Sewa Akikaze (世話 秋風): Kapitola dvacátá čtvrtá - Listí ve větru

Den už byl v dobré půlce, když došla k obrovské bráně a chuunini u ní ji s nastavenými palci pustili dovnitř. Šla velkou chodbou, dokud nedošla až na její konec. Zastavila se ve stínu a sledovala plac, na kterém měli bojovat. Byla tu první, tribuny se ještě nezaplnily úplně. S povzdechem se zadívala na pálivě žluté slunce.
Tohle čekání je nuda, povzdychla si. Složila si ruce v póze hubující matky a otočila se zády k divákům, sledujíc bránu, kterou vešla.
Stála tak už několik minut, když konečně dorazil i někdo další. Zvědavě se zadívala na toho nově příchozího.
Hyuuga Neji? Určitě, řekla si v duchu, když jasně rozpoznala obrysy jeho těla a dlouhé, tmavé vlasy.
Očima si ji přeměřoval a hodnotil. Obvykle poznal už jen z výrazu, co si lidé myslí o nadcházejících událostech, ovšem ona vypadala, jakoby ji to nijak nezajímalo.
Akikaze. Přeci jen, pomyslel si, když prošel okolo ní, měl bych si -
„...dávat pozor na to, co si myslíš,“ doplnila ho Sewa s úsměvem. Cítila zadostiučinění, když ho takhle překvapila. Přeci jen, Hinata byla její kamarádka. To, co jí udělal, mu dlouho neodpustí.
Neji se ani neotočil.
„Takže je pravda, že schopností Akikazeů je číst myšlenky?“
„Mimo jiné.“
Tentokrát zahlédla v jeho mysli malou známku obav.
Že by o něčem věděl? Přemítala v duchu, když sledovala jeho záda. Pak se obrátila zpátky k bráně. Upřímně řečeno doufala, že první, koho potká, bude Shikamaru. Ten, asi jako jediný ze všech zúčastněných, si tak neliboval v bojích, jako spíš strategii.
Myslím, že tohle bude ještě dlouhý den, povzdychla si.

„Proč tu vůbec máme zůstat a čekat?!“
„Rozkázal tak Orochimaru-sama.“
„Právě jsem zjistila, že se tu celou dobu potuluje Aisu Banji!“
Plavovláska horlivě zírala na svou matku. Ta si ji přeměřovala s ledovým klidem.
„Fukako, ona ve své pomstě zabila lepší ninji, než jsi ty. Pokud s ní ale chceš bojovat, nebudu ti bránit. Jen se nenech zabít.“
„Samozřejmě,“ zavrčela nevrle plavovláska a založila ruce v bok, když sledovala z hlediště volnou plochu, na které měli za chvíli začít boje. Vlastně se divila, že tu mohli být a přitom se nebáli spozorování. Pravda, kdo by taky čekal, že tu uvidí zrovna je.
„Kde je Kabuto?“ zeptala se Fukako po chvíli.
„V tuhle chvíli...už možná někde mezi ANBU.“
„Ech...taky pravda,“ povzdychla si a obrátila oči ke slunci. Pak se zapřela o zábradlí a podívala se k bráně.
Tak támhle jsi... Pobaveně se usmála, když zahlédla dvě postavy dole. Právě k nim přicházela trojice dalších.
Támhleten je ten jinchuuriki z Písečné...nechtěla bych být v jeho kůži. A támhle ti dva...jsou jeho sourozenci? Přimhouřila oči, z téhle dálky se mohla pouze domnívat o správnosti svých tvrzení.
Možná.
„Hej, Sewo!“
Fukako se ani nepohla, ačkoliv slyšela jméno své sestry.
Netušila jsem, že je to v Konoze tak oblíbené jméno...
„Sewo, notak, otoč se! Proč vlastně nejsi dole?“
Plavovláska s sebou vyplašeně trhla. Teprve teď jí došlo, že volají na ni.
To jsme si tak podobné?
Ohlédla se. K ní mířila nějaká růžovovlasá kunoichi, za ní další blonďatá dívka.
„Sewo, proč se mnou – ou,“ růžovovláska se zarazila v půlce věty. Teprve teď si všimla, že dívka před ní je vyšší a starší než Sewa a má oproti její týmové partnerce hnědé oči.
„Omlouvám se...totiž, vypadáte skoro jako moje kamarádka...“ Sakura se rozpačitě zakoktala.
„Nic se nestalo,“ usmála se Fukako.
Páni, tohle bylo těsné...
„Moment,“ zarazila odcházející Sakuru Ino, která stále hleděla na Fukako s očividným zájmem.
„Vždyť ty máš i podobný hlas! Sewa nikdy neříkala, že má ségru!“
„Ino! Tohle je jen náhoda!“
„Ale -“
„Já vážně nikoho se jménem Sewa v rodině nemám,“ dodala honem Fukako a zase se zadívala na plac dole. Tentokrát už se Ino nechala odtáhnout.
„Ale vždyť vypadá úplně jako -“
„Ale NENÍ to ona! Sewa nemá sestru, nemá v Konoze nikoho.“
„Cože?“ otočila se po ní překvapeně Ino. Fukako potichu sledovala jejich vzdalující se myšlenky.
„Tohle byl přesně ten důvod, proč jsem myslela, že to není dobrý nápad.“
Žena, ke které Fukako mluvila, odcházející dívky sledovala očima.
„Už se nevrátí. Nic se nestalo.“
„A kdyby ano?“
„Tak bychom jim ty vzpomínky na chvíli vzaly.“
„Ta blonďatá holka byla z klanu Yamanaka. Ta by to poznala a utekla by nám dřív, než bychom to stihly dokončit.“
„Kdyby. Ale teď už ne.“
Fukako už poněkolikáté za ten den obrátila oči v sloup.
„Dobře, matko, máte pravdu.“

Achjo, tady je nuda a navíc jsou tu čtyři lidi, který všechny zrovna moc nemusím, pronesla v duchu Sewa a protáhla se. Oči jí padly na čumpřinu rudých vlasů, jejichž majitel ji okázale ignoroval.
No...nakonec je to tak stejně lepší.
Z tribun se čím dál víc ozývaly hlasy diváků. Docela dost ji to znervózňovalo. Víc ji ale znepokojovalo, že polovina účastníků chyběla. Sewa se rozhlížela po tribunách, ale byly příliš daleko na to, aby zahlédla v tom davu někoho určitého. Po chvíli to vzdala a zamířila ke schodištím.
Ještě do zahájení zbývá půlhodina. Můžu se alespoň podívat, kde kdo je...s povzdechem sklopila hlavu a sledovala zem.
„Kam to jdeš?“
Známý hlas ji přinutil se otočit zpátky zrovna, když zašla ke schodištím.
„Kde ses flákal. Zase jsi usnul při pozorování mraků?“
Shikamaru se pobaveně usmál.
„Ne, ale moc k tomu nechybělo. Tak kam jdeš? Za chvíli začnou zápasy.“
„Za chvíli ne, za půl hodiny. A stejně tu ještě nejsou všichni...hlavně ne můj soupeř a zbytek mého týmu. Jdu se podívat na tribuny.“
Mladík s culíkem hnědých vlasů s povzdechem sklopil hlavu.
„Tohle je otrava. Jdu s tebou.“
Pobaveně se usmála. Tuhle reakci od něj čekala. Zvesela vykročila po schodech nahoru.
„Hej...z čeho jsi tak nadšená?“
„Já? Nejsem nadšená,“ odpověděla s úsměvem.
„V tom případě jsi se zbláznila, protože jako nadšená vypadáš.“
Se smíchem se zastavila a obrátila se na něj.
„Nepotřebuju nadšení k úsměvu. Stačí mi zdvižený palec,“ zašklebila se na něj, při vzpomínce na dva chuuniny u vchodu.
„Já tě nechápu,“ povzdychl si Shikamaru.
„To buď rád,“ prohlásila a zase se rozběhla do schodů. Shikamaru se zastavil a poslouchal ozvěnu doznívajících kroků.
„Rád? Proč?“ Zadíval se nahoru, ale Sewa byla už o pár řad schodů dál. Odevzdaně sklopil hlavu a vydal se nahoru.
„Otrava...“

Vyběhla až nahoru a rozhlédla se po hledišti. Na první pohled nezahlédla nikoho známého, na ten druhý uviděla v davu pár známých tváří. Propletla se mezi lidmi a zastavila se vedle růžovovlasé kunoichi.
„Ohayo,“ pozdravila. Sakura málem nadskočila.
„Páni, už jsem myslela, že jsi někdo jiný,“ řekla a bez obalu si oddechla.
„Někdo jiný?“ podivila se Sewa. Ino, sedící vedle Sakury, zběsile přikývla.
„Potkaly jsme tu holku a spletly jsme si ji s tebou.“
„Byl to úplnej trapas,“ dodala Sakura.
„Hej...vždyť mě znáte.“
„To sice jo, ale ona ti byla fakt děsně podobná,“ hájila se hned Ino. „Vypadala jako tvé starší já. Měla podobný i hlas! Akorát jiný oči a lepší chování.“
L-lepší chování...
„Mé starší já? Nemyslela jsem, že bych mohla být někomu podo...moment...říkáš jiné oči? Jaké? Ne hnědé, že ne?“
Ino se na Sewu zadívala jako na blázna.
„Jo...hnědé,“ poznamenala Sakura. Obrátila se k místům, kde plavovlasá dívka předtím stála, teď už tam ale nikdo nebyl.
Zvláštní...řekla bych, že tam ještě před vteřinou byla...
Sewa se se zamračeným výrazem zadívala stejným směrem.
To je hloupost...nemohla to být ona...
„Co se děje?“
„Ale nic, Ino...“
„Che, vy s tím naděláte. Když nemáš sestru, tak nevím, co na tom řešíte.“
Sewa se zadívala na blonďatou dívku před ní.
„Nikdy jsem netvrdila, že nemám sestru.“
V tu chvíli se rozlehlo po stadionu zvonění zezdola z arény a nahoru se konečně doškrábal Shikamaru.
„Cože jsi říkala předtím o té půlhodině času?“
„Noo...asi jsem se trochu spletla,“ přiznala Sewa a rychle se rozloučila s Ino a Sakurou, vzápětí se rozběhla za Shikamarem ke schodům.
„Sakuro...je možné, že bychom tu opravdu potkaly...“
Sakura se zamyšleně dívala a mizející záplavou plavých vlasů.
„Začínám mít dojem, že možné je všechno.“

„Tak jo, tentokrát to jistě bylo o chlup,“ neodpustila si plavovláska, stojící na střeše jednoho z hlediští. Žena vedle ní si beze slova oprášila rukáv od prachu.
„Naštěstí se rozhodla to teď neřešit. Stejně to byla jen náhoda, zřejmě proto, že šla za tou svou kamarádkou.“
„Těch náhod je nějak moc, během pěti minut.“ Fukako sklopila oči zpátky k placu dole pod nimi. Podle jejího mínění viděla pohyblivých teček víc.
Doběhli tam celkem rychle...
„Tak tady jste.“
„No sláva, Kabuto. Kde jsi byl tak dlouho?“
„Nemohl jsem najít žádného ANBU, takže to chvíli trvalo,“ prohlásil šedovlásek. „Proč se tu vůbec krčíte jako dvě myši?“
„Náhoda,“ řekla Fukako dřív, než stihla její matka něco říct. Šedovlásek si je prohlížel tmavýma očima, než pomalu kývl a nasadil si masku.
„Každopádně jděte na své stanoviště.“ S tím seskočil nepozorovaně do hlediště.
„Ten -“
„Uklidni se, Fukako. Jeho povahu tím nezměníš.“
Plavovláska vztekle sklopila hlavu.
„No...už abychom šly.“

Jeden po druhém došli do řady s jejich momentálním rozhodčím.
Neměl náhodou být rozhodčím v tomhle zápase ten...Hayate? Pomyslela si, když k němu došla. Postavila se z pravé strany. Nalevo od rozhodčího stála písečná trojka a Neji, vedle ní došli ještě Naruto se Shikamarem a Shinem.
Moment...je nás jen osm...chybí Sasuke a Dosu...
Nejistě se zadívala po Narutovi. Ten si všiml jejího pohledu.
Kde je Sasuke?
Blonďáček se rozhlédl okolo.
On příjde. Teď by to nevzdal!
Zvolna se na něj usmála a dlouze se nadechla.
Jasně...on přijde. A Dosu...
Zavřela oči a zase vydechla všechen vzduch.
To je hloupost...nebudu plýtvat chakrou.
Tiše poslouchala myšlenky svých potenciálních soupeřů. Po chvíli to vzdala a zadívala se směrem, kterým hleděli všichni tři ninjové z Písečné. Do soukromé části Hokageho hlediště. Když se ale podívala lépe, všimla si, že si vedle něj právě sedal jiný kage, se znakem větru na klobouku.
Kazekage? No jo, už bych zapomněla, že on je tu oficiálním hostem...takže...on je vůdcem Písečné, že?
Z dalších myšlenek ji vytrhl Hokagův hlas.
„Děkuji vám všem, že jste přišli na Chuuninské zkoušky Skryté Listové!“ zatímco se staříkův hlas rozléhal arénou, obecenstvo utichlo.
„Nyní začneme s hlavními boji turnaje, mezi desíti účastníky, kteří prošli kvalifikací. Prosím, věnujte nám svou přízeň až do konce!“
Desíti...Sewa se zachmuřeně rozhlédla po ninjích okolo. Je nás jen osm...
„Hej, hej!“
„Co je?“ Zkoušející se znuděně zadíval na Naruta.
„Sasuke tu ještě není. Co se bude dít?“
„Pokud nedorazí do začátku svého zápasu...prohraje kontumačně.“
Prohraje, hm? Sewa se ohlédla zpět k místům, kde byl vstup do arény.
Můj boj je až nakonec...neopovažuj se přijít tak pozdě, abys vypadl!
„Dobrá, tohle je závěrečný test. Aréna je jiná, ale pravidla jsou stejná jako v kvalifikaci, to je žádná. Bojujete, dokud jeden z vás nezemře, nebo nepřizná porážku. Ale pokud rozhodnu, že boj skončil...zasáhnu a zastavím ho. Je to jasné?“
Zkoušející se otočil čelem ke všem geninům před ním.
„Teď k prvnímu boji. Uzumaki Naruto...a Hyuuga Neji. Vy dva,“ probodl oba dva neústupně očima, „tu zůstanete, vy ostatní jděte do čekárny.“
Hej...hodně štěstí, popřála mu v myšlenkách, než se s ostatními vydala ke schodišti.
„Sewo...“
„Já vím,“ obrátila se letmo na Shikamara. „Ale jediné, co můžu, je držet mu palce.“

Jak minuty ubíhaly, čas se stále víc tíživě krátil. Sewu pouhé sledování Narutova boje přímo zabíjelo, pokaždé, když utržil nějakou ránu měla chuť skočit do arény a pomoct mu, věděla ale, že to udělat nesmí. Tím víc ji překvapil výsledek zápasu.
On to vážně dokázal... Usmála se, než se přidala do všeobecného potlesku a s úsměvem na něj zamávala. Z hlediště nad ní k ní neustále přilétaly myšlenky, soudíc Narutovo využití chakry, kterou u něj zatím viděla pouze jednou.
Devítiocasý? To říkal i Orochimaru, pomyslela si v duchu. Je snad možné, že by v sobě měl Kyuubi no Youkou?
Zamyšleně se zadívala na blonďáčka, nadšeně poskakujícího po place. I když její myšlenky zase byly jinde.
Teď je tvůj zápas, Sasuke, tak kde se sakra flákáš?
Naruto už si mezitím přihopkal až k nim do čekárny, kde začal vyřvávat jak na lesy. Sewa ale nedokázala odtrhnout oči od placu dole. Právě v té chvíli totiž zaslechla zvláštní myšlenku, o které si byla jistá, že musela být pouze omylem.
Ten hlas...pozvedla oči a zadívala se na střechu jednoho z hlediští. Proti slunci se tam rýsovaly dvě postavy.
To se mi muselo zdát...je tu příliš mnoho lidí...
Čekání trvalo ještě několik dalších minut, lidé v hledištích se už mezitím začali bouřit.
„Co to sakra vyvádí? To nehodlá přijít?“ Shikamaru se znuděně zapřel o zábradlí.
„Konfucius říkal: „Moudří lidé se nepřibližují k nebezpečným.“ Že by moudré rozhodnutí?“ Shino si poposunul černé brýle, zatímco mluvil.
„O čem to mluvíte?“ Naruto je nejdřív probodl očima, než se zadíval na rudovlasého ninju vedle. „On rozhodně přijde!“
Ale...co ti trvá tak dlouho? Jestli brzy nedorazíš, diskvalifikují tě!
Tak nakonec...i ty máš obavy, řekla si Sewa v duchu pro sebe.
„Dámy a pánové!“ ozvalo se nečekaně zezdalo z arény, konkrétně od jejich momentálního zkoušejícího, „Účastník dalšího zápasu ještě nedorazil! A proto tento zápas přeskočíme a začneme s dalším!“
Po tvářích všech všudypřítomných ninjů se rozlilo překvapení.
Přeskočí?
Uff...díky bohu... Naruto si vděčně oddechl.
„Ty ses fakt bál,“ dovolila si ho trochu popichovat.
„Nebál!“ zapřel to okamžitě.
„Ale Naruto...ty víš, že mi to do očí nezalžeš.“
Naruto se na ni zaškaredil, poznala ale, že se v duchu usmíval. Na to už ho znala dobře.
„Hej,“ ozval se Shikamaru, „to ale znamená, že můj souboj bude ten po tomhle!“
„A nyní další zápas! Kankurou a Aburame Shino! Pojďte dolů!“
„Sakra,“ sykl Kankurou. Na tomhle zápase vůbec nezáleží...Mám obavy, aby neodhalili tu věcičku, co byla vložena do Karasu dřív, než plán začne. To rozhodně nesmím dopustit...
Věcičku? Ale, ať je to cokoliv, proč by ji skrýval...je to snad něco, co si šetří na boj s někým určitým?
„Já...se vzdávám!“
„Cože?!“ ozvali se jednohlasně Naruto se Sewou. V příští chvíli se Sewa ostražitě narovnala. Chtěla-li by, možná by ještě stihla Temari sletět do arény, stačilo jí ale jen, že ví, co chce udělat dřív, než to udělala.
To je snad podruhé, co vidím až takový zápas do boje...v duchu si povzdychla. Být po jejím, vůbec by tu nestála.
Z čeho je tak nadšená? Kéž by prostě chcípla!
Ou...tohle trocu přeháníš...
Proč jsem tu jediný, komuse tak mění zápasy? No, myslím, že to taky můžu prostě vzdát a -
„Dobrá! Shikamaru, jdi na to!“ zvolal z vesela Naruto a strčil do Shikamara, který to v tu chvíli absolutně nečekal, a zřítil se s pouhým „Eh?!“ dolů do arény.
„Naruto...tos neměl dělat,“ zaskučela na něj, když sledovala prach, usazující se okolo Shikamara, který vyčítavě hleděl vzhůru.
„Ale měl...Shikamaru! Hodně štěstí!“

Seděla u zábradlí a sledovala boj. Množství myšlenek, které v tu chvíli produkovala Shikamarova mysl bylo takové, že je nestíhala slyšet. Nikdy o něm nesmýšlela jako o až tak dobrém stratégovi. Tohle jí víceméně vyrazilo dech.
Tím víc, když se mu podařilo horlivou kunoichi chytit svým stínem díky několika kombinovaným lstem a naprostému předvídání všeho, co mohla udělat
No, řekněme, že Chuunin mimo ohánění se šílenejma technikama potřebuje i mozek, poznamenala v duchu, když z jeho myšlenek poznala, co se právě chystal říct – vzdával se.
Možná, že jsi se vzdal, ale rozhodně jsi neprohrál.
„Proč to vzdal?! Je snad idiot?! n****l mě, takže mu jdu dát lekci!“ Naruto bez zjevného rozmyslu přeskočil zábradlí a dopadl na dno arény.
Šmarjá...
„Pitomče!“ dolehlo k nim ze dna arény. Chvíli po tom se Temari zčistajasna zase objevila zpátky v čekárně. Sewa se zamyšleně zadívala na tři Písečné ninji.
„Hej...hej...už je čas...myslíš, že opravdu přijde?“ zeptal se svých spolu-shinobiů Kankurou. Než však stihla Temari, na kterou původně směřoval svou otázku, odpovdět, přerušil ji jiný hlas.
„On přijde...určitě.“ Červenovlasý ninja se asni nepokoušel odtrhnout oči od rentgenování placu dole, když odpovídal.
Zadívala se také dolů.
Jsou různé důvody, proč bojujeme, ale proč si on vybral tak...tak neuvěřitelně zbytečný důvod? Očima přejížděla okolo, dokud přímo okolo ní neproletěl list.
He? Neopadává to listé nějak brzo? Vždyť je léto, ne podzim...počkat...listí...S trhnutím se narovnala a pohlédla doprostřed arény, kde v příští chvíli začalo listí rychle rotovat.
Takže jsi to nakonec stihl, usmála se, nechala ho to zaslechnout. O chvíli později se listí rozptýlilo a pomalu se sneslo k zemi.
Jo, poznamenal hlas bez zájmu. To ji přinutilo přidat do úsměvu víc pobavení.
Další, co se bál, že to nestihne.