Panoš aneb Ztracená princezna 6. díl-Královská lilie

Královské Lilie

Vešel do sálu kde na něj čekal Naruto s vysmátou Hinatou.
"Kde máš tu svojí neznámou?" bavil se.
"Utekla..." pokrčil rameny.
"Dostala rozum?"
"Ha, ha, ha, Hino, jestli mu dáte košem, budu vás jen podporovat..." zašklebil se.
"Ha, ha, ha!" oplatil mu Naruto.
"Pojďte si zatančit Hinato, zatančíme si ať otec nemá průpovídky, půjčíš mi jí bratříčku?" zazubil se.
"Ale jistě, vaše výsosti!" vrátil mu to.
Sasuke po něm hodil vražedný pohled ale už si vedl Hinatu na parket.
"Nezlobí te se na mne?"
"Měla bych?" nechápala.
"No, ukradl jsem vás Narutovi a navíc, celý pobyt se věnuji Saimu a teď té neznámé, vám vůbec..." "Mě to nevadí ale vašemu otci ano, Sai si to u něj moc nepolepšil, jak jsem od matky slyšela. Je mi ho líto, má to v životě těžké chudák..."
"Těžší než já?"
"Mnohem! Vy jste nikdy nežil v chudobě, bez matky a dokonce i ve lži sama nevím ale prožil si toho hodně..."
"Má te pravdu, od té hádky, zmizel a já ho nikde nemůžu najít..."
"Hledal jste?"
"Ne.."
"To máte potom těžké..." smála se Hinata.
"Vy o něj nemáte strach?" podivil se.
"Je dospělí, postará se o sebe sám a navíc mám takový pocit že mou péči nepotřebuje..."
"Myslíte že je u té růžovlásky?" řekl tónem který ho samotného překvapil.
"Možná, vám to snad vadí?" popichovala ho.
"Mě? Ne, mě to vůbec nevadí! Je dospělý, jak jste říkala může si dělat co chce ale měl by to někomu říct ať o něj poté nemáte takový strach!" zahrál to do autu ovšem neuvědomil se jeden malý přeřek, on to vlastně ani přeřek nebyl jako spíš fakt že to musel nějak zakrýt. Jediný kdo o něj má strach je ON!
"Když myslíte princi!" usmála se na něj.
"Možná je dospělý ale, prostě, je to můj kamarád je mladší, mám ho rád jako bratra je logické že o něj mám strach ne?" přiznal.
"Nežárlíte spíš?"
"Na koho jako?" nechápal.
"Na něj a nebo na ni, možná obojí ne? Žárlí te že je s ní a také že ona je s ním, vadí vám že místo toho aby šel za vámi šel za svojí dívkou a vadí vám že šel právě za ní..."
"Nesmysl, jen si myslím že pro někoho jako je Sai je Sakura špatná volba..." odsekl.
"Jo a pro vás by nebyla?"
"Ne...teda, cože? Byla, samozřejmě že byla!"
"Děkuji za tanec princi!" usmála se na něj a poté se vzdálila ho prince.
Sasuke nevěděl co má dělat. Byl z toho rozhovoru zmatený a nanejvíc svou reakcí. Opravdu se do Sakury zamiloval? Ne to je nesmysl a proč ho píchá u srdce vždy když se Saiem není? Opravdu žárlí? Jak by ale mohl? Přece se nezamiloval do chlapce a ani do Sakury! Vadí mu jen že se Sai schází s někým jako je Sakura. Vždyť by ho byla schopná podvést. Proč měl ale pocit že by si to nechal líbit? Ale ten pocit vystřídaly výčitky. Jak by to někomu jako je Sai mohl udělat?
Vešel do svého pokoje pořád stejně zmatený. V jeho posteli ležela nějaká postava. "Karin!" Pomyslel si. Rychle odhrnul peřinu a chtěl jí probudit protože zrovna teď, na ni neměl náladu. Zarazil se jakmile spatřil někoho úplně jiného.
"Sai..." zašeptal trochu radostně. Musel se pousmát.
Sai zavrněl a přetočil se na bok. Poté otevřel oči a pohlédl do očí v nichž se vždy tolik utápěl.
"Sasuke.." špitl.
"Co tu děláš?" odpověděl nechápavě.
"Omlouvám se princi, asi jsem netrefil do postele..." omluv se s úsměvem.
"Kde jsi byl?" jeho hlas se náhle změnil na chladný, rozzlobený, děsiví. Šel z něho strach.
"Já...byl jsem v lese..." zalhal.
"Nelži mi!" přikázal, skoro křičel.
"Proč bych vám mě..."
"Byl si u Sakury že ano?" teď už opravdu křičel a navíc mi skočil do řeči.
"A kdyby?" oplácel mu jeho tón.
"Nic..." odsekl, "jen že si mohl dát vědět, nebo si mohl přijít na ples abych neměl takový strach!" dořekl.
"Jít na ples? Obsluhovat? Děkuji nechci! Váš otec by mne nejraději viděl v hladomorně za to že s vámi trávím čas. Po té dnešní scéně je logické že jsem se stáhl nemyslíte?" ohradil se.
"Jsem dospělý, mohu si dělat co chci a já tě tam chtěl mít! Možná by tě ale zajímalo že se tam objevila nějaká neznámá princezna s růžovými vlasy a zelenýma očima. Asi jsem se zamiloval..."
"To je dobře.." usmál se Sai.
Se Sasukem to trochu škublo. "Jak to že mu to nevadí?" tato myšlenka mu obklopila hlavu. Copak je mu jedno že se jeho nejlepší přítel zamiloval? Co kdyby to byla mrcha?
"Tobě to je jedno?" divil se.
"Ovšem že ne, přeji vám to a určitě jste si vybral dobře. Máte dobrý vkus aspoň doufám i když po vašem románku s Karin, kdo ví..." žertoval.
"Sám víš že to bylo jen..."
"Z nudy. Ano já vím!" skočil mu do řeči.
"No ano z nudy. Jenže se obávám, že tu dívku už nikdy neuvidím..." hlesl.
"Blbost! Stačí jen aby jste požádal otce o další ples!"
"To je fakt! Ty si ale hlavička!"
"Když myslíte princi, jdu spát. Dobrou noc!" vstal a přemístil se na svou postel kde opět usl.

Princezna Hinata se procházela tržnicí která zde byla. Samozřejmě že společně s Narutem, jak jinak. Nemohla se vynadívat na všechny ty krásné věci. Naruto jí koupil přívěšek na krk s modrou růží, stejně tmavou jako její vlasy.
"Jste krásná princezno!" usmál se a věnoval jí polibek na ruku.
"Děkuji princi!" úsměv mu oplatila načež její pohled padl na dívku která se svou babičkou prodávala květiny. Ne tak jako na ni jí utkvěl pohled na květ kterou držela její babička. Přistoupila blíže a se zájmem si jí prohlížela, tu květinu.
"Dobrý den princezno Hinato.." usmála se na ni vlídně žena.
"Dobrý den, vy mne znáte?"
Žena přikývla.
"Líbí se vám? Královská Lilie. Tu měla nejradši vaše sestra vy jste měla raději modrou růži a váš otec měl nejraději tulipány, kdežto vaše matka rudé růže, rudé jako láska, ostré jako nenávist, to říkávala často, kdo ví jestli tím myslela jen růži...je vám něco princezno? Jste nějaká bledá.."
"Promiňte ale musela jste si mě s někým splést, já nemám sestru..."
"Ne? Ale ano máte!" trvala na svém. "Vaše dvojče i když vám není moc podobné. Před nedávnem jsem jí tu viděla i když vypadala jinak, měla na sobě pánské oblečení ale z pod klobouku jí vykukoval růžový pramen jejích vlasů a ty její oči, stejné po otci.." vedla svou dál.
"Ale já, nikdy jsem neměla sestru!" protestovala.
"Nemůžete si to pamatovat dítě, tenkrát byly kruté časy a nikdo vlastně neví co se dělo. Já jen vím že se tvůj otec s tvojí sestrou odstěhovali do podhradí, kde jsem jej a druhou výsost navštěvovala stejně jako vás a vaší matku. Nosila jsem vám květiny..."
"Říkala jste v chlapeckém oblečení a s růžovými vlasy?" vytřeštila oči.