Návrat bílého hada / Nový začátek

Probudil se, ale nemohl se pohnout. Snažil se otevřít oči, ale neviděl nic.
Jen velmi pomalu a zvolna se mu vracelo vědomí a cit. Nesoustředil se, nedokázal ještě vyvinout dostatečnou činnost vůle k uvědomění si sebe sama. Pasivně začal poznávat svět kolem sebe, to, o čem věděl, čeho se dotýkal. Věděl, že leží na něčem měkkém. Poznával, že jeho tělo je něčím pevně omotáno. Obvazy?
Začal vnímat zvuky, tiché praskání. Hořících svící? Ticho, až na šumění stromů v dálce. Občasné zacvrkání nočního hmyzu. A teď – ano, muselo to tak být – zavrzání pootevřeného okénka v průvanu. Do tváře mu zavanul chladný vítr. Voněl – ano, voněl lesem. Byl v lese. V domě, v lese. Ale kde?
A pak si začal uvědomovat palčivou bolest. Ne, vlastně to nebyla jen bolest – cítil žízeň, cítil prázdnotu uvnitř sebe a také cítil krev, která mu bušila ve spáncích. Ale byla to jeho krev? Cítil se slabý. Začaly se mu vracet vzpomínky. Uvědomoval si, jak se cítí a co to znamená.
Nesnesitelná bolest v rukou. Nebo to byla jen iluze?
Byl po transformaci. Takže ho dostali. Hokage? Ne, počkat, to bylo už dávno. Ne, byli to ti dva – blázni. Anebo... to snad bylo jinak?
Na mysli mu vytanula tvář mladého, černovlasého chlapce. Zahleděl se na něj...

Vrznutí dveří ho vrátilo ze vzpomínek. Kroky. Jemné, tiché kroky, ale on je slyšel a cítil lehké vibrace podlahy. Zastavily se. Snažil se pohnout. Bál se. Uvědomil si, že mu po těle stéká pot. Nejen bolestí. Strachem. Vzpomněl si na všechno. Na ty poslední okamžiky. Bylo to tak. Tak to skončilo. Ale co to znamenalo? Co je s ním teď?
Postel zapraštěla, jak někdo usedl vedle něho. Nedokázal se pohnout, nemohl ani ucuknout, jak se něčí ruka dotkla jeho zad.
Něco se dotklo jeho brady. Sklo? Porcelán. Pokusil se otevřít oči. Částečně se mu to podařilo, viděl ale jen mlhu, a v mlze matné obrysy ruky ozářené světlem svíce. Do úst mu vtekl doušek palčivé tekutiny. Zakuckal se. Ano, i tu chuť poznal.
„Kabuto?“ řekl.
Jako by se pokoj kolem něj náhle začal rozjasňovat, stále však postrádal ostré kontury. Napravo od něj někdo seděl. Jak ale lék začal působit, jeho zrak se začal kalit, vše se propadalo do víru zvláštních barev, až utonulo v moři rudé. Jako by se celý svět zbrotil krví a on upadl opět do bezvědomí.

Když se znovu probral, čas musel už hodně pokročit. Venku byla stále ještě tma, ale slabý přísvit ve vzduchu dával znát, že brzy přijde ráno. Větve stromů za okny se kymácely. Chvíli se díval a trvalo mu, než si to uvědomil: zase viděl! Sklopil oči. Skutečně, bylo to tak, jak cítil, nemýlil se: jeho tělo, spočívající klidně na bílém lůžku, bylo pokryté obvazy. Takže transformace? Zachránili ho. Na poslední chvíli. Ale kdo? Kdo... je?
Pohnul rukou – nebo spíše, snažil se jí pohnout. Nedařilo se to. Vzdal se naděje, že by mohl něco zjistit o svém těle – ne teď. A alespoň ne tímto způsobem. Snažil se ho cítit... ale nebyl toho plně schopen. Něco nebylo jako obvykle, tohle nebyla obvyklá transformace... možná to bylo způsobeno tím, že byla vyvolaná na poslední chvíli... a kdo ví, jak... ale současně cítil, že i něco dalšího je jinak. Celá procedura... zamyslel se. Mohl teď už konečně klidně uvažovat. Ne, hlavu měl absolutně jasnou. Léky, uvědomil si. Ty léky chutnaly trochu zvláštně, nezvykle. Teď se na to jasně upamatoval...
Ale vtom se to ozvalo znovu. Kroky. Napjal sluch. Ano, nebylo pochyb. Někdo sem přicházel. Ten někdo, kdo ho v noci ošetřoval... zřejmě také ten někdo, kdo ho zachránil... Kabuto? Ne, něco tu nesedělo. Tyhle kroky byly jiné. A ty léky přece...
Dveře se otevřely. Stanula v nich postava orámovaná slabou září nadcházejícího jitra. První paprsky úsvitu vystřelily podél rámu dveří na stěnu a vykreslily na ní rozmazaný stínový obrys.
Vydechl. „Ty?“
Chvíli bylo ticho. Dívali se na sebe. Pak jeho pohled sklouzl na kouřící šálek v dlaních osoby ve dveřích. Pár očí ukrytých ve stínu sledoval jeho zrak.
„Je čas na další dávku medicíny. Jste slabý, musíte pít.“
Cítil, že se třese po celém těle, ale pohnout končetinami nedokázal. Ucítil silnou kořeněnou vůni, jak se horký šálek málem dotknul jeho nosu.
„Musíte pít.“
„Proč, proč,“ zakuckal se, ale polykal horkou tekutinu a cítil, jak se jeho tělem rozlévá teplo. Poslední zbytky bolesti odcházely. Vypil šálek do dna.
„Tak je to dobře.“
Šálek klapl o desku nočního stolku. Vratká postel ještě jednou zapraštěla pod vahou druhého člověka.
„Proč?“ zasípal, s hrdlem napůl opařeným horkým nápojem. „Proč mě..?“
Jeho zrak se střetl s pohledem dvou vážných očí.
„Soucítím s vámi.“ Nechápal. „Vím, co se stalo. A dokážu si představit... jak to nesete. Bylo to stejné. Je to stejné. Chápu vás. Vy nevíte, kam šel, že? Já to nevím. Ale vy možná alespoň tušíte. A pro nás oba... musíme ho najít. Rozumíte mi?“
„Ale, kdo...“ vydechl. „Jak? Jak jsi mě...?“
Na chvíli zavládlo mlčení.
„Nemůžu se už vrátit do vesnice.“ Ruka se dotkla jeho tváře. „Po tomhle ne. A současně bylo třeba... bylo třeba zajistit, že mě nikdo nebude pronásledovat. Nikdo... že nebude v cestě někdo, kdo by mě šel hledat... ale přesto to nešlo udělat tak, aby... tohle bylo to nejlepší.“
Pomalu si začal uvědomovat, co je ten zvláštní pocit, který měl. Začínal chápat, co je ten zvláštní pocit, jako by vnímal své okolí ostřeji, jinak... ne jen jako obyčejný člověk.
„Berte to jako dar. A on... může takhle také pokračovat. Svým způsobem.“
Postel znovu zapraštěla, jak se vrátila do původní polohy. Podlaha znovu zaklapala kroky. Ranní slunce vstřelilo svou zlatorůžovou záři protínanou bílými šípy do tichého pokoje. Stín ve dveřích se ještě jednou otočil.
„Vy víte, jaké to je, když někomu věnujete všechno... všechno. A on vás pak zradí... a opustí. Já to vím také. A teď... on je někde pryč. Nevíme o něm už nic, ani já, ani vy. Nevíme, co se s ním může stát. A proto ho musíme najít. Já a vy. Společně.“
Mlčel.
„Proto musíte spát. Naberte síly. Protože brzy... musíme vyrazit. Co nejdřív. Oba dva. Spolu. Za ním.“