Princezna z mrtvého klanu - Kapitola 2

Narimi vstala brzo ráno, protáhla se a ve vedlejším potůčku si umyla oblyčej a upravila vlasy. Navlékla si černý kabát, přes hlavu kápi a odešla směrem do lesa. Odešla dříve než stařec a děti vstali.
Narimi se vydala rychlým krokem z temného lesa ven. Došla na pustinu.
„Zde dříve bojoval Kakuzu ... jeden z Akatsuki.“ říkala si, když viděla onen kráter. Na dnu kráteru se něco třpytilo. Narimi seskočila dolů a vzala to. Byl to starý prstýnek Akatsuki.
Dívka si ho nasadila na prst, čirou náhodou jí seděl, jakoby byl vyroben přímo pro ni. Vylezla z kráteru a před ní stála zelená věc v černém plášti s červenými mráčky.
„Když dovolíš, vemu si ten prstýnek.“ řekla ona věc a pomalu se začala rozevírat.

„A ty jsi kdo, Kytičko?“ zeptala se Narimi a zasmála se.
„Já nejsem žádná kytka ... jmenuji se Zetsu a jsem předposledním žijícím členem Akatsuki.“ řekly dvojhlasně obě části Zetsuova obličeje.
„To se máš teda čím chlubit.“ zasmála se Narimi.
„Poprosil bych o ten prsten.“ požádala slušně bílá strana Zetsu.
„K čemu ti bude a na co?“ zeptala se Narimi.
„Po tom je ti h*vno.“ řekla černá strana Zetsu.
„Nemám zrovna čas se tu s tebou hádat.“ řekla Narimi a hodila Zetsuovi prsten.
„Stejně je to tretka.“ řekla a rozešla se do lesa.

„Les rodiny Nara.“ říkala si pro sebe a kontrolovala, jestli ji ten přerostlej kaktus nesleduje.
Došla na místo, kde se střetávali jeleni a srnky.
„To je ono.“ Řekla, když viděla nerovnou plochu.
„Doton: Zeresa no kuchi!“ (Živel země: Vyhloubení trosek.) řekla, položila ruku na zem a obrovské balvany začaly ze země vylétávat. Když už byla díra dost hluboká, Narimi do ní seskočila. Objevila tam bíle vlasy. Zatáhla za něj a vytáhla hlavu Hidana.

„Vstávej blbečku!“ křikla na něj Narimi a jednu mu vlepila.
„Co to do p*dele děláš, ty k*ávo!“ začal křičet Hidan.
„Jses po*rala mě budit z mého spánku? Jashin tě za to zabije, ty d*vko!“ křičel dál.
„Drž zobák. Ležíš tady jak nějakej somrák.“ řekla Narimi a zasmála se.
„Kdybych měl ruce, tak tě zabiju.“ pověděl Hidan.
„Ale ty ruce nemáš .. v tom je ten vtip,“ zasmála se Narimi.
„A co po mě vlastně chceš?“ zeptal se Hidan.
„Chci, aby ses ke mně přidal a pomáhal mi v mém cíli.“ řekla Narimi.
„A proč bych to měl jako ku*va dělat? Tím myslím, co z toho budu mít.“ řekl Hidan.
„Tělo, oběti a čas na rituál, nespěchám tolik, co Kekuzu.“ řekla Narimi.
„Určitě je v tom nějakej háček.“ řekl Hidan.
„Ano .. přidáš se ke skryté listové.“ řekla Narimi.
„Tak to ani náhodou.“ řekl Hidan.
„Když to nepůjde po dobrém, půjde to po zlém.“ pověděla dívka a její oči se proměnily na Mangekyou Sharingan. Hidan usnul.

Narimi vykopala zbytky Hidanova těla a posešívala je dohromady. Poté se Hidan vzbudil.
„Konečně jsi vzhůru.“ řekla dívka.
„Co jsi se mnou sakra udělala?“ řekl Hidan a chytl se za hlavu.
„Cože? Moje ruce .. nohy .. tělo .. i moje kou...“ zastavil se Hidan a podíval se na dívku.
„Splnila si část své dohody a já přijmou tvou. Ale jako Hidan se nemohu jmenovat.“ řekl.
„Já vím .. odteď se jmenuješ Haineko Narasi. Svoji kosu uzamčeš ve svitku a vytáhneš jen tehdy, když bude nutné. Změnila jsem ti účes a oblíkla jiné oblečení.“ řekla dívka a podívala se na Hidana.
Jeho účes byl chaotický a na sobě měl šedý hábit. Narimi ho dokonce i přebarvila na blond.
„Jdeme.“ řekla a oba dva vstali.

Za pár minut byly v Konoze. Stráže se neptali, pač byli zaneprázdněni ničím jiným.
Narimi došla do budovy Hokage a Haineko (Hidan) šel s ní. Dívka zaklepala na dveře a uslyšela vstupte. Narimi otevřela dveře a málem jí vypadly oči z důlků, když viděla, kdo seděl v tom křesle. Kolem kluka, co seděl v křesle, lítalo malé dítě jemu velice podobné a vedle něho stála krásná dlouhovlasá dívka.
„Takže on je Hokage,“ řekla si a přistoupila i s Hainekem (Hidanem).
„Hokage-sama, přišli jsme na rozkaz velitele ANBU. Já jsem Narimi a toto je Haineko. Přišli jsme doplnit velké ztráty ve vašich řadách.“ dořekla a podívala se onu osobu.