Hoshi no Chikara 4.

Probudil ho jeden z prvních slunečních paprsků. Dopadal otevřeným oknem přímo na jeho tvář. Líně otevřel oči a zamžoural do nečekané záře. Chvilku polehával a převaloval se. Potom se zvedl na loktech a pomalu se posadil. Přehodil nohy přes okraj postele a protřel si oči. Zvedl se a bosé nohy dopadli na dřevěnou podlahu. Došel k otevřenému oknu a zadíval se k jezeru. Přímo nad ním právě vycházelo slunce. Pamatoval si, když ho viděl jako malý kluk poprvé. Ohromilo ho to. Nikdy předtím neviděl nic tak nadpřirozeně krásného až mystického. I dnes ho to svítání očarovalo. Už i kvůli němu ta cesta stála za to.
Otočil se zpět do pokoje a našel u postele rozházené boty, tak jak je v noci skopl z nohou. Obul si je a ze skříně vytáhl ručník a kartáček na zuby. Otočil klíčem v zámku a vyšel na chodbu. V domě bylo jakési nepatřičné ticho. Všichni ještě pravděpodobně spali. Zamířil do koupelny a opláchl si obličej. Vytáhl z kapsy gumičku, která mu přes noc spadla a svázal si vlasy do nového culíku. Vyčistil si zuby a vyšel ven. Ten už čekala Karina, matka Saju a Elyry.

„Eh… Omlouvám se, že jsem blokoval koupelnu.“ Vysoukal ze sebe Shikamaru.
„To nic. Přišla jsem před chvilkou. Saju a Tanaka ještě vyspávají a po Elyře se jako vždycky slehla zem. Hlavně přijď za hodinku na snídani.“ Mávla rukou Karina a zapadla do koupelny.

Shikamaru se ještě chvilku koukal na zavřené dveře, ale potom se vrátil zpět do pokoje. Tam si uklidil věci a zasedl ke stolu. Vytáhl z vesty srolovaný svitek a ještě jednou si přečetl jeho obsah. Myslel si, že až sem přijede, tak dostane rovnou vysvětlení. Ale jak se tak zdálo, asi to bude trochu složitější než očekával. Svraštil obočí a začal uvažovat o tom co mu včera zběžně řekla Elyra. Akuma má určitě něco v plánu, ale on nevěděl co. Vzpomněl si na její včerejší přijetí a zamračil se ještě o trochu víc. Co nám může chtít. Proč lékaře? Vždyť tady nikdo nevypadá nemocný. A co s tím vším má společného Saju? Seděl tam ještě půlhodiny, ale na nic kloudného nepřišel, takže to radši vzdal a vydal se dolů do kuchyně.

„Dobré ráno Karino-san. Obávám se, že jsem zapomněl pozdravit.“ Usmál se na Karinu, která pracovala v kuchyni.
„Tobě také dobré ráno Shikamaru-kun.“ Oplatila mu úsměv a dál vařila ranní rýži.
„Pomůžu vám s čajem.“ Ozval se najednou a chopil se konvice.
„Jestli chceš Shikamaru.“ Pokrčila rameny a dál si hleděla své práce.
„Jistě.“ Přikývl a začal z dóziček vytahovat lístky jednotlivých rostlin. Vybral nějaké určité a ty pak rozdrtil v hmoždíři. Výslednou směs pak nasypal do sítka a zalil na konvicí horkou vodou. „Hotovo“
„Co je to za směs?“ Zeptala se, když byl hotový. „Příjemně to voní.“
„Jahodové a malinové listí se špetkou máty.“ Odpověděl přešel ke stolu kde nalil do každého z pěti hrnků vonný čaj. Konvici poté postavil do středu stolu a usadil se na své místo.
„Snídaně!“ Zavolala Karina a postavila na stůl misky s rýží. Za tři minutky, už u stolu seděli všichni.
„Itadakimasu.“ Pronesli sborově a dali se do jídla. Bylo to vynikající.

„Saju, pojď mi pomoct s nádobím.“ Zavelela hned po snídani Karina.
„Ale mamí..“ Saju udělala ty nejlepší psí oči jaké dokázala.
„Ani v nejmenším. Včera jsem tě omluvila. Dnes už ne. A poděkuj Elyře, že tu práci vzala za tebe.“ Neustoupila Karina.
„Díky nee-chan.“ Procedila mezi zuby Saju a neochotně se dala do umývání nádobí.
„Elyro doprovodíš když tak Shikamara, kdyby něco viď?“ Usmála se Karina na Elyru a začala se věnovat nádobí.
„Jasně mami. Žádný problém.“ Zakřenila se Elyra a chytla. Shikamara za ruku. „Jde se.“
„Co?“ Nestačil Shikamaru ani zareagovat a už byl venku před domem. „Super kam se jde?“
„No to nevím, ale co nejdál od Saju.“ Zasmála se Elyra a zamířila ven z vesnice.
„To mi připadá jako docela dobrý plán.“ Přikývl a vydal se za ní.
„Od minulého léta se tu toho moc nezměnilo.“ Prohodila zahnula na cestu, která vedla k jezeru.
„To by mi docela vyhovovalo. Aspoň, by jsi mě nevláčela všude možně po okolí.“ Ušklíbl se.
„Lenochu!“ Pleskla ho po rameni. „Ještě řekni, že tě to nebavilo.“
„Fajn. Nebavilo mě to.“ Přikývl rošťácky.
„Hajzlíku jeden mrňavá. Asi skončíš v tom jezeře.“ Hrála nazlobenou.
„Teď na podzim?“ Vykulil nevěřícně oči.
„Jo teď na podzim. Tak už neříkej nic špatného o mých procházkách a hezky se usmívej, přikyvuj, když bude třeba.“ Pohrozila mu prstem.
„To zní jako přijatelná cena.“ Přikývl a rovnou vykouzlil na rtech úsměv.
„No vidíš, takhle se to má dělat.“ Zasmála se, ale potom se najednou zastavila.
„Co se děje?“ Zeptal se a překvapeně se k ní otočil.
„Ty jsi chtěl mluvit s Akumou, viď?“ Zeptala se tiše.
„No ano, ale to myslím může počkat. Problémy by mohli počkat, když už mám konečně čas na přátele.“ Přikývl a stále měl v obličeji ne příliš chápavý výraz.
„Tak to bychom měli jít někam jinam.“ Řekla otočila se zpět směrem k vesnice.
„Proč?“ Zůstal stát a díval se k jezeru, kde zjevně viděla ona víc než on.
„Je tam Akumo a její družina.“ Odpověděla stručně a dál šla po cestě zpět do vesnice.
„Aha.“ Přikývla a vydal se pomalu za ní. Ušel sotva dva metry a už se k nim hnalo z vesnice malé tornádo. Zasténal.
„Shikamaru!!!“
„Ano Saju?“ Povzdechl si a zůstal stát na místě.
„Řítí se komplikace.“ Odpověděla Elyra a taktéž se zastavila.
„Konečně jsem vás dohonila.“ Zastavila se Saju těsně před nimi a začala oddechovat. Pro Shikamara bylo překvapení, že oddechovala velice lehce. To od netrénovaného člověka nečekal.
„No ano dohonila, ale my se právě vracíme.“ Přikývl a potom mávl rukou směrem k vesnici.
„To je škoda. A vážně nechceš jít pro dnešek se mnou místo s Elyrou?“ Zaprosila Saju a udělala psí oči.
„Elyro?“ Otočil se prosebně na Elyru.
„No já myslím, že by ti neuškodilo. Stejně mám ještě nějakou práci.“ Pokrčila rameny Elyra a za sajinými zády na Shikamara vyplázla jazyk.
„Jupí. Tak jdem.“ Zaradovala se Saju a honem vyrazila směrem k jezeru.
„Tak ti tedy pěkně děkuju.“ Zatvářil se na Elyru kysele.
„Stejně by to jednou přišlo. A navíc čím dřív si to odbudeš se Saju a s Akumou tím lépe. Možná bych tě mohla vytáhnout kempovat, tak na tři čtyři dna.“ Odpověděla prostě a už se otočila k odchodu.
„Ty mě chceš zabít.“ Zasténal a potom se otočil za Saju, která už na něj volala. „Jasně už letím!“
„Tak papa.“ Usmála se Elyra a rozběhla se směrem k vesnici.
„Čau.“ Povzdechl si ještě jednou a vyrazil pomalým krokem za Saju.

Společně dorazili k jezeru asi za deset minut. Saju celou dobu nadšeně klábosila o všem možném, ale Shikamaru to neposlouchal. Jen se umíval a přikyvoval, jak mu poradila Elyra. Saju to, ale zjevně stačilo a nijak se to neodrazilo na její náladě. Zjevně byla celá šťastná, že je s ním a ten zbytek byl pro ní nepodstatný. U jezera, jak předpověděla zázračně Elyra stála Akumo, ale byl s ní jen Hamaru. Ten si rovnou zamířil k Saju a ta s ní nadšeně odešla výskajíc něco o tréninku a létání. Akumo zůstala dole s ním a nijak se nesnažila začít rozhovor. Teprve, až se Hamaru se Saju objevili nahoře nad vodopádem.

„To co teď uvidíš prosím nikomu neříkej.“ Pronesla a dál hleděla vzhůru.
„Takže Saju má opravdu dar?“ Zeptal se Shikamaru a také se tam zahleděl.
„Ano. Ona a její sestra.“ Přikývla Akumo.
„Elyra také?“ Překvapeně se na ní otočil.
„Ano, ale ona nechtěla, abych jí já a moji ninjové trénovali. Je hloupá pokud si myslí, že to zvládne sama. Za to Saju je chytrá holka. Někdy trochu hyperaktivní, ale to se hodí. Dar vyčerpává.“ Zavrtěla nechápavě hlavou Akumo. „Dívej se. Teď to začne.“

A opravdu je co se Shikamaru obrátil zpátky k útesu z něj skočila malá postavička třináctileté dívky. Padala asi do poloviny vodopádu a potom najednou už ne. Létala vysoko nad vodopádem a až k nim dolů doléhal její smích. A proč mohla létat? Ze zad jí najednou vystoupil pár krásných bílých křídel s béžovými odlesky. Saju už nebyla malá holka. Aspoň ne teď. Novorozený anděl.