Na co myslíš? 02

Když se Ayame ráno vzbudila, na židli vedle její postele leželo nějaké oblečení, které jak zjistila bylo přesně na ni.
Poté, co se nasnídala, ji Sakura čekala přímo před dveřmi jejího pokoje. „ Ahoj. Víš radši jsem počkala tady, nebyla jsem si jistá jestli jsi vzhůru,“ řekla zatím co se přátelsky dívala na Ayame. „ Nemusela jsi na mě čekat, jsem zviklá vstávat brzo,“ řekla a oplatila Sakuře její úsměvy. Tu to dost překvapilo, neměla sice o Ayame jasnou představu, ale po včerejšku, kdy na Sakuru zapůsobila dojmem, jako by jí její společnost vadila nebo určitým způsobem překážela, prostě čekala něco jiného.
Za několik málo chvil už byli pryč z nemocnice a Sakura ji provedla snad každou uličkou Konohy. Když tak křížem, krážem procházely vesnici, potkali pár zajímavých, většinou spíše divných lidí.Třeba Naruta, kterého si Ayame zařadila do kolonky těch divných. Měl střapaté, blonďaté vlasy, cpal se Rámenem a mezi tím mlel něco o budoucím hokage, čemuž ale moc nerozuměla, jelikož do sebe zrovna ládoval ten Rámen.
Pak třeba i Hinatu, u které si vnímavá Ayame všimla, že když přišla řeč na Naruta, nějak podivně zrudla a zamlkla. Ayame, která nekonečně dlouho neměla kontakt s lidmi, si začala myslet, že je Hinata na Naruta alergická. Jelikož v průběhu rozhovorů se Saku zjistila, že je to medic-ninja, tak se jí se svou myšlenkou okamžitě svěřila. Sakura ji ovšem ihned vyvedla z omylu.
Nad dalšími lidmi, které cestou potkali už ani moc nepřemýšlela. Kdo ví, co by si o ní Sakura, neustále zasypávána horou otázek mohla na konec myslet.
„ Ty asi obvykle moc lidí nepotkáváš, co?“ zeptala Sakura, když si na konci dne sedaly v parku na lavičku. Ayame zase sklonila hlavu a skleslý tónem hlasu odpověděla „ Vlastně jsem byla dost dlouhou dobu úplně sama“. Potom nahodila letmí falešná úsměv, když uviděla, že se Sakura tváří, jako by se na tuhle otázku vůbec neměla ptát.
Cestou na ubytovnu, kde měla Ayame chvíli bydlet, protože v nemocnici už být nemohla, si to Sakura pořád v duchu vyčítala. „ Nechceš pár dní bydlet u nás? Myslím, že by to máma dovolila. Ta ubytovna není zrovna pěti hvězdičkový hotel“ Dívce se na tváři objevil malý úsměv a na nabídku přikývla.

U Sakury doma to bylo něco úplně jiného než ve strohém nemocničním pokoji. Ayame nešlo ani tak o vyšší pohodlí, které nepochybně Sakuřin dům poskytoval. Víc ocenila něčí společnost. Po takové době samoty byla šťastná, ani ne že si může s někým promluvit ona, ale že může někoho ona sama poslouchat. Alespoň na nějakou chvíli se mohla oprostit od vlastních problémů. V noci to bylo mnohem horší. Jakmile si lehla do postele, v hlavě se jí začal přehrávat celý prožitý den. To by samo o sobě špatné nebylo, ovšem až na to, že se po chvilce dostala myšlenkami zpět do své minulosti. Tehdy udělala řadu chyb, kterých bude nejspíš do konce života litovat.
Jediné štěstí bylo to, že den prožitý se Sakurou by unavil úplně každého, tak brzy usnula.

Bylo to asi dva dny co Ayame kývla na Sakuřinu nabídku aby s ní bydlela, když ji něco zaskočilo. „ Nejsi ty náhodou ninja? Všiml jsem si že máš rychlé reakce a tak….“ Vyhrkl ze sebe Naruto a přidal ten jeho typický škleb. „ No, když jsem byla malá, tak jsem chodila na akademii, ale…..“ Všichni její přátelé, kteří Ichiraku Ramen zmlkli a čekali na dokončení věty. Bohužel se nedočkali.
Ayame….zmizela. „ Tak to mi jako odpověď docela stačí,“ řekl Naruto nejspíš jen tak pro sebe.
Věděla, že neměla jen tak zmizet. Naruto ale nakousl něco, o čem nechtěla nikomu říct. Myslela si, že by mohla být konečně svým způsobem šťastná, ale minulost ji znova dohonila. Bylo to tak úplně vždycky, a proto musela několikrát opustit lidi, které milovala.
Sedla si na velký balvan, který byl z části ve vodě. Ano, bylo to nedaleko od místa, kde ji vyplavila řeka.
Znovu se ponořila hluboko do proudu svých myšlenek Zase chtěl někdo odkrýt temné zákoutí její minulosti. Kdyby jim ale řekla o svém dosavadním životě, začali by ji nenávidět přinejmenším tak, jak ona z hloubi svého srdce nenávidí sama sebe.
Nastal čas odejít!

Bylo už opravdu pozdě. Měsíc, který se před pár hodinami vyhoupl na noční oblohu, se odrážel na tentokrát klidné hladině pomalu putující vody v řece.
Noční ptáci, šustění větru, dokonce ani žádný jiný zvuk noční přírody nedokázala Ayame zaregistrovat.
Seděla tiše a nehybně. Její upjatý pohled směřoval někam dál, mezi koruny minimálně deseti metrových stromů.
Za sebou uslyšela něčí pohyb, ale vůbec neuhnula pohledem. Ten někdo se zastavil pár metrů od ní. Nejspíš ji celou dobu pozoroval.
Byla sice docela daleko od vesnice, ale ani tento důvod ji nepřesvědčil, aby alespoň mírně stočila svůj pohled, a tak si ověřila jeho totožnost.
Takto strávili několik minut, než se onen neznámí dal opět do pohybu. Zastavil se asi půl metru od ní. Nyní věděla kdo to je a zase ji přepadl ten nepříjemný pocit.
„ Řekl jsem něco špatného?“, zeptal se a postavil tak aby na něj Ayame lepe viděla. „ Vůbec ne“ oznámila zatímco stále pozorovala onen bod v dáli.