Nepovedenné jutsu 14

Nepovedenné jutsu 14

„Takže odchod,“ zavelel Kakashi ke své skupince a vyrazil vstříc neznámému, aby pomohl své studentce. Nikdo se ani nenadál a plácek před bránou, která vedla do Skryté Listové už mnoho let, zel prázdnotou. Sedm lidí, kteří tam ještě před chvíli stáli, byli už na cestě za záchranou přítele.
V čele uháněl Kakashi, který už stačil nabrat dost sil na další cestu, a vedl je všechny ke skrýši, kterou dostali za úkol zkontrolovat. I když dostali, taky není úplně to správné slovo, spíše si zrovna tuhle lokaci vydupal Sasuke.

„Chci jít do této,“ pronesl mladý Uchiha klidným hlasem a zabodl prst do mapy, kde se nacházela jedna z mnoha skrýší organizace Akatsuki.
Tsunade zvedla hlavu od mapy a zadívala na mladíka, který se jí odvážil vpadnout do řeči. Zrovna totiž vedla poradu o tom, kam která skupina ninjů půjde, a on se odvážil jí rušit. Všichni v místnosti překvapeně ztichli či zaraženě zírali na toho odvážlivce. Někteří další si mysleli, že ho Pátá prohodí oknem, ale ona na něho jenom tiše hleděla. Dívala se mu do očí, které byly zcela nečitelné, ale ona tam musela něco najít, když po chvíli řekla: „Dobrá.“
„Pátá,“ namítl jeden z velitelů jednotek.
„Ticho,“ okřikla ho Tsunade a pokračovala: „Ale nepůjdeš sám. Vezmeš sebou Kakashiho, Sakuru, Sai, Nejiho, Kibu a Leeho.“
Sasuke na to nic neřekl, ale jemně pokývl hlavou, jakože rozumí a odešel z místnosti.
„Pátá,“ optal se jeden z ninjů opatrně. „To se necháte takovým spratkem manipulovat?“
Tsunade se stále dívala za mladým z klanu Uchiha, který odešel z místnosti, a řekla: „Manipulovat ne. Spíše jsem mu splnila přání.“
„Přání,“ zeptala se Sakura nechápavě.
„To je jedno,“ řekla Pátá a sklonila se zpátky k mapě, čímž ukončila debatu na toto téma.

Sasuke Uchiha jeden z posledních členů, kdysi váženého a silného klanu, uzavíral celou skupinu a byl celý zadumaný. Přemýšlel, proč si vybral zrovna tuto skrýš, když jich tam bylo na dalších tucet. Nedokázal to plně pojmenovat, ale do této ho něco táhlo a nevěděl co. Bylo to tušení nebo ho něco nebo někdo jemně vedl za ruku za kýženým cílem.
„Sasuke,“ vyrušila ho z jeho zamyšlení Sakura, která kvůli tomu zpomalila svoje tempo. „Proč jsi chtěl jít zrovna sem?“
Mladý Uchiha na ní stočil oči a chvíli zvažoval co jí říct, než odvětil: „Já nevím.“
„Nevíš,“ podivila se dívka.
„Něco mě tam táhne,“ vysvětloval, i když sám přesně nevěděl, co za tím vším je. „V okamžiku, kdy jsem uviděl tu mapu, tak jsem věděl, že mám jít sem. Jakoby mi něco říkalo, běž tam a nikam jinam.“
„Hmm,“ zadumala se dívka. „Myslíš, … ne to je blbost.“
„Co?“
„Zapomeň na to, je to blbost,“ zakroutila hlavou.
„Sakuro,“ zavrčel Sasuke naštvaně. Takové to chování se mu nelíbilo.
„No dobře, ale pamatuj si, že jsi to sám chtěl,“ povolila nakonec ve svém odhodlání.
„Tak už spusť,“ řekl netrpělivě. Moc dobře věděl, že Sakura má hlavu na hodnocení složitých situací a možná, že jí něco napadlo. Co by mohlo osvětlit jeho chování.
„Naruto, tedy chci říct Kushina,“ spustila Sakura trošičku nervózně. „Má jako podstatu chakry vítr, že.“
„A co s tím,“ nechápal černovlasý mladík.
„No, napadlo mě, jestli náhodou nějakým způsobem neposlala po větru zprávu, kde jí hledat.“
Sasuke na ní zíral v němém údivu, tohle ho vůbec nenapadlo: „Ale proč bych to uslyšel jenom já?“
„To nevím,“ pokrčila rameny. „Je to jenom teorie. Vůbec to tak nemuselo být. Možná máš jenom tušení a nic víc v tom není.“
„Tušení,“ opakoval tiše.
„Copak to tady řešíte, hrdličky,“ objevil se vedle něho Kiba s Akamarem.
„Hrdličky,“ zopakovala Sakura výhružně se dívajíc na Kibu. Kdysi možná, ale teď si uvědomila, že má Sasukeho ráda jako kamaráda či bratra. Možná za to mohlo to dlouhé odloučení nebo to možná tak bylo od začátku a ona si jenom špatně uvědomila svoje city vůči němu. Teď když se vrátil zpátky domů, tak se její city projevily naplno.
„Neber si to nějak špatně,“ ohradil se hned, když uviděl její výraz v očích. Mnohokrát takový viděl u Tsunade a nikdy nevěštil nic dobrého. „Jen jsem chtěl vědět, o čem se tady bavíte. Přece jenom byl Sasuke přes dva roky pryč, takže si určitě máte, co říct nebo se pletu?“
„To určitě ne,“ potvrdila mu jeho domněnky. „Ale teď máme větší starosti, než vzpomínání na staré časy. Musíme dostat Kushinu zpátky do týmu a pak možná, když na to zbude čas, si zavzpomínáme.“
„Když už jsi to nakousla,“ vložil se do toho Lee, který sice vypadal, že neposlouchá, ale uši měl jak dva radary. A když vezmeme v potaz, že před nimi chvátal Neji s Kakashim, který byl horší než kdejaká drbna, nebylo se čemu divit. „Co se vlastně stalo, že jí dostali?“
Teď už bylo vidět, že poslouchá i Neji. Kakashi na chvíli vypustil, když zjistil, že se chtějí bavit, o něčem u čeho sám byl. A ani Sai nejevil známky, že by poslouchal.
„No,“ zamyslela se Sakura. „Všechno to začalo, když jsme dorazili do Orochimarova doupěte. Pak jsme potkali Sasukeho a představili jsme mu Kushinu.“
„To musel být šok, co,“ zasmál se na Sasukeho Kiba.
„Hmm,“ zamrčel dotyčný.
„Ale nemáš na Nejiho,“ smál se dál mladík se značkami na tváři. „Ten to zjištění vydýchával ještě dva dny.“
„Trošku to přeháníš,“ ohradil se člen klanu Hyuuga dotčeně. „Tak strašný to zase nebylo.“
„Že ne,“ pokračoval dál Kiba ve své tyrádě. „Když se k tobě naklonila, aby ti dokázala, že to není žádný vtip, byl si tak rudý, že i vařený krab byl proti tobě bílý.“
Sasuke při této větě jenom nadzvedl jedno obočí a stočil pohled na Hyuugu, který v ten samý okamžik zrudnul jak pivoňka.
„No prosím,“ rýpal si dál. „Už je to tady zase, jenom si na to vzpomeneš a hned si jak rajče.“
„To by stačilo,“ okřikla ho Sakura a vysvobodila tak Nejiho od Kibova škorpení. Neji po ní hodil vděčný pohled, který mu oplatila úsměvem.
„Tak co bylo dál,“ vyzvídal dál Lee.
„Kde jsem to skončila,“ zamyslela se Sakura, než pokračovala: „A už vím. Přišel Sasuke. Chvíli na sebe s Kushinou něco štěkali, když se tam objevil Orochimaru s Kabutem. A musím říct, že Narutovu novou podobu vůbec neznali, než se jim sám odhalil.“
„Truhla,“ ohodnotil to Lee. „Takhle ztratit výhodu překvapení.“
„Znáš Naruta,“ opáčila Sakura. „Ani jsme se nenadáli a rozpoutal se boj. Já jsem si vzala na starost Kabura, jelikož mi o něm dost navyprávěla Shizune a myslela jsem, že ho díky tomu zvládnu.“
„Budu hádat,“ nadhodil Kiba. „Kushina musela mít Orochimara, že?“
„Přesně tak,“ potvrdila jeho myšlenky. Pak se ovšem zarazila a podívala se na Sasukeho: „Ale nebojoval sám, přidal se k němu Sasukeho. Vlastně ani nevím proč.“
V tu chvíli na sobě Sasuke ucítil pohledy všech zúčastněných. Pomalu je přejel svým a přemýšlel, jak se z toho dostat a neříct jim pravdu.
Z nesnází ho vytáhla, až Kakashiho věta: „Do konce života na tu bitvu nezapomenu.“
„Cože,“ vyšlo zaráz z úst Leeho a Kiby.
„Jako první zaútočila Kushina,“ začal vzpomínat sensei. „Přivolala svůj vítr a na chvíli to vypadalo, že protivník skončil, ale to by to nesměl být Orochimaru. Vysvobodil se a okamžitě se po ní vrhl, ale to už do toho zasáhl Sasuke a sannin se musel začít bránit dvěma útočníkům zaráz.“
„Hmm,“ ozvalo se sborově od Kiby a Leeho.
„Když jsem se na ně otočil,“ pokračoval Kakashi. „Museli zrovna být po nějakém větším útoku, jelikož Kushina seděla u Sasukeho nohou a vypadalo to, jakoby se k nim choulila. A on měl napřaženou zbraň směrem k Orochimarovy.“
Sasuke na sobě znovu ucítil pohledy těch tří a jemně se mu na tvářích objevil nádech nachu. Vzpomněl si totiž na tu scénu, kterou Kakashi popisoval. Jenže v jeho podání to vyznělo, jakoby jí zachraňoval nejmíň ze spárů draka a ne jenom z hadích.
„A pak to začalo být teprve zajímavé. Celou oblast, kde stáli ti tři, pokryla hustá bílá mlha a zahalila všechno, že nebylo nic vidět. Jediné, co jsme my tři viděli, byly záblesky, které prostupovaly skrz clonu. Kdybychom nevěděli, že se uvnitř nebojuje na život a na smrt, byl by to krásný pohled, jak se světlo lámalo o mlhu.“
„A co pak,“ ptal se Lee vzrušeně, když se Kakashi odmlčel, aby se mohl nadechnout a utřídit myšlenky.
„Mlha se rozestoupila,“ pronesl jounin tajemným hlasem, kterým napnul všechny svoje posluchače. Viděl, jak mu Lee a Kiba visí na rtech, jen aby jim neušlo žádné slovo. „A odhalila, co se vlastně v ní stalo. První jsme uviděli ty dva. Oba pokrytí krví a v očích vražedný lesk. A pak se u jejich nohou objevila ohořelá mrtvola, u které bylo jasné, kým byla za svého života.“
„Bože,“ vydechl Sasuke naštvaně. „Zabili jsme jednoho slizkého hada a vy s tím naděláte až hrůza.“
Kakashi si usmál, jakoby na takovou reakci čekal a zeptal se: „Když tak na to narážíš, Sasuke. Ani jeden jste nám neřekli, co se v té mlze dělo. Nepodělíš se?“
„To je pravda,“ přidal se nadšeně Rock Lee. „Přece jenom to byl jeden ze tří legendárních sanninů a vy jste s prominutím oba stále genini.“
„Genini,“ zavrčel Sasuke nebezpečně.
„Nečerti se,“ uklidňovala ho Sakura. „Lee má v podstatě pravdu, ani jeden z vás dvou nepodstoupil zkoušky na chunnina, takže jste oba stále papírově genini. I když jste možná silnější, než kde jaký jounin.“
„Ale zpátky k tématu,“ ozval se znovu Kakashi.
„Není žádné téma,“ odtušil Sasuke vražedným hlasem. „V mlze se nic nestalo a tečka.“
Chvíli to vypadalo, že snad bude jounin vyzvídat dál, ale vražedný lesk v Sasukeho očích hovořil jasně. Ještě slovo a přibude další mrtvola.
„Dobře,“ promluvil po chvíli Kiba. „To jste nám řekli, co se stalo v úkrytu toho hada, ale ještě jsme neslyšeli ani slovo o Akatsuki.“
„Pravda,“ souhlasila Sakura. „Když jsme se vraceli zpátky do Konohy, přepadli nás. Bylo jích pět a Itachi.“
Všichni tři stočili pohled na Sasukeho, když Sakura vyslovila jméno jeho „milovaného“ bratra, ale jakoby nic neřekla. Uchiha nejevil známky reakce, jako by byl duchem jinde.
„Chvíli vypadali zmateně, když zjistili, že Naruto je holka,“ usmála se.
„To si dokážeme všichni živě představit,“ odtušil Neji.
„A pak zaútočili,“ pokračovala. „Každý z nich si vzal na paškál jednoho z nás a my měli dost práce ubránit se. Všichni jsou opravdu strašně silní. Během bojů jsme se rozdělili a každý se musel spolehnout jenom sám na sebe a svoje schopnosti. Ani nevím jak a kdy, ale najednou se ozval ohromný výbuch, který odhodil všechny bez výjimky.“
„Kushina,“ nadhodil Kiba.
„Možná,“ pokrčila rameny. „Když jsme se zase všichni sešli, zjistili jsme, že nám kdosi chybí. A to je vlastně celý příběh.“
Konec příběhu zastihl naší skupinku skoro na sklonku dne a Kakashi rozhodl, že se pro dnešek utáboří a pokračovat budou až zítra. Každý si šel připravit místo na spaní, jenom Sasuke se vyšplhal na vršek nejvyššího stromu v okolí a nastavil svou tvář chladnému večernímu vzduchu. Sakura, která se na něho dívala v šedi večera, měla pocit, jakoby něčemu naslouchal.

Kushina seděla na posteli v jedné malinkaté místnosti bez oken, ale za to s mřížovanými dveřmi. Rukama si objímala pokrčené nohy, bradu měla položenou na kolenou a vypadalo to, že je v hlubokém zamyšlení. Občas jí z něho vytrhl hlasitý projev.
„Ty zmetku,“ ozvalo se znovu a to jí donutilo se usmát. „Proč jsi nic neřekl?“
Nebo něco tvrdšího kalibru. Moc dobře věděla, že zasela semínko rozporu do takové organizace, jako byla Akatsuki a doufala, že jí to vyslouží aspoň trochu času navíc, než se k něčemu rozhoupají. Zatím to vypadalo dobře, zatím na sebe štěkali nadávky a podobně.
Znovu se usmála, když uslyšela další sprostý výraz na něčí adresu, a zamyslela se.

Skupina vedená Kakashim se po třech dnech, když se začala snášet noc, dostala na pozici, na kterou se měli dostat. Teď se krčili v úkrytu, sledovali vchod do skrýše Akatsuki a zvažovali svoje možnosti.
„Počkáme do rána,“ rozhodl nakonec Kakashi a společně s ostatními zmizel do dostatečné vzdálenosti, aby si jich nikdo nevšiml, než bude čas. Sice nevěděli, zda v této skrýši někdo je, ale opatrnosti není nikdy dost, zvlášť u takového organizace.
Sasuke odcházel jako poslední, když najednou ho přepadl pocit, jakoby ho někdo volal. Zoufale. Zarazil se a otočil zpátky ke vchodu. Chvíli to vypadalo, že se tam rozběhne, ale nakonec následoval ostatní. Hodil po vchodu poslední pohled a rozběhl se za Sakurou.
„Vyspíme se,“ upřesňoval plán akce jounin. „A ráno zaútočíme. Budeme se pohybovat s, co největší opatrností. Nevím, zda v té budově někdo je nebo zda je prázdná.“
„Hai,“ ozvalo se z několika úst naráz.
„Výborně,“ odvětil Kakashi. „Jde se spát. Beru si první hlídku. Pak půjde Kiba, Sasuke, Neji, Rock Lee, Sakura a poslední bude Sai. Střídejte se po hodině a půl, abychom nasbírali, co nejvíc sil na zítřejší boj.“
Sasuke si šel stejně jako ostatní lehnout, usnul skoro okamžitě a probudil se, až ho budil Kiba na jeho část hlídky. Sedl si k jednomu stromu, o který se opřel zády a díval se na měsíc a hvězdy. Slyšel, jak všichni klidně oddechují i Kiba, který ulehnul teprve před chvílí. Přejel je všechny pečlivým pohledem, zda opravdu všichni spí, vzal si svojí katanu a zmizel do noci směrem k úkrytu Akatsuki.

Blížilo se svítání, když se probudila Sakura, ani nevěděla, co jí vzbudilo, ale najednou věděla, že je něco špatně. Zvedla hlavu, rozhlédla se kolem a hned jí bylo jasné, že nikdo nehlídá. Očima přejela všechny kluky a zjistila, že Sasuke tady není. Okamžitě byla vzhůru a budila ostatní.
„Co si ten Uchiha k čertu myslí,“ zavrčel Kiba naštvaně.
„Myslíte, že šel,“ nedořekla Sakura plná obav, které potvrdila obrovská rána, která se nesla ránem.
„Vypadá to tak,“ ucedil Kakashi a společně se vydali ve stopách jednoho z nich, který se zřejmě rozhodl, že do rána rozhodně čekat nebude.