by se tady pro mě nenašla nějaká práce.“
„Práce je vždycky dost.Jestli chceš, tak můžeš třeba pomáhat v nemocnici.Jsi velmi nadaná, jak jsem se dozvěděl, takže tvé umění by se mohlo leckde uplatnit.Až se uvolní lepší místo, tak ti dám vědět.“
„Děkuji.Nashledanou.“ rozloučím se, vstanu a odcházím.
„Velmi se mu podobáš.“ uslyšela jsem za sebou.
„Myslíte?“ řeknu a odejdu...

Pomalým krokem zamířím k nemocnici.Jdu ale delší trasou.U lesíku si sednu na lavičku.Obličej složím do dlaní a začnu brečet.Nechtěla jsem vzpomínat...Do nemocnice jsem dorazila a zajistila jsem si tam místo jako pomocnice.Pak jsem šla na misku ramenu a nakonec byl skoro večer.Ležela jsem na kopečku a dívala se na západ slunce.
„Jé, ahoj, Tenshi!“ najednou jsem viděla přibíhat Sakuru.
„Sakuro, co tady děláš?“
„Jen jsem se procházela.Jaký jsi měla den?“
„Hmm.Našla jsem si práci v nemocnici.“
„Jé, tak to máš super.“
„A co ty?Jaký jsi měla den?“
„Splnili jsme několik lehčích misí...Bylo to v klidu.“
„Co Sasuke?“
„Zvala jsem ho na ramen.Nešel.“ zesmutněla.
„A naruto?“
„Pokoušel se mi dát pusu.Dostal pěstí.“
„Chudák.Vidíš, jak se snaží...“
„Ale já nechci Naruta...“ zavrtěla hlavou.
„To je s tebou těžké...Jdu na večeři.Půjdeš taky?“
„Příjdu za chvíli.“ řeknu a ona běží domů.
Ach jo.To byl den.Noc bude horší...Asi půjdu domů.Musím schovat pár věcí, aby na ně Sakura nepřišla...

Když jsem se vrátila domů, uslyšela jsem šramot v Sakuřině pokoji.Zrak mi sjel na knihovnu.Postrádala jsem jedno fotoalbum, které bylo schované úplně vzadu, tak že ho tam nikdo nemohl vidět.Přesto tam nebylo.
„Sakuro!“ zaječela jsem a v mžiku jsem byla nahoře u ní.Seděla na posteli a fotoalbum měla na klíně.
„Tenshi...?Co tohle všechno...má znamenat?“ zmateně zamumlala a ukázala na fotky...
Ne, tohle neměla vidět.

Konec 1.části