Narushi no makimono .. 2

Otočila jsem se přesně ve chvíli, kdy to spadlo na zem. Zúžila jsem oči a pohlédla do tmy za mnou, ležící věc na zemi, byl člověk...
„Nevidíš si snad pod nohy?! Nepleť se mi do cesty...“ zazněl můj hlas chladně, onen člověk se s námahou postavil.
„Omlouvám se, madam... já...“ křehký hlásek se zlomil, teprve teď jsem si uvědomila, že to je dítě.
„No fajn, človíčku. Příště si dávej pozor..“ řekla jsem o něco laskavěji, přesto stále pohrdavě; a otočila jsem se k odchodu, ale to dítě mě zastavilo... Tahalo mi za nohavici a dívalo se kamsi do prázdna.
„Co ještě chceš?“
„Nevíte cestu... do... východní části Konohy? Dům malého klanu Reikyuu...“
„Neumíš se snad zorientovat?!“ tvrdě jsem té holčičce pohlédla do tváře, ale vzápětí jsem ztuhla.
Ta dívka byla slepá! Nebylo divu, že mě neviděla a připletla se mi do cesty, že upadla... Její prázdný pohled děsil. Pozorně jsem si ji prohlédla, měla na těle nesčetně škrábaců a podlitin. Znovu mě ovanul mrazivý vzduch. Tentokrát to ale nebyla zima, co mě donutilo k činu..
„Pojď!“ zašeptala jsem spěšně a vzala dítě do náruče.
Plášť najdu zítra... pomyslela jsem si a zamířila přímo do pekelného a mnou nenáviděného doupěte – do mého domu...
Rozsvítila jsem světla v obýváku a položila holčičku na pohovku, sedla jsem si vedle ní a prohlédla si ji.
„Proč tohle dělám..“ zašeptala jsem si pro sebe nechápavě a odvrátila pohled od té dívky, její ruka se dotkla té mé.
„Kde to jsem, madam?“ měla tak jemný a křehký hlásek, skoro jsem se bála něco říkat, abych ho nepoškodila...
„U mě doma, človíčku.. Lehni si a já tě ošetřím,“ nedokázala jsem ze sebe vyplodit opravdový laskavý tón, ale snažila jsem se. Přiložila jsem ruku na její břicho a nadechla se:
„Bude to bolet.. tak vydrž..“ z mé ruky začla proudit chakrová vlákna a postupně mizela v jejím břiše, vykřikla bolestí jen jednou, potom už poslušně držela...
„Tak, hotovo...“ pousmála jsem se, konečně nevypadala tak střískaně. Posadila se a natočila hlavu tam, kde tušila můj obličej.
„Jak se jmenujete, madam?“
„Narushi... Yokono Narushi...a ty, človíčku?“
„...Reikyuu Nariko, Narushi-sama!“ Pohlédla jsem na ni a musela jsem se pousmát. Kdyby tak viděla mé kruté oči, rozhodně by se nedržela tak blízko.. Ale to dítě mě zajímalo, cítila jsem vzrůstající potřebu se o něj postarat..
„Pověz Nariko... ubližuje ti někdo?“ zazněla jsem nesmouvavě, dívka letmo přikývla a schovala si tvář do dlaní.
„Každý den... smějí se mi, že nemám domov, Narushi-sama.. že nemám rodiče a že jsem slepá... Bijí mě! Bolí to, ale já nemám na výbběr, víte?“ Kdyby mohla, tak by zaručeně plakala, cítila jsem její žal a bolest z jejích slov, z jejího lehce se třesoucího hlasu.. A tehdy jsem se rozhodla.
„Už budeš mít na výběr, človíčku.“
Pohlédla směrem , odkud slyšela můj pevný hlas. Lehce kývla hlavou a následně se trochu zamračila.
„Co tím myslíte?“
„Myslím tím přesně to, co říkám...“ zúžila jsem nebezpečně oči, věděla jsem, že mě nevidí, ale také jsem věděla, že to vycítí.. Otřásla se a nahmatala mé tělo, objala mě. Překvapeně jsem na ni pohlédla a neohrabaně ji objetí oplatila. Byla tak křehká a já neuměla většinou být extra jemná...
„Vytrénuji tě tak, aby ti už nikdy nikdo neublížil, Nariko.. Budeš mou žákyní.“
„Ale Narushi-sama.. já jsem slepá!“
„Odteď budu já tvým zrakem a až tě vytrénuji, tvé schopnosti a síla uvidí za tebe... věř mi..“
„Hai, Narushi-sensei..“