Ztracená budoucnost II.

V Konoze byla dnes velká slavnost.
"Proč?" ptáte se, protože dneškem pro většinu mladých ninju končí škola a stávají se geniny. Mezi nimi je i stydlivá a roztomilá Tatsuki. Jsou tady všichni z vesnice, ale někdo přeci jenom chybí. Naruto a Hinata. Odešli společně do lesů pátrat po Naye. Mysleli si, že když nějaký čas počkají, třeba se objeví. Každý rok vyhlíželi na kraji Konohy, ale nikdy se neukázala. Nyní se ale nebáli jen o Nayu. Báli se i o Tatsuki. Byla teď kunoichi. Bude plnit mise v tročleném týmu, spolu s Akahoshim Nakomurou a Sorou Minorim.
Když se oba rodiče po opět neúspěšném pátrání večer vrátili domů, Tatsuki už na ně čekala. Oči jí zářily radostí a v ruce držela zbrusu novou ochrannou čelenku se znakem Listové.
"Tak jsi to dokázala!" prohlásil hrdě Naruto a poplácal dcerku po zádech. Hinata nic neříkala, z jejího výrazu byla poznat radost, ale zároveň i strach o svou malou holčičku. Tatsuki chvíli pozorovala své rodiče a snažila se pochopit chod událostí.
"Proč nemají takovou radost, jakou si představovala? Proč vypadá maminka tak ustaraně?" nic jí nenapadalo. Najednou si ale všimla, že Hinata pláče a v ruce svírá kousek zmuchlaného papíru. Rozběhla se. Nakoukla do maminčiných sevřených rukou a uviděla fotku.
"Tak proto se rodiče chovají tak zvláštně!" uvědomila si Tatsuki. Fotka jí připoměla co je vlastně dnes za den.
"Dnes je to sedm let... sedm let od TOHO dne!" z Tatsukiných očí vytryskly slzy. Nevšímala si toho. Najednou úplně zapoměla, že je geninem. Zapoměla, že má zítra první misi a měla by se připravit. Myslela teď jen na ní. Neschopna pohybu nebo jakéhokoliv uvažování se sesunula na zem. Všechno okolo ní se zbarvilo do černa a změnilo v neproniknutelnou temnotu.
"Kde to jsem? Proč jsem tu?" křičela do tmy, ale odpovědi se jí nedostávalo. Všude vládlo to strašlivé ticho. Najednou se jí dotkla něčí ruka.
"Tatsuki, miláčku, otevři oči!" říkal ten vzdálený hlas.
"Kdo to je?" Tatsukina víčka se začala pomalu nadzvedávat. Ležela ve svojí posteli a okolo byla tma. Jenom za oknem svítil úplněk a foukal příjemný, teplý vítr. Pomalu otáčela hlavu pokojem, až její pohled zavadil o dvě postavy u nohou postele. Byly skryty ve tmě.
"Áááááááááááááá!" zaječela z plných plic Tatsuki.
"Pšššt, to jsme my." ze tmy se ozvaly dva známé hlasy.
"Maminka a tatínek." uvědomila si, přestala křičet a sledovala jak se k ní přibližují. Měli ustarané pohledy.
"Co se stalo?" ptala se zmateně Tatsuki.
"No, upadla jsi, brečela a potom jsi usnula. Tak jsme tě odnesli sem a čekali až se probudíš." vysvětlil jí to Naruto.
"Tak se ještě trovhu vyspi, když máš zátra ten důležitý den." vmísila se do řeči Hinata.
"Dobrou noc." řekli rodiče a opustili pokoj. Tatsuki znovu zavřela oči a usnula.
Ráno se Tatsuki probudila za svítání. Oblékla se, umyla, učesala a sešla dolů na snídani. Oba rodiče už byli vzhůru. Maminka jí chystala snídani a připravovala jídlo na misi. Tatínek si četl noviny a usrkoval horký čaj. Na první pohled vypadali vcelku spokojeně. Po chvíli si ale člověk nemohl nevšimnout černých kruhů pod očima a ustaraných pohledů. Tatsuki mlčky snědla snídani, vzala si věci, rozločila se a odešla k hlavní bráně, kde se měla sejít se svým týmem.
Po cestě vesnicí si ničeho nevšímala. Nezajímali jí děti hrající si na hřišti, studenti akademie trénující před školou, ani zaběhlá kočka visící na střeše. Její hlava byla plná až k prasknutí. Míchali se jí tam všemožné myšlenky. Už ani nevěděla co je vlasně pravda. Už z dálky viděla vysokou postavu jejich senseie, který s nimi měl jít a oba chlapce. Oba byli natěšení. Tatsuki se rozběhla.

U brány

"Ahoj, kde jsi prosimtě tak dlouho?" zeptal se okamžitě Akahoshi. Sora mlčel, poznal, že s ní není něco v pořádku, i mistr to poznal.
"Co se asi tak mohlo stát. Proč je dneska tak hrozně zamlklá." přemýšlel Sora. Mistr také přemýšlel, ale Akahoshimu to nedošlo.
"No tááák, kde si byla?" ptal se nedočkavě.
"Já...zaspala jsem..." řekla tiše Tatsuki.
"Cooooo, já tě neslyšim."
"To už by stačilo Akahoshi." zasáhl do rozhovoru mistr.
"Ano, Intari-sensei." řekl trochu zklamaně Akahoshi, ale už mlčel.
"Tak, doufám, že máte všechno. Vyrážíme!" zavelel mistr a pomalým krokem vyšel z brány následován svými třemi studenty.
"To by mě zajímalo, jak to dopadne." přemítal Intari, když opouštěli vesnici.
"No co se dá dělat, snad se nic nepřihodí." přestal uvažovat a rozběhl se vpřed. Studenti se nejdřív polekali, ale potom také nabrali rychlost a v těsném závěsu za svým mistrem pokračovali v cestě.