Sewa Akikaze (世話 秋風): Kapitola dvacátá první - Vnitřní svět

Nevěděla, kde je, nevěděla ani, kde se tam vzala, věděla jen, že ležela na louce plné bílomodrých kvítků. Na nebi zářilo slunce, které občas zakryl prchlivý mrak. Ačkoliv na obzoru bylo černo, které se rychle rozlézalo po celé té krásné, modré obloze. Pomalu vstala.
„Sestřičko!“
Vyplašeně se ohlédla, po louce ale jen běhala nějaká blonďatá dívenka. V duchu si oddechla, dokud na ni s vyvalenýma očima nepohlédla znovu.
To jsem přece...já?
„Ano, to jsi ty.“
Tentokrát se ohlédla s ještě větším šokem, ačkoliv fakt, že viděla po louce pobíhat sebe samu ji na to na okamžik připravil.
„Fu...ka...ko?“
Dívka o sedm let starší než ona, přesto ji brala tak blízkou, jako by byla její dvojče. Obě měly blonďaté vlasy, i když Fukako víc tmavé a měla oproti ní hnědé oči.
„Ráda tě zase vidím.“ To už k nim dobíhala malá dívenka, která horlivě trhala kvítky.
„Sestři, ty jsou pro tebe!“
„Díky, ale nemusíš kvůli mně oškubat půlku louky,“ usmála se Fukako. Pak si dívenka všimla Sewy.
„Kdo jsi?“
„Já...ehm, já jsem...“ Sewa se rozpačitě zakoktala.
„Ty jsi ty! Copak se nepoznáváš?“
Malá Sewa nejprve vyvalila oči, pak se zadívala na svoji zvětšeninu.
„Ta se mi nelíbí!“
Eh...
Fukako se pousmála.
„Věčně s něčím nespokojená.“ Pak se zadívala k obzoru.
„Tys zapomněla, že ano?“ zadívala se na Sewu, zatímco Sewina zmenšenina se znovu pustila do likvidace louky. Sewa pohla hlavou.
„Ty jsi snad moje paměť?“
„Paměť? Ne, to rozhodně ne,“ pousmála se Fukako. „Řekla bych, že spíš...průvodce vzpomínkami.“
„Takže tahle minulost se opravdu stala?“
Fukako beze slova ukázala někam za Sewina záda. Když se ohlédla, uviděla ve skále vytesané hlavy čtyř Hokagů a brány Konohy. Když se obrátila pohledem zpět ke své sestře, překvapil ji zamračený výraz na její tváři.
„Nikdy jsi nechtěla změnit minulost?“
Sewa se na ni zadívala, pozorněji než kdykoliv, když byla menší.
„Mnohokrát. Ale tys nikdy nechtěla.“
„Časy se mění,“ povzdychla si Fukako.
„Tohle je tvá paměť, tvá minulost. Můžeš měnit cokoliv chceš. Ale, za chvíli si znovu prožiješ něco, na co jsi si sama přikázala zapomenout. Vzpomeň si, nečekej, až se to stane znovu. Změň minulost.“
„Nemůžu změnit minulost, když se mi to jen zdá.“
„Zdá?“ Podivila se Fukako. „Kdepak. Můžeš být lhostejná k jiným snům, ale tenhle je opravdovější.“
„Jak moc opravdovější?“
Fukako se nepatrně ušklíbla, svým vlastním způsobem se vysmívala nebezpečí.
„Asi jako opravdový život. Takže...neumři tu.“
Pak se obrátila na poskakující malou Sewu, zanechávájící tu opravdovou ve vnitřním zmatku.
Umřít? Umřít v mém snu a umřít přitom doopravdy? Co to je za hloupost?
„Poslouchej, zůstaň tady. Za chvíli se vrátím.“
„Ale sestři...za chvíli bude určitě pršet...moc pršet...“ malá Sewa se zadívala s obavami na oblohu.
Fukako se k dívence přikrčila. „To jo. Ale máš tu...sebe,“ usmála se opatrně na dívenku, než se rozběhla k branám Konohy.
„Fukako! Nenechávej mě tu!“
Sewa pravou rukou přejela po značce u krku, která v ten okamžik nepatrně zaplála.
Tohle si pamatuju...
„Fukako!“
„Neboj se,“ povzbudila sebe samu, tudíž se na ni děvčátko překvapeně otočilo.
„Já se nebojím,“ zamračila se na ni. Sewa se povzdychla a posadila se na zem.
Bezva. Mám tu svý malý já, co mě zřejmě nesnáší a –
„Ehm...Sewo?“
Překvapeně se obrátila na malé děvčátko.
„Co se ti stalo? Nebolí to?“ Ukazovala malou ručkou na tu její, která byla stále na pečeti. Sewa si nedokázala nevšimnout jisté dávky škodolibosti, naštěstí se jí to podařilo ignorovat.
„To...“ na okamžik se zamyslela, než odpověděla. „To je ještě daleko. A ne, už to ani nebolí.“
Dívenka se usmála. „To jsem ráda.“
Zahřmělo. Sewa se zadívala na nebe; jeho modrou záři překrily tmavé mraky. Malá Sewa se k ní opatrně připlížila.
„Sestřička sice říkala, že tu mám zůstat...ale...“
„Já vím...ale jednou se ti bude déšť líbit. Podívej, můžeme tu sedět a dívat se jak prší, nemyslíš? A počkáme na Fukako spolu.“
Dívenka na ni nedůvěřivě zírala, než konečně souhlasila.
„Tak dobře...ale...jen, dokud se nevrátí.“ Posadila se k ní. Sewa se usmála a lehla si do trávy. Na tvář jí dopadlo pár chladných kapek. Roztáhla ruce v gestu podvolení a nechala kapky na sebe dopadat. Malá Sewa ji ihned napodobila. Sewa se usmála. Když se rozpršelo víc, spokojeně zjistila, že to roztržené tričko má svou výhodu; voda padající z nebe byla chladivá a když dopadala na tu černou příšernost, docela pěkně chladila. A pršelo čím dál víc.

Běžel jak nejrychleji to šlo. Pršelo tolik, že přes proudy vody viděl téměř rozmazaně.
Proč se dneska muselo tolik rozpšet? Pořád bylo takový vedro a najednou je tu povodeň, nadával v duchu, když podle počtu odboček počítal, kde by se zřejmě mohl nacházet. Když v následující ulici zahnul, podle světla vysoké budovy před ním zjistil, že se nemýlil.

Zahřmělo. Sewa se zadívala na oblohu, po které co chvíli přelétl blesk, pak se opřela o lokty a zadívala se na malou Sewu. Promočená až na kost, ale s úsměvem na tváři pozorovala tmavé nebe. Starší plavovláska se usmála, pak obrátila na hlavu na stranu. Na chvíli měla dojem, že tam, odkud vanul vítr, viděla něco se pohnout, ale zřejmě to byla jen souhra náhodného seskupení listí. S povzdechem se zadívala zpátky na děvčátko na zemi.
Neslyším její myšlenky. Vlastně svoje...neslyšela jsem ani Fukačiny. Má to nějaký důvod?
Zamračila se, z nějakého důvodu jí přeběhl mráz po zádech.
Minulost je dost pochybná. Určitě jsem Fukako poslechla a zůstala jsem tady...pak by mě zajímalo, co se tu stalo. Ale, myslím, že je to něco, co bych nechtěla, aby se opakovalo. A taky... zadívala se zpět k vesnici, mi to Fukako řekla. Ale, jak řekla ona, časy se mění. Právě teď... už se nikdy nechci vrátit do minulosti a něco změnit.
To není zrovna moudré rozhodnutí.
S trhnutím se rychle zvedla. Vítr získal na divokosti a zavál obzvlášť prudce, rozverně jí cuchal světlé vlasy. Ze stromů začalo, jedno po druhém odlétat listí. Kvítky na louce se chvěly pod těmi ostrými poryvy a čas od času se některý uvolnil ze stonku. Po chvíli toho ve vzduchu poletovala spousta. Bylo to krásné, přitom ale děsivé. Vítr byl nezkrotný. Obzvlášť ten podzimní.
Kde jsi?
Doma, řekla bych. Nebo ještě líp, u večeře.
Sewě představa, že s ní její sestra mluví z takové dálky, přišla přímo neuvěřitelná, přesto se tím nadále nezabývala; mátla ji jedna podstatnější věc. Pršelo. Byla bouřka, dost silná na to, aby utrhla pár střech, ale ona tu nechala malou holku jen s ní samotnou z budoucnosti.
Tak...proč jsi ji tu nechala?
Proč jsem tam nechala tebe, ne?
Plavovlásce přeběhl po tváři ostražitý výraz.
Nech slovíčkaření a odpověz přímo.
Tohle je minulost. Jen ty a já jsme tu trochu mimo běh dějin. Já znám budoucnost, ty jsi z budoucnosti. Správně bych měla být tam venku já, ne ty.
Říkala jsem ti, abys odpověděla přímo.
A co když nedpovím? Co uděláš? Nemůžeš nic, drahá sestřičko, i když jsi o tolik let vyrostla. Protože i ty, i já, jsme jako všichni Akikazeové! To přece víš.
V očích jí zahrál nebezpečný výraz, když se zadívala zpět do Konohy.
Podle tohohle vzteku tuším, že víš, co jsem tím myslela. Ale nevíš, že mi tím přímo říkáš ano.
„Stalo se něco?“ Malá plavovláska se posadila a zvídavě se na Sewu zadívala. Ta se pohledem na chvíli vrátila k dívence vedle ní. Uvažovala. I když tohle nebyla minulost, obávala se, co by se asi stalo, kdeby jí řekla pravdu.
„Ne, nic. Jen je mi trochu zima.“
Značka na rameni jí bolestně zatepala. Rychlým pohybem ji rukou zakryla. Nechápala to.
Co se to tady sakra děje?!
Ó, díkybohu, sestřička se jednou v životě nejspíš naštvala na toho správného člověka.
Jsem naštvaná na tebe.
V tom případě jsem se spletla. Měla bys jako cíl své vlastní, tak moc utajované nenávisti určit především sebe.
A to jako proč?
Che...ani mě nenecháš dojíst večeři. Fajn, počkej moment.
„Co si myslí?“ zabručela si Sewa potichu.
„Sewo! Támhle někdo je,“ ukázalo v zápětí děvčátko zběsile mezi stromy, kde předtím plavovláska sama zahládla něco, co jí připomínalo lidskou siluetu mizející v křoví. Teď viděla jasně, že se ve stínu skrývá několik postav. Podle jednoho matného odlesku poznala, že mají čelenky.
Tohle...tohle je přeci ten den...kdy mě unesli?
Sewa se roztřeseně zadívala na malou holčičku, která k ní krůček po krůčku couvala, až zády narazila do jejích nohou.
„Já chci jít domů.“ Dívenka se otočila a objala Sewě kolena, dál se svou výškou nedosáhla. Sewa na okamžik bez dechu zírala ve víru vzpomínek.
„Nechci, aby se to stalo znovu,“ špitla sotva slyšitelně. „Vždyť je tohle můj sen...můj sen...“
Skrčila se a objala malou dívenku okolo ramen.
„Neboj se. Všechno bude v pořádku. Ti lidé ti neublíží.“
Děvčátko se třáslo, ale zvolna přikývlo. Sewa se usmála, než zavřela oči.
Můj sen. Můj svět. Orochimarova pečeť na tom nic nezmění, když si ten fakt uvědomím, řekla si v duchu tiše.
Vím, kam chci jít...svět se okolo nich roztočil, siluety ninjů, nyní běžících k nim, zmizely. Chlad silného větru zmizel v neuvěřitelném bezvětří. Sewa otevřela oči a rozhlédla se okolo. Ačkoliv viděla sebe i svoji zmenšeninu jako za světla poledního slunce, všude okolo byla nepřirozená tma. Dokonale černá. Připadala si jako světluška.
„Kde to jsme?“ Malé děvčátko se k ní přimklo ještě pevněji.
„Já...nevím. Tady jsme vůbec neměly být.“
„Ne všechno jde tak, jak člověk plánuje,“ ozval se za Sewou známý hlas.
„Sestřičko!“ vypískla radostně malá dívenka, pustila Sewu a rozběhla se ke své starší sestře. Když se Sewa otočila, Fukako jen mávla rukou a její malá sestra zmizela.
„Cos to -“
„Klid, jen jsem ji poslala tam, kam patří. Vůbec jsi ji neměla brát s sebou.“
„Sem jsem ji vůbec brát nechtěla,“ ohradila se Sewa.
Znamená to, že ji poslala zpátky na tu louku...?!
„No...víš, kde to vlastně celou dobu jsme? To nejsou jen vzpomínky.“
Sewa se zamračila. „Když ne, tak co to tedy je?“
„Tak třeba...tvá duše?“
„Má...cože? To už je pravděpodobnější minulost.“
„Ne. To co máš na krku ti ukazuje něco v tvé duši, co nevidíš a co bys měla vidět.“
Sewa mimoděk sevřela ruku v pěst.
„Cokoliv, co Orochimaru chce, neudělám!“
Fukako se ušklíbla. „Tak si tu umři, když nemáš chuť bojovat s osudem.“
„Ty...ty nejsi Fukako? Takhle jsi se nikdy...“ Zadívala se jí do kaštanově zbarvených očí. Zmizela z nich ta zářivá, radostná jiskra života. Zůstala jen oddanost v boj.
„Jsem Fukako. Ale když na tebe budu mít sladký řeči jako když jsi byla malá, sotva se pohneme z místa.“ Posadila se na zem za ní a zadívala se jí do očí. Sewě se fakt, že svou sestru v osobnosti téměř nepoznává, vůbec nezamlouval, vnitřně se ale smířila s tím, že tu s tím moc nezmůže.
„Tak fajn. Co je to tady, pokud to je moje duše?“
Fukako se pobaveně usmála. Tentokrát to byl upřímný úsměv.
„Řekni mi, co vidíš na ostatních ninjích a na sobě ne. Třeba ti ani nebudu muset odpovědět.“
„Ech...nebylo by jednoduší odpovědět mi rovnou?“
„Jednoduší možná. Zábavnější vůbec ne. Lepší vůbec ne. Obzvlášť pro tebe ne.“
„Hm,“ odfrkla si pobouřeně.
„Přesně,“ zašklebila se Fukako a přemáhala touhu na svou sestru vypláznout jazyk. „Takže...napadá tě něco?“
„Dej mi vteřinku...“

Otevřel dveře a vběhl dovnitř. Na stropě byla zářivka, která oproti venkovnímu přítmí vrhala přímo oslňující světlo, které ho na okamžik zmátlo, tudíž jen po paměti zamířil rychlým krokem k pultu. V příští vteřině už dokonale rozpoznal okolí. A pár osob před sebou.
„Sasuke-kun? Sewo? Co se -“
„Teď není čas na řeči, Sakuro,“ řekl rychle, když se prohnal okolo růžovovlásky, co jen spěšně uhla stranou. Fakt, že Sasuke někoho nese na zádech jí přišel vážně podivný, tudíž to muselo být něco opravdu vážného. Ihned se tedy vydala k němu. Sasuke zatím netrpělivě čekal u pultu a vytápěl vodou která z něj kapala celé nemocniční přízemí. Plavovláska na jeho zádech jen oddaně visela dál.
„Sasuke-kun, co se stalo?“ Sakura se na něj tázavě zadívala, když se zastavila těsně vedle.
„Orochimaru,“ sykl sotva slyšitelně, když se snažil nevztekat se nad neschopností místních sestřiček, všimnout si nově příchozích.
„Orochi...ale...“ Sakura se vyplašeně zadívala na Sewu. Teprve teď si všimla roztrčeného trička a značky na krku.
„To ne...“
V tu chvíli k nim zpoza rohu konečně dolehly kroky, vzápětí s nimi se objevila i jedna sestřička. Když si jich všimla, ihned nasadila vážný výraz.
„Co se stalo?“

„Já nevím,“ zaúpěla po chvíli Sewa. Fukako ji celou dobu přímo rentgenovala pohledem, což jí příliš nepřidávalo na šanci něco zjistit.
„Vážně tě nic nenapadá?“ vzdychla Fukako a nacvičeným pohybem si utáhla vzadu na hlavě culík. Sewa se pokoušela dívat kamkoliv, jen ne na ni.
Tohle místo je černé. Nevím, jestli to má něco znamenat, nebo je duše bezbarvá...tohle jsou hlouposti...možná. A možná taky ne. Nemůžu se na to spoléhat...
„Che, i když tady neslyším tvé myšlenky, z tvého výrazu soudím, že na to opravdu nemůžeš přijít. Zatím. Máme ještě...“ na okamžik se odmlčela a zadívala se někam do dálky, přímo skrz Sewino čelo, což Sewě nepřišlo nijak příjemné, „ještě chvíli na uvažování.“
„Jak to myslíš?“
„No...každý sen někdy skončí, ne? Každý se jednou musí probudit.“ Fukako se líp usadila na tmavé zemi a zkoumavě se zahleděla sestře do očí.
„Nebo umřít,“ dodala Sewa vzápětí.
„Nebo,“ souhlasila Fukako tiše.

Krabička vedle postele vytrvale, pravidelně pípala. Byl to velice otravný zvuk, pokud to bylo to jediné, co jste několik minut slyšeli. Zřejmě i dvoum ze tří obyvatel místnosti už začínal lézt na mozek. Růžovovláska sedící na jedné z dvou židlí začínala pomalu klimbat, ačkoliv se stále snažila nezavřít oči.
Nejsem vůbec unavená, tak proč se mi chce spát? Může za to ten zvuk? Na okamžik se jí oči úplně zavřely, než hlavou prudce trhla a protřela si je.
„Sakuro,“ obrátil se na ni černovlásek, „nemusíš se přemáhat.“
Sakura na něj překvapeně pohlédla.
Sasuke-kun?
„Ne, já -“
„Už jsi dvakrát málem usla. Říkám ti, že se nemusíš přemáhat. To stejně...nic nezmění.“
Okamžik na něj ještě zírala, než tiše přikývla a zvedla se.
„Já...půjdu o tom říct Narutovi, jestli ho najdu.“
Zůstal zticha sedět, pouze krátce přikývl. Sledovala ho pohledem. Přitom si tak moc přála, aby se alespoň ohlédl, po chvíli to ale vzdala a vyšla ze dveří nemocničního pokoje.
Zdá se mi to, nebo se Sasuke-kun chová nějak jinak? Pomalu zavřela dveře pokoje a vydala se po chodbě ke schodům, ze kterých začala pomalu scházet dolů. Uvažovala nad tím do té doby, než došla ke dveřím z nemocnice. Venku už nepršelo tak vydatně jako předtím, přesto jí bylo jasné, že po pár minutách venku promokne. V duchu nad tím ale vůbec neuvažovala, jen automaticky otevřela dveře a vyšla ven z nemocnice.
Nebo se mi to jenom zdá?
Ani si nevšimla, že okolo ní neslyšně prošlo něco, někdo v tu chvíli nenápadný.
Jdi. Ale nic neuspěchej.

Sotva stačila uhnout, když shuriken okolo ní prosvištěl kamsi pryč.
„Fukako, co to proboha děláš?“ obrátila se na svou sestru, která v rukou držela pár dalších.
„Říkala jsem ti, že ještě chvíli máš. Chvíle pro uvažování se blíží ke konci.“
„Vždyť jsi to říkala teprve před chvilinkou, nemůže to být dýl než pár minut,“ ohradila se Sewa prudce, jelikož se Fukako chystala k vržení dalšího shurikenu. Místo toho se ale v pohybu zastavila.
„To ano...ale okolnosti se mění.“
„Jaké okolnosti?!“
„Budeš se muset probudit dřív, než jsem myslela.“
„A to víš jak?“
„Právě teď můžu to, co ty nemůžeš – můžu vycítit nebezpečí okolo tebe, co tě tak často v noci probouzí. Což ty nyní nemůžeš. Ačkoliv...za chvíli nebudeš mít na výběr. Tudíž...se ti snažím pomoci. Pokud na to nepřijdeš, nemá vůbec cenu pokračovat v tomhle snažení.“
„Nepřijdu na co?“ Sewu už tím začínala pomalu štvát.
„Na důvod, proč jsi tu.“
To Sewu na okamžik zmátlo.
„Přece kvůli Orochimarovi.“
„I Orochimaru to jednou zahlédl. To je ale ten menší z důvodů.“
Zahlédl? Co zahlédl? Sewa hbitě uhla černé rotující hvězdici, která se vzápětí ztratila v okolní tmě. O okamžik později proti ní Fukako vrhla několik dalších, tudíž bylo stálě težší vyhýbat se něčemu, co nedokázala pořádně rozpoznat od okolí. Nevěděla, odkud je Fukako bere, každopádně jich měla čím dál víc. Jedna z nich, kterou při uhýbání třem, letícím v řadě, přehlédla, se jí zabodla do ramene. Na okamžik ji to vylekalo, v příští chvíli hvězdici z ramene vytrhla a hodila zpět po Fukako, zatímco se jí po rukávu šířila tmavá skvrna. Fukako se shurikenu vyhla bez zjevné námahy.
Tak přemýšlej, Sewo. Nebo to nebudu já, kdo tě zabije. Budeš to ty sama.

Krabička najednou zapípala jinak. Vzhlédl. Dívka, která před ním na posteli ležela v horečce, měla nepravidelný tep. Vědomí, že s tím nemůže nic udělat, ho přivádělo k šílenství. Boj mezi ninji byl o něčem jiném. Ale nejistota něčeho takového byla něco jiného. Naprosto jiného.
Dveře se znenadání otevřely. Černovlásek se ohlédl, spatřil ve dveřích však jen zářivě blonďatou hlavu, za ní růžovovlásku.
„Co se stalo??“ vyhrkl Naruto okamžitě, když uviděl Sewu. Pak si všiml Sasukeho.
„Sasuke! Cos jí to provedl?!“
„J-já?! Já jsem jí nic neprovedl!“ ohradil se Sasuke.
„Pche, nevěřím tí!“
„Tak mi nevěř, pako, ale sotva bych jí mohl udělat něco takovýho,“ ukázal na značku na jejím krku, která v příští chvíli na okamžik zaplála ohnivým světlem. Což nijak nepřidávalo nadějím.
„Co to...“ Naruto na Sewu zazíral. Doteď nevěděl, co byla prokletá pečeť. Sakura ani Sasuke se neměli k tomu mu něco vysvětlovat.
„Co to bylo?“
„Co já vím,“ Sasuke se zase posadil zpět na židli, ze které předtím bezmyšlenkovitě vstal. Pak se zadíval na Sakuru.
„Potkala jsi i Kakashiho?“
Růžovovláska bezeslova zavrtěla hlavou. Sasuke si v duchu povzdychl.
„Hej...“ Naruto se posadil na jednu z židlí v koutě, kterou přisunul blíže k posteli, Sakura se posadila zpět na tu, na které seděla už předtím.
„Je to s ní špatný?“
Tři členové týmu sedm zmlkli a navzájem se po sobě nejistě podívali. Tohle netušil ani jeden z nich. V téhle chvíli byly cokoliv jen pouhé odhady. Nevšimli si, že v ten okamžik značka na jejím krku zaplála ještě víc než předtím. Na to je upozornilo až zběsilé zapípání krabičky vedle postele, která měřila tep. Ten nyní začal kolísat obzvlášť výrazně.

Seděla na zemi a ztěžka oddechovala. Měla několik řezných ran různě po těle, různě závažných, jelikož Fukako vyměnila shurikeny za kunaie.
„Vážně jsi se svým osudem tak smířená?“ vyšší plavovláska se na ni s podivením zadívala. Sewa viděla v jejích očích podivné pohrdání. Byla si jistá, že tohle byl jen výplod její mysly, nikoliv starší já její sestry. Věřila tomu. Chtěla tomu věřit. Nedokázala ji začít nenávidět, i když to bylo zřejmě cílem toho všeho.
„Co je mi do osudu. Přijmu, co přijde,“ vydechla a setřela si z koutku úst stopu krve.
Fukako zavřela oči a sklonila kunai.
„Jaká škoda. Mohla bys být lepší ninja než já. Kdybys našla svoji odpověď.“
„Nemám žádnou otázku,“ odsekla Sewa.
„To bude možná ta chyba. Protože...musíš bojovat se svým osudem. Ale teď je to už jedno.“
Okolní tma okolo nich se začala pomalu rozjasňovat, ačkoliv ještě nebyla schopná rozlišit aspekty okolí. Věděla jen, že má pod nohama zem a nad sebou modrou oblohu.
„Mě určitě. Řekneš mi už konečně, co tu ode mě chceš slyšet, nebo mě prostě probodneš?“
„A uhneš mi?“
To přinutilo Sewu se pousmát.
„Samozřejmě.“
Tentokrát se usmála Fukako.
„Vážně je škoda, že nechceš bojovat. Ale budiž...“ Okolí se rozjasnilo úplně. Obě stály na vysokých, kamenných vyvýšeninách, které se pomalu pohybovaly. Sewa měla těsně za sebou okraj své části.
„Ten kousek tvé duše, co tak úpěnlivě skrývalas, až jsi na něj opravdu zapomněla je něco, co by měl mít každý ninja, vlastně každý člověk. Chuť bojovat proti nepříjemnostem a nepřátelství osudu. Chtíč bojovat, chtíč větší moci k poražení nepřátel -“
„To je něco, co chce Orochimaru, ne já!“
„ - a ochraně těch, na kterých ti záleží. To všechno, cos nikdy pořádně nedokázala.“ Nenechala se Fukako přerušit a otevřela oči, bez rozmyslu hodila kunai do spodní části kameného výrůstku trčícího do propasti. Sewa si včas všimla, že je k němu přivázaný výbušní lístek a snažila se skočit na okraj propasti, ale v tu chvíli jakoby jí nohy srostly s kamením pod ní.
„Už jsem ti to říkala. Příliš pozdě začít bojovat o svůj život.“ Fukako měla ve tváři lhostejný výraz, když lístek vybuchl. Následný výbuch odmrštil jak Sewu, tak část výstupku daleko od kraje propasti, i když Sewa padala ze všeho okolo nejpomaleji.
I když se tomu bránila, teprve teď se jí vrátilo všechno, co by měla cítit celou dobu. Slyšela myšlenky někoho, koho rozhodně neviděla, ačkoliv věděla, že se strachuje a je hodně blízko, Fukako na okraji propasti se rozplinula stejně, jako předtím její zmenšenina...ucítila bodavou bolest u srdce a na značce na jejím krku, a hlavně, až neuvěřitelný strach z toho, co mělo přijít. I když byla propast hluboká, dno se neúprosně blížilo. Padala a zem se blížila příliš rychle. Značka na jejím krku se během chvíle rozpálila jako žhavý uhlík.
...bojovat s osudem? Sewa odevzdaně zavřela oči, zatímco se snažila vytěsnit ze své mysli ten sžíravý pocit bezmoci, zoufalství a strachu z blížícího se konce. Ty hlasy okolo slyšela stále výrazněji, poznávala jejich zbarvení, ten čtvrtý, který byl opodál ji ale mírně znepokojoval. Když pak dva z nich utichly, zůstal už jen jeden z nich. Nedokázala to vysvětlit, ale v tu chvíli věděla, co se děje v nemocničním pokoji.

Už značnou chvíli pípala krabička vedle postele nepravidelně, varovala tím všechny okolo. Tři další prozatimní obyvatelé pokoje mohli pouze přihlížet, sledovat měnící se vlny na obrazovce, netušíce nic o vnitřním boji dívky na posteli. K jejich všeobecnému zděšení však tyto vlny náhle ustaly, zůstala po nich jen rovná světlá čára na černém pozadí a krabička začala vydávat přímý, jednotný tón, značící velké komplikace.
„Co se děje?“ zpozorněl Naruto okamžitě a postavil se. Sakura na obrazovku jen vyděšeně vyvalila oči.
„To ne! Její srdce se...zastavilo!“ zvolala Sakura vyděšeně, zírajíc dál na rovnou čáru. „Musíme pro někoho zajít, hodně rychle!“ dodala hned. Naruto přikývl a bezmyšlenkovitě se rozběhl ke dveřím nemocničního pokoje.
„Já půjdu taky, opačným směrem, možná někoho potkám dřív než ty,“ prohlásil Sasuke a vstal. Naruto pouze přikývl a oba se společně rozběhli každý na opačnou stranu chodby. Sakura zůstala se Sewou v pokoji sama.
C-co mám dělat? Zaúpěla růžovovláska v duchu.
N...nebát se, ozvalo se jí v hlavě. Sakuře na okamžik srdce vynechalo jeden tep.
Sewo?!
Sakuro...věříš na osud?
Cože? Sewo, co tím – jaktože vůbe -
Osud. Kdybys ho znala, chtěla bys proti němu bojovat, nebo bys brala to co přijde tak, jak to přijde? I kdyby to znamenalo umřít, protože se to nedá změnit?
Sakura se zarazila. Dost dobře nechápala smysl otázky, tušila ale, co by měla odpovědět.
Ne. Nikdy bych...nenechala zemřít přátele.

Doširoka otevřela oči. Země se už značně přiblížila, zatímco si uvědomila, že se jí po těle šířily rozrustající se části prokleté pečetě.
„Nenechat zemřít přátele,“ řekla tiše. „Za to...stojí postavit se osudu. Ale...“

Ale? Neříkej ale, Sewo! Nevím vůbec, co tím myslíš, ale vzhledem k tomu, že se ti zastavilo srdce mám dojem, že to vzdáváš. Nevzdávej to!
Není nikdo, koho bych zachránila, Sakuro. Není nikdo, kdo by chtěl zachránit mě.
Vždycky jsi měla sny o tom, že přivedeš svůj klan zpátky do Konohy! To to chceš zahodit?
To je jedna z věcí, které už nechci udělat...raději. Nechci, aby kvůli nim...bylo víc lidí...jako já...
Růžovovláska vzala Sewinu pravou ruku do dlaní a pevně ji stiskla.
Nemůžeš to vzdát. Nikdy ti to neodpustím! A nejen já...celý náš tým...všichni přátelé, které máš, jsou lidé, kterým na tobě záleží! Ti všichni ti nikdy neodpustí!
Pak budu nenáviděna. Vymlouváš mi umřít? I když budu moc chtít žít, jakože chci, já opravdu nemám křídla.
Křídla? Sakura bezmocně sledovala, jak se Swino tělo jemně zachvělo. Vzápětí za ní práskly dveře pokoje. Sakura se šťastně obrátila, očekávajíc Sasukeho nebo Naruta v doprovodu medika, místo toho jí úsměv na rtech zamrzl. Bezděčně sevřela Sewinu ruku ještě pevněji.
Sewo, jdi do háje s křídli! Probuď se!

Vyděšený myšlenkový křik ji teprve přivedl k rozumu, když iluze blížícího se konce popraskala a zřítila se. Zůstala zase jen ležet na louce a pečeť se začala pomalu stahovat zpět na místo u krku. Roztěkaně se rozhlédla okolo.
Co se to před chvílí stalo? Proč...proč jsem chtěla umřít? A proč jsem slyšela Sakuru křičet?
„Našla jsi svoji otázku.“
Bezděčně o krok ustoupila, když se obracela. Za ní stála Fukako a vedle ní postávala malá Sewa s kyticí natrhaných polních kvítků. Okolo vál vítr, tentokrát se jí ale zdál víc radostný.
„Otázku?“ zamračila se.
„Předtím jsi mi říkala, že nemáš odpověď, protože nemáš ani otázku. Dozvěděla ses odpověď dřív, než jsi našla svoji otázku. Teď už ji znáš, ne?“ Fukako se zadívala sestře pobaveně do očí.
„Ty myslíš...ochránit přátele?“
„Vidíš, říkala jsem ti, že na to přijde! Nemůžu být přece jako starší tak hloupá, když jsem na to přišla už teď,“ zvolala vítězoslavně malá Sewa a s velitelským výrazem ve tváři se obrátila na svoji zvětšeninu, která se musela hodně přemáhat, aby nezírala s otevřenou pusou.
„Takže už běž!“ řekla a vesele jí zamávala, když se v příští chvíli rozplinula stejně, jako předtím. Fukako se pobaveně usmála.
„Hrozně jsi se změnila, víš to?“ prohlásila po chvíli, sklonila se a utrhla jeden bílý kvítek ze země. Došla pár kroky až k Sewě a strčila jí ho do vlasů.
„Ale na tvém jméně se nic nezměnilo ani doteď. Pamatuješ si tuhle kytku? Jmenuje se jako ty. Sewa. Tak už běž...a, nezapomeň na jedno,“ otočila se za ní ještě vesele, zatímco vrhla krátký pohled na pečeť u jejího krku, „že vítr had nikdy neovládne, protože pokaždé spadne zpět na zem.“
Sewa se usmála.
„Takže...“
„Jo, je to jen na tobě. A ne na tom, co je správné a co ne,“ podotkla Fukako šibalsky. „Koneckonců, zákony se občas musejí porušit.“ S tím Fukako zmizela stejně, jako předtím malá Sewa. Ta v nynější podobě se zadívala naposled na rozketlou louku, než pevně zavřela oči.
Probudit se?

„Co tady chceš?“ Sakura se rychle zvedla a pustila Sewinu ruku. Dveře se zase pomalu zavřely, aniž by s nimi nijak hýbal. Sakura se neslyšně nadechla.
Co mám dělat?
Ohlédla se na Sewu za sebou. Teď už ani neodpovídala.
Tohle je špatné...
„Uhni,“ vyzval ji přímo. Sakura jen zavrtěla hlavou. Červenovlasý se zamračil. Vzápětí se všude okolo rozlétl písek, který obmotal jak Sakuru, tak Sewu, kterou vytáhl z postele, tudíš zůstala ve vzduchu bezmocně viset. Sakura naproti tomu zůstala na zemi a nemohla se ani hnout pod tlakem písku. Měla jediné štěstí, že ji Gaara dokonale ignoroval, když měl, co chtěl.
Tak slabá.
„Tak slabá,“ opakoval po svém vnitřním hlasu Gaara při pohledu na plavovlásku.
Je hloupost, aby mě kdy porazila.
„Je hloupost, aby mě kdy porazila.“
Sakura na okamžik zalétla očima ke dveřím.
Třeba už se Sasuke-kun a Naruto vracejí a někoho vedou, zadoufala v duchu, než se nadechla a ze všech sil zakřičela tak nahlas, jak jen to šlo, jména svých týmových partnerů.
Gaara se na ni pomalu obrátil.
„Tohle nepomůže.“
Výraz v těch světlých očích ji děsil. Takhle krvežíznivý výraz u nikoho neviděla. Ani u Orochimara, ani u Zabuzy, ani u nikoho jiného. Pak se červenovlásek obrátil zpátky na dívku před ním.
„Předtím jsi mě dost pořezala, víš o tom? Měl bych ti to oplatit, ale...proč čekat. Jsi jen brouk na cestě.“ Zvedl ruku a roztažené prsty začal pomalu svírat k sobě, zatímco s napětím očekával první reakce.
„Nech ji být!“
Neochotně se pootočil na Sakuru a zvedl druhou ruku.
„Mělas být zticha. Takhle tě zabiju dřív jak ji,“ řekl s příšerným klidem, zatímco začal písek pomalu utahovat pro změnu okolo Sakury.
Ne...ne! Marně se snažila se z písku dostat pryč, po několika desítkách byl tlak na kosti už k nevydržení, růžovovlasá kunoichi se ale nemohla bránit ani písku, ani bolestnému vyjeknutí, které jí uniklo.
V příští chvíli výbuch světla rozvířil vzduch v místnosti a rozehnal všechen písek do rohů, prudce otevřel okna a následná tlaková vlno rozbila jejich sklo. Sakura se se zakašláním svalila na zem a překvapeně vzhlédla.
Sewa stála vzpřímeně proti Gaarovi, okolo ní se v kruhu divoce míhala tmavě fialová chakra a prokletou pečeť měla po kůži rozlezlou do půlky těla.
„Nech ji být. Nejsem to snad já, koho chceš?“
V Gaarově výrazu se něco nepatrně změnilo. Spíš než cokoliv jiného to byla náhlá nedočkavost. O okamžik později se začal písek okolo stahovat zpět ke svému pánu.
„Naivní. Pár zrnek písku mě ani minule nezastavilo. A teď...“ zvedla levou ruku a podivně se usmála při pohledu na černé šmouhy na kůži.
Sewo...? Sakura na ni překvapeně vyvalila oči. Ten výraz poznávala. Stejný měl i Sasuke, když se tehdy probral.
Co se to děje?

Poznámky: 

Mno, doufám, že se kapča líbila...pokud vím, předtím jsem tu psala něco o zbabělém útěku, takže se toho budu držet ^^ *odpálila pryč jako dělová koule*

Jo, ale jednu věc si pamatuju. A to, že jsem udělala nový zvířátko xDD

Hahá, už vím xD Psala jsem, aby jste mi kdyžtak řekli o chybkách v tazích (od slova "tag", nebo taky font, pokud chcete xD), páč jsem to dělala zběsile na poslední chvíli stejně jako minule xDD (+ ještě přitom ároveň přepalovala Naruta, což znamená udělat výkon komplu na 50% horší než už je xD)
A ještě, ta kytka, v souvislosti se Sewiným jménem xD Sewa je totiž (jak určitě víte xD) z japonštiny a znamená to "pomoc"