Sakura no Kami - sama ep. 2: Déšť

Viděli jste? Takhle jsem zemřela. Po mojí smrti jsem byla v nějakém velkém bílém prostoru, který byl ta oslnivý... Objevil se tam muž. Starý a hodný muž. Promluvil ke mě.
"Hmmm... Jsi tak hodná a tvá duše je jedna z nejčistějších které jsem viděl. Určitě by ses měla stát andělem, jenže... Vzala sis život, lidská dívko. A právo o tom, rozjhodovat o smrti a životu mají jen Bohové. Lidé, kteří se opovažují přebírat na sebe povinnosti Bohů, patří mezi démony. Jenže ty jsi moc nevinná na to, aby ses smažila v ohni Pekelném.Je mi tě líto, lidská dívko. Nechci, aby se někdo, kdo prožil tak bolestivý život plný čekání trápil i po smrti. A tak... Rozhodla jsi o své smrti, ale nebudeš démonem. Právo rozhodovat o smrti a životu ti bude patřit i nadále, Sakuro. Od této chvíle jsi bohyní. Budeš opatrovat zem a rostliny. Budeš se snažit, aby vzkvétal život na zemi. Je to přetěžký úkol, má drahá, ale ty ho jistě zvládneš," řekl tehdy ten muž a chtěl odejít. Já ho ale zadržela a ptala se ho, co to obnáší být Bohyní. On mi na to řekl jen to, že jsem Bohyní země a všeho, co ze země čerpá svou energi, a tak musím chránit život a vyjednávat ve prospěch země s ostatními Bohy. Později jsem se dozvěděla, že ten starý pán je Nejvyšší Bůh, který má moc úplně nad vším, ale je tak unavený, že to nechává na nás, menších Bozích. Ještě později jsem se dozvěděla, že země kdysi měla svého Boha, ale ten zahynul. Bohové prý mohou zemřít jen tak, že je zabije jiný Bůh. Ten se potom stane duchem navždy bloudícím po světě a hledajícím vstup do nebes.
Vidíte, jak vypadám? Takhle jsem dřív nevypadala. Vypadala jsem tak, jako za svého života a všechno, co se na mě změnilo jsem získala od jiných Bohů. Povím vám jak, chcete to slyšet? Třeba to oblečení. Víte, od koho jsem dostala to oblečení? Je tak nádherné... Kromě Nejvyššího to byl první Bůh, se kterým jsem se setkala. Má první cesta mezi Bohy tam vedla kvůli počasí. Bůh deště sužoval zemi Vln. Lidé nemohli hospodařit, neměli jídlo, stále pršelo.... Teď vám řeknu, jak jsem se s Laienem, tak se ten bůh jmenoval, setkala.

Sakura stoupala na vysokou horu ve světě lidí. Byla naštvaná, protože zde pršelo rovnoměrně, tak, aby rostliny neuschly, ale tak, aby ani neuhnily. Byla naštvaná, protože jediné místo, kde takto pršelo, byla Hora Boha deště, lidmi nazývaná Mialánda. Bůh obývající na této hoře zanedbával svou povinnost, a protože kvůli tomu nejvíce trpěla země, tak s tím musela něco udělat. Když vystoupala co nejvýše, spatřila obrovskou náhorní plošinu na které byl postaven palác. Zámek měl obrovské dveře s klepadlem vyrobeným z čirého křišťálu. Sakura jej vzala do ruky a zaklepala.

Dveře se pomalu otevřely. Nevrzaly ani nic jiného, což Sakuru překvapilo. Za dveřmi nikdo nestál, a tak Bohyně vešla dovnitř v domění, že ji Bůh deště zve dál. Procházela liduprázdnými chodbami, když ucítila strašlivý zápach. Nevěděla, co je to zač... A otevřela dveře, ze kterých zápach vycházel. Spatřila již tlející tělo ležící na podlaze. Udělalo se jí špatně, a tak musela vyběhnout z místnosti ven. Měla chuť běžet pryč a ničeho se nevšímat. Běžet pryč a schovat se někomu do náruče a plakat...... NE! Takhle přece přemýšlet nesmím! Jsem Bohyně a musím zjistit, co se stalo, rozhhodla se Sakura. Znovu vešla do dveří, dlaň položenou přes nos a ústa. Přiblížila se k mrtvole a zalapala po dechu. Nejenže to byl Laien, ale z hrudi mu trčela dýka. Někdo jej musel zabít. Sakura se obezřetně rozhlédla okolo a užuž se chtěla vydat zpět a nahlásit to Nejvyššímu, když jí někdo zacpal pusu.
"Sice nevím kdo jsi, kotě, ale rozhodně tě nenechám jen tak tady pobíhat!"
"Pozor!" vykřikl jiný hlas. Zachránce se vřítil dovnitř a nakopl útočníka do zad. Sakura se otočila a vrazila svému vězniteli koleno mezi nohy. Ten jen zaúpěl a svezl se k zemi.
"Dobrá rána," pochválil Sakuru neznámý, ale evidentně hodný muž.
"Ale vždyť vy vypadáte úpe stejně jako Laien!" zvolala Sakura.
"Děvče, to bude tím, že já jsem Laien."
"Ale ten je mrtvej! Vždyť leží tady na zemi!"
"Je to můj dvojník. Tenhleten chlap to tu nastrčil tak, aby to vypadalo, že mě někdo zabil.... Nebude za tím on, ale někdo jiný. Věznil mě tady již několik dní. Jsem rád, že jsi přišla, a tak ti splním tvé přání, holčičko. Zachránila si mě. Takže proč jsi tady? A vůbec, kdo jsi? Neznám tě, určitě nejsi z Dešťové vesnice, občas za mnou posílají posly."
"Já jsem z lis- Ne, vlastně nejsem. Jsem Bohyně země."
"Co prosím? Ty a Bohyně? Ale to není možné!"
"Je to tak."
"Vážně? No dobrá. Pak tedy by bylo dobré, kdybych zařídil, aby ses jako Bohyně také chovala a vypadala tak."
"Ale já....."
"Žádné ale. Podívej se na své šaty. Myslíš, že v takových roztrhaných hadrech na někoho uděláš dojem? Pojď se mnou," řekl Laien a vedl Sakuru spoustou místností. Cestou mu dívka vysvětlila proč sem přišla a Laien slíbil, že její problém vyřeší. Zavedl ji do obrovské místnosti plné věšáků s oblečením a vytáhl nádhernou modrou-zelenou sukni z podivné látky, která vypadala jako hedvábí, byla jemná jako chmýří pampelišky a když se jí člověk dotkl, měl pocit že se dotýká samotné hladiny oceánu.
"Myslím, že tohle bude dostačující," dodal Laien a vytáhl ještě krátký svršek odhalující pupík a na okraji posázený smaragdy a stříbrem.
"To je nádhera.... Ale to si nemůžu vzít!" protestovala Sakura.
"Proč bys nemohla? Ber to jako dar za to, že jsi mne zachránila."
"D-děkuji!"
"Není zač. Já teď vyjdu na chodbu, ty se obleč, ano?" řekl Laien a ani se neptal na souhlas. Když novopečená Bohyně šáhla po oblečení, už se za ním zabouchly dveře. Sakura si oblékla šaty a vyšla ven na chodbu.
"Sluší ti."
"Děkuji."
"Není zač. A teď už běž, dítě, je pozdě." pobídl Sakuru Bůh.
"Tak tedy sbohem," zašeptala Sakura. "Doufám, že se ještě uvidíme," usmála se.
"Já myslím že ano. Sbohem."

Sakura vyšla ven ze zámku. Tak takoví jsou Bohové! Doufám, že se brzo setkám s někým dalším. Svět Bohů je tak osamělý, pomyslela si, když si vzpoměla na to, co jí říkal Nejvyšší. Bohové sice žijí ve světě lidí, ale lidé je nevidí. Tam kde mají Bohové své domy jsou v lidském světě ty největší chrámy zasvěcené právě tomu Bohovi, který v něm přebývá. Sakura neměla chrám, neměla domov. Lidé jí nenosili honosné oběti, brali zemi jako samozřejmost. A proto se Sakura mohla spolehnout jen na dary od ostatních Bohů, protože lidé jí žádné nedávali. Začalo pršet.