Andělé Života a Smrti //6. díl//

Gyou ležela v trávě kousek za vesnicí. Byl to pravděpodobně jediný plácek se zelení široko daleko, proto tu bylo nespočet lidí. Maminky s kočárky a dětmi na rukou, malý ninjové hrající si na anbu, staroušci nahřívající si kolena. Ona však nic nevnímala. Občas jazykem přehodila stéblo klasu, co měla v ústech ale jinak nedělala nic. Ležela na zádech a přemýšlela o tom, jak jsou ty bílé mraky krásné, měkké... jak vysoké je asi nebe. Natáhla ruce nad sebe. Skoro se ho dotýká, a přesto je tak vzdálené. Pousmála se sama sobě. Proč myslí na takové věci? Měla by myslet na barvu zdí v ložnici a novou sedačku. Ale ona nechtěla. Potřebovala si vydechnout.
„Sestřičko!“ prudce se posadila. Ten hlas! Byla... byla to snad... Zklamaně zabodla pohled do země. Malá blonďatá holčička popadla druhé, jí velmi podobné děvčátko za ruku a obě za společného smíchu utíkali pryč. Znovu ulehla do trávy. Brouzdala očima v nebesích. Šedé mraky pomalu zastiňovali ty bílé a na zem začali padat první kapky studeného deště. To mi ještě scházelo! Pomyslela si Gyou, posbírala si věci a pomalým, houpavým krokem vyrazila k domovu. Než přešla těch pár liduprázdných uliček byla mokrá jako myš. Nijak jí to však nevadilo. Proč taky? Měla déšť ráda a kolikrát za den se vám povede chytit vodu na poušti?
„Gaaro? Jsi doma?“ křikla do zešedivělého bytu. Její hlas se odrážel prázdnými místnostmi. Trochu jí děsilo to ticho přerušované jen depresivními kapkami bušícími o střechu. Uslyšela zapraskání odkudsi z koupelny a leknutím div nenadskočila.
„Ale no tak Gyou! To si říkáš ninja?!“ pokárala se a zavrtěla hlavou. Chvilku se jen bezcílně poflakovala bytem, pak jí to ale přestalo bavit. Už už se chystala odejít, když se ozvalo tlumené zaklepání. „Dále! Je otevřelo!“ křikla z ložnice a vydala se přes celý byt ke dveřím.

„Gyou? Ahoj miláčku!“ políbila jí na tvář postarší prošedivělá žena.
„Mami! Jsem moc ráda, že jsi mě přišla navštívit!“ zářila Gyou. Ihned odvedla matku do kuchyně a nabídla jí čaj. Žena s laskavým úsměvem přikývla.
„No... vidím že se máš dobře! Práce tě baví a jde ti, máš hodného muže, navíc ve velmi dobrém postavení, byt... Jsem ráda, že jsi šťastná, holčičko!“
„Jsem!“ přikývla dívka a pousmála se.
„Už jste plánovali svatbu? Když už spolu bydlíte, brzy přijdou děti a bylo by nevhodné, aby se narodili do neúplné rodiny!“ Usrkla stařenka čaj.
„Ale mami! Na to je přeci brzo! My s Gaarou ještě nic takového neplánujeme! Chceme zkusit, jaké bude když budeme bydlet spolu a jestli to půjde, tak třeba časem...“ Matka jí pohladila po tváři.
„Myslím, že s Kazekage-sama můžeš být šťastná! Má tě rád! Škoda že už tu není tatínek! Byl by na tebe hrdý! Je smutné, že z naší tak velké rodiny jsme zbyli jen my dvě! Co dvě.. já už jsem stará babka!“ Gyou se zasmála. „No..,“ zvedla se žena. „půjdu! Jdu se podívat do nemocnice. Pozdravuj Kazekageho a popřemýšlej o těch dětech! Chtěla bych se dožít alespoň jednoho vnoučátka!“ usmála se, políbila dceru na čelo a přikrčeně odešla. Gyou poklidila, uvařila večeři a s ní v tašce se vydala za Gaarou.
„Vycházíš ty vůbec někdy?“ zasmála se, když ho našla jako obvykle v hromadě papírů.
„Ach Gyou! Ještě že jsi přišla! Kousek od vesnice se v oáze Nagari bojovalo! Náš tým anbu byl napaden, téměř všichni jsou zranění tak že nemohou nic dělat! Velitel nám stihl akorát poslat sokola se zprávou a souřadnicemi! Prosím, posílám tam skupinu schinobi jdi s nimi! Jsi náš nejlepší medic! Je tam i Temari a Shikamaru!“ Gaara vypadal opravdu zoufale.
„To je přece samozřejmost!“ Políbila ho na tvář.
„Děkuji! Máš se tedy hned hlásit u anbu!“ Gyou kývla a otevřela dveře. „A Gyou... miluji tě!“ šeptnul za ní Gaara. Gyou se otočila, krátce se dotkla jeho úst, pousmála se a vyběhla z kanceláře.